„Tak to je fakticky ta nejlepší.“
Mrakoplaš ležel na zemi a uši si ucpával rukama.
Podzemní prostor naplnilo dunění hromů. Modrá a fialová světla zářila tak jasně, že je rozeznával i přes pevně stisknutá víčka.
Nakonec ta strašlivá kakofonie utichla. Zvenčí sem stále ještě doléhaly zvuky bouře, ale záře se změnila na pouhý namodralý svit a zvuk přešel do tichého bzukotu.
Mrakoplaš se rozhodl, že bude riskovat, převalí se a otevře oči.
Od stropu visely dlouhé silné řetězy pokryté rzí a na nich byly zavěšeny velké skleněné koule. Každá měla velikost člověka a uvnitř zmítající se blesk, který bušil do skla a hledal cestu ven.
Kdysi jich tady muselo být mnohem víc. Jenže více než tucet velkých skleněných koulí během let popadalo a jejich střepy ležely na podlaze. Pořád ještě jich ale mnoho zbývalo, a jak bouře umístěné uvnitř bojovaly o svobodu, koule se na řetězech pomalu kývaly sem a tam.
Vzduch byl jakoby mastný. Po podlaze poskakovaly jiskry a rozsvěcovaly se ve všech koutech.
Mrakoplaš vstal. Vousy se mu zvedaly a dělily do vějíře samostatných pramínků.
Bleskové koule ozařovaly kulaté jezírko něčeho, co bylo podle vzhledu čistá rtuť. Uprostřed byl nízký pětiúhelníkový ostrůvek. Jak Mrakoplaš užasle zíral, připlula pomalu k jeho straně jezírka loďka, a jak se pohybovala rtutí, vydávala tiché slupslupslup.
Nebyla větší než obyčejná lodička se dvěma vesly a na její palubě ležela postava ve zbroji. Nebo možná jenom zbroj. Jestliže to byla jen prázdná zbroj, pak ležela v oné důvěrně známé poloze s rukama zkříženýma na prsou, jak bývá zvykem ukládat všechna brnění, která zemřela.
Mrakoplaš se pomalu šoural kolem jezírka, až došel k něčemu, co ze všeho nejvíc připomínalo zlatou dlaždici zasazenou do země před velkou sochou.
Věděl, že v hrobkách se najdou různé nápisy, i když mu nikdy nebylo tak docela jasné, kdo si je podle stavitelů měl číst. Asi bohové, ale proč, když ti přece znali všechno? Ani ho nenapadlo, že by se snad bohové sešli u některého nápisu a říkali věci jako: „Páni! Tady říkají, že to byl ‚drazemilovaný‘, podívejte! Tak to jsem vážně nevěděl.“
Tenhle nápis v piktogramech jednoduše říkaclass="underline" Odraz jednoho slunce.
Nebylo tam nic o mocenských výbojích. Nebyl tam seznam skvělých činů, které onen muž vykonal. Nebylo tam nic o moudrosti a o tom, jak byl otcem svého lidu. Nebylo tam žádné vysvětlení. Zdálo se, že každý, kdo zná tohle jméno, už ví všechno. A pravděpodobně nikdo nepřipustil možnost, že by se až sem mohl dostat někdo, kdo ono jméno v životě neslyšel.
Socha vypadala jako porcelánová. Byla velmi realisticky omalována. Jak se zdálo, byl Odraz jednoho slunce docela běžný muž. Kdyby stál v davu, rozhodně byste ho nevybrali jako vhodný vladařský materiál. Jenže tenhle muž s malým kulatým kloboukem, malým kulatým štítem a malými kulatými vojáky na malých kulatých ponících dokázal spojit tisíce rozhádaných a bojujících rodin a kmenů a vytvořil z nich jednu jedinou říši a ke spojování onoho impéria často používal jejich vlastní krev.
Mrakoplaš se podíval zblízka. Byl to samozřejmě jen dojem, ale podobný výraz úst a pohled očí naposled viděl na tváři Čingise Cohena.
Byl to výraz někoho, kdo se absolutně ničeho nebojí.
Lodička zamířila k protilehlému břehu jezera. Jedna z koulí zablikala, světlo zesláblo a jeho barva se změnila na rudou. Pak se zamrkáním zhasla. Zanedlouho ji následovala další.
Musí ven.
A bylo tady ještě něco jiného. U nohou sochy leželo několik věcí, které jako by tam právě někdo upustil. Helmice, rukavice a pár těžkých bot.
