Ctibum o tom už nějakou dobu přemýšlel. Poslední závěry, ke kterým došel, mu na klidu nedodaly.
„Podívej… víme, že knihy obsahující magii se stávají… bývají… nabývají jakousi inteligenci…“ začal. „A my jsme vytvořili stroj pro…“
„Myslíš, že je živý?“
„No tak, nedělejme z toho nějaký okultní problém,“ řekl Ctibum a pokoušel se, aby jeho hlas zněl klidně a vesele. „Vždyť jsme koneckonců mágové.“
„Poslyš, vzpomínáš si na ten komplikovaný problém magických polí, ten, co jsi mi řekl, abych ho vložil do stroje?“
„Ano. No a?“
„Dal mi odpověď o půlnoci,“ řekl Truboš a tvář mu zbledla.
„Výborně.“
„Jo, výborně, jenže já mu ten problém zadal až v půl druhé, Rozšafíne!“
„To mi chceš říct, že ti odpověděl na otázku dřív, než jsi mu ji položil?“
„Jo!“
„A proč jsi mu potom tu otázku pokládal?“
„Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k názoru, že bych asi měl. Podívej, nebyl by přece věděl, co má odpovědět, kdybych mu celý ten problém nepředložil, ne?“
„Dobrá úvaha. Hm. Ale i tak jsi čekal devadesát minut.“
Adrian sklopil oči ke špičkám svých bot.
„Já… schoval jsem se na záchodě. Pochop, nevěděl jsem, co všechno by mohl Press Reset —“
„Dobrá, dobrá. Běž a dej si něco k jídlu.“
„Vážně si zahráváme s věcmi, kterým nerozumíme, Rozšafíne?“
Rozšafín Ctibum se zadíval na gnómickou hmotu stroje. Nezdála se být výhružná… jen jiná.
Pomyslel si: nejdřív si alespoň trochu zahrávat a pak se teprve snažit pochopit. Jinak to prostě nejde. A důležité bylo, nikdy, opravdu nikdy, neutíkat a neukrýt se na záchodě hlouposti. Můžete se přece alespoň pokusit obsáhnout svým vědomím vesmír, než ho začnete křivit.
Možná jsme ti neměli dávat jméno. Nenapadlo nás to. Byl to jen žert. Ale měli jsme si uvědomit, že jména jsou důležitá. Věc, která má jméno, je něco víc než obyčejný předmět.
„Tak běž, Adriane.“
Pak si sedl ke stroji a pečlivě vyklepaclass="underline"
Nazdar.
Něco zabzučelo.
Brk napsaclass="underline"
+ + +??????? + + + Nazdar + + + Press Reset + + +
Vysoko nahoře vletěl otevřeným oknem do věže motýl. Křídla měl nevýrazně žlutá s nepravidelným černým vzorem.
Ctibum začal výpočty pro další výměnu mezi Visovisem a Ankh-Morporkem.
Motýl na okamžik usedl na spleť skleněných trubek. Když znovu vzlétl, nechal po sobě maličkou kapku nektaru.
Zatím Rozšafín hluboko dole opatrně psal.
Malý, ale velmi důležitý mravenec, jeden z pobíhajících tisíců, vylezl z nedostatečně útěšného spoje trubek a strávil několik vteřin sáním nektaru. Pak se vrátil zpět do skleněného bludiště a ke své práci.
Po nějaké chvíli Hex odpověděl. Až na jednu jedinou, ale velmi důležitou maličkost byla jeho odpověď bezchybná.
Mrakoplaš se otočil.
S hlasitou ozvěnou praskotu a skřípění se otočila i celá Rudá armáda.
A byla opravdu rudá. Mrakoplaš si uvědomil, že má tutéž barvu jako zem.
Ve tmě narazil do několika soch. Neuvědomil si, že je jich tolik. Jejich řady se táhly do nedohledna a mizely v temnotě.
Pokusně se obrátil. Za sebou slyšel další vlnu dusotu.
Po několika marných pokusech zjistil, že jediný způsob, jak zůstat stát čelem k armádě, je zout si boty, obrátit se a znovu se obout.
Rychle si spustil hledí a na okamžik zahlédl sám sebe, jak si spouští hledí.
Zvedl ruku. Armáda zvedla ruku. Poskočil. Armáda poskočila s třeskem, který rozhoupal světelné koule. Od bot vojáků odletovaly namodralé jiskérky. Cítil neodbytnou, téměř hysterickou touhu se rozesmát.