Mrakoplaš zvedl helmici, nevypadala zvlášť odolně, ale byla velmi lehká. Obvyklé se ochrannými oděvy nezatěžoval a jeho heslem bylo, že nejlepší ochranou před nebezpečím je být v čase ohrožení na nějakém úplně jiném světadíle, ale právě v téhle chvíli pro něj měla existence zbroje jistou přitažlivost.
Sundal si klobouk, nasadil si helmu, stáhl hledí a na vrcholek helmy natáhl klobouk. Před očima mu něco zablikalo a Mrakoplaš zjistil, že zírá zezadu na svou vlastní hlavu. Byl to zrnitý obrázek a byl v různých odstínech zelené místo v obvyklých barvách, ale Mrakoplaš přesto věděl, že se skutečně dívá na svou vlastní hlavu. Už mnoho lidí mu ji popisovalo.
Zvedl hledí a zamrkal.
Před sebou měl stále ještě jezírko.
Spustil hledí.
A byl tam zas, zhruba patnáct metrů daleko sám od sebe a na hlavě měl helmu.
Mávl rukou dolů a nahoru.
Postava před ním mávla rukou dolů a nahoru.
Otočil se a podíval se sám na sebe. Jo. Je to on.
Dobrá, pomyslel si. Magická přilba. Umožňuje ti vidět sebe sama z dálky. Úžasné. Můžeš si užít spoustu legrace, když se budeš pozorovat, jak padáš do děr, které nevidíš, protože jsi už těsně u nich.
Obrátil se zpět, pozvedl hledí a začal zkoumat rukavice. Zdály se mu stejně lehké jako helmice, ale velmi neohrabané. Člověk by v nich tak tak udržel meč, ale nic jiného.
Jednu si natáhl. V tom okamžiku se na její široké manžetě s tichým zasyčením objevila řada malých obrázků. Byli na nich vojáci. Vojáci kopají, vojáci pochodují, vojáci bojují, vojáci lezou po hradbách…
Aha. Takže… magická zbroj. Docela obyčejná magická zbroj. V Ankh-Morporku nebývala magická brnění příliš populární. Měla svou výhodu, že byla lehká, to ano. Mohli jste je udělat tenké jako látku. Ale měla sklony ztrácet bez varování své magické schopnosti. Poslední slova mnoha vznešených a bohatých pánů byla: „Mě nemůžeš zabít, protože mám magické ááááá!“
Mrakoplaš se podíval na boty s neskrývaným podezřením, vyvolaným vzpomínkami na pokusy, které se na univerzitě prováděly při vývoji Sedmimílových bot. Obuv, která vás nutí dělat kroky dlouhé skoro dvanáct kilometrů, způsobuje nepředvídané přetížení v tříslech. Podařilo se jim sundat to zařízení z onoho studenta na poslední chvíli, ale i tak musel ještě několik následujících měsíců nosit speciální zařízení a jíst vestoje.
Dobrá, ale teď by se tohle staré brnění opravdu hodilo. Jednak je docela lehké a jednak visoviské bláto ani zdaleka nevylepšilo to, co ještě Mrakoplašovi zbylo z bot. Vstrčil nohy do těch od zbroje.
Pak si pomysleclass="underline" A co se asi stane teď?
Narovnal se. A se zvukem sedmi tisíc květináčů, které narazily jeden na druhý, se za ním postavila do pozoru Rudá armáda.
Hex během noci o něco vyrostl. Adrian Cibulář, zvaný Bláznivý Truboš, který měl službu, při níž bylo třeba krmit myš, natahovat hodiny a odklízet mrtvé mravence, přísahal, že se ničeho jiného ani nedotkl a že do místnosti nikdo nevešel.
Faktem bylo, že na místě, kde se předtím kupila hromada neohrabaných kostek, ze kterých bylo možno přečíst výsledky, teď byl zaříznutý husí brk, umístěný uprostřed spleti táhel a pák.
„Dívejte se,“ řekl Adrian a nervózně naklepal do stroje jednoduché zadání. „Tohle se tady objevilo potom, co procházel všechna ta zaklínadla v tak krátkém čase…“
Mravenci se rozeběhli. Hodinový stroj se roztočil. Pera a páky sebou trhly tak náhle, že Rozšafín Ctibum o krok ustoupil.
Husí brk se trhavým pohybem přesunul nad kalamář, namočil se, vrátil se nad kus papíru, který Adrian položil pod soustavu pák, a začal psát.
„Dělá to sem tam kaňky,“ oznámil Adrian a v jeho hlase zněla bezmoc. „Co se to děje?“