Sáhl si na nos. Armáda si sáhla na nos. S nesmírnou radostí udělal tradiční gesto, které mělo odhánět duchy.
Sedm tisíc terakotových prostředníků vyletělo ke stropu.
Pokusil se uklidnit.
Ono slovo, po kterém jeho mysl tak dlouho pátrala ve svých hlubinách, se konečně vynořilo na povrch a znělo golem.
Dokonce i v Ankh-Morporku jednoho nebo dva měli. Mohli jste na ně narazit všude tam, kde byli mágové nebo knězi s experimentálně zaměřeným mozkem. Byly to většinou jen jednoduché postavy vyrobené z hlíny nebo jílu a oživené vhodným zaklínadlem nebo modlitbou. Byly vyrobeny k tomu, aby vykonávaly jednoduché práce, ale v posledních letech nebyly nijak zvlášť v módě. Problém nebyl vtom přinutit je k práci, ale pak je zastavit. Když jste poslali golema, aby vám zryl zahrádku, a pak jste na něj zapomněli, mohli jste také nakonec zjistit, že vám nasázel fazole do řádku dlouhého několik set kilometrů.
Mrakoplaš se podíval na jednu z rukavic. Opatrně se dotkl obrázku bojujícího vojáka. Zvuk několika tisíc současně tasených mečů zněl, jako když obří ruce trhají silný plát oceli. Několik tisíc hrotů mířilo přímo na Mrakoplašovu hruď.
Ustoupil o krok. I armáda o krok ustoupila.
Byl na nějakém podivném místě s tisíci umělými vojáky ozbrojenými meči. Skutečnost, že je, jak se zdálo, ovládal, mu na klidu nijak nepřidala. Prakticky vzato, celý život kontroloval Mrakoplaš sám sebe, a podívejte se, co všechno se mu stalo.
Znovu se podíval na malé obrázky. Jeden z nich ukazoval válečníka se dvěma hlavami. Když se ho dotkl, armáda svižně udělala čelem vzad.
Horda pozorovala rozruch mezi vojsky lorda Honga. Muži přenášeli do prvních řad jakési neznámé předměty.
„Mně se nezdá, že by vypadali jako lučištníci,“ zabručel Cucák Vilda.
„Tyhle věci, to jsou Štěkající psi,“ řekl Cohen. „Mělo mě to napadnout hned. Jsou jako sud plnej prskavek a rachejtlí, a když se to vzadu všechno zapálí, vyletí z ty věci na předním konci těžká koule.“
„Proč?“
„No, a ty by ses snad v ty rouře zdržoval, kdyby ti někdo za prdelí zapálil raketu?“
„Hele, Profi, voň řek prdel,“ žaloval Podrs. „Teda na mým papíře, co mám, se píše, že nesmíme říkat —“
„Máme přece štíty, ne?“ navrhoval pan Čabajka. „Jsem si jistý, že kdybychom se drželi těsně u sebe a zvedli si štíty nad hlavy, neudělá nám to víc, než kdyby pršelo.“
„Ta koule má alespoň třicet cenťáků v průměru a je dočervena rozpálená.“
„Takže štíty ne?“
„Ne,“ zavrtěl Cohen hlavou. „Podrsi, ty povezeš Humoše —“
„Nestačíme urazit ani padesát metrů, Čingisi,“ upozornil ho Caleb.
„Lepší padesát metrů po svejch hned, než dva tři metry s koulí za minutu, ne?“ řekl Cohen.
„Výborně,“ zajásal pan Čabajka.
„So to?“
Lord Hong pozoroval hordu ostřížím zrakem. Viděl, jak muži zavěsili štíty na kolečkové křeslo a vytvořili tak provizorní ochrannou hradbu, a všiml si, že se kolečka začala otáčet. Pozvedl meč. „Pal!“
„Ještě utěsňujeme střely, ó pane!“
„Řekl jsem pal!“
„Musíme Psy připravit, ó pane!“ Bombovrzi horečně pracovali, poháněni ani ne tak hrůzou z lorda Honga, jako z útočící hordy.
Vlasy páně Čabajkovy vlály ve větru. Poklusával prachem, mával mečem a ječel z plna hrdla. Ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný. Takže tohle bylo to tajemství, které se ukrývalo v srdci toho všeho: podívat se smrti přímo do tváře a vyrazit k útoku… Všechno bylo díky tomu najednou tak jednoduché!