primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi
tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji.
Lucie mi za moje dopisy jen plaše děkovala a brzy začala toužit po tom,
aby mi je něčím oplácela; a protože mi nechtěla psát, zvolila místo dopisů
květiny. Poprvé to bylo tak: bloumali jsme řídkým hájkem a Lucie se
najednou shýbla pro nějaký kvíteček (budiž mi odpuštěno, že neznám jeho
jméno: měl drobné fialové okvětí a tenký stonek) a podala mi ho. To mi bylo
milé a nijak mne to nezarazilo. Ale když mne na naší příští schůzce čekala s
celou kytičkou, začal jsem se trochu stydět.
Bylo mi dvaadvacet let, vyhýbal jsem se křečovitě všemu, co ba na mne
mohlo vrhnout stín zženštilosti nebo nedospělosti; styděl jsem se nosit po
ulici květiny, nerad jsem je kupoval, natož dostával. Namítl jsem Lucii v
rozpacích, že květiny dávají muži ženám a ne ženy mužům, ale když jsem
viděl, že je jí do pláče, rychle jsem je pochválil a vzal si je.
Nedalo se nic dělat. Květiny mne od té doby čekaly na každé naší schůzce a
já jsem se s tím nakonec smířil, protože mne odzbrojila spontánnost toho
daru a protože jsem viděl, že Lucie na tomto způsobu obdarovávání lpí;
snad to bylo proto, že sama trpěla nedostatkem jazyka, nedostatkem
výmluvnosti a viděla v květinách jistou formu řeči; ne snad ve smyslu
toporné symboliky starých květomluv, spíš ve smyslu ještě starším,
nejasnějším, instinktivnějším, předjazykovém; snad Lucie, která byla
vždycky spíš zamlklá než mluvná, toužila instinktivně po tom němém stadiu
člověka, kdy nebylo slova kdy lidé spolu rozmlouvali způsobem drobných
gest: ukázali si prstem strom, zasmáli se, dotkli se jeden druhého ...
Ať už jsem chápal nebo nechápal podstatu Luciina obdarovávání, byl jsem
jím nakonec pohnut a probudila se ve mně touha, abych i já ji obdaroval.
Lucie měla všehovšudy troje šaty, které si pravidelně střídala, takže naše
schůzky po sobě následovaly v rytmu třídobého taktu. Měl jsem všechny ty
šatky rád, právě proto, že byly odřené, nepříliš vkusné a obnošené; měl jsem
je stejně rád jako její hnědý svrchník (krátký a na manžetách odřený), který
jsem přece pohladil ještě dřív než Luciinu tvář. A přece jsem si usmyslil, že
Lucii koupím šaty, krásné šaty a mnoho šatů. Peněz jsem měl přece dost,
šetřit se mi nechtělo a utrácet v hospodách jsem přestal. A tak jsem zavedl
Lucii jednoho dne do obchodního domu s konfekcí.
Lucie si nejdřív myslila, že tam jdeme jen tak civět a pozorovat lidi, kteří
proudili po schodištích dolů a nahoru. V druhém poschodí jsem se zastavil u
dlouhých tyčí, z nichž visely v hustém zástupu dámské šaty, a Lucie, když
viděla, jak si je zvědavě prohlížím, přistoupila blíž a začala některé z nich
komentovat. "Tyhle jsou hezké," ukázala na jedny, na nichž byla pečlivě
vypodobněna červená kvítečka. Bylo tam opravdu málo hezkých šatů, ale
sem tam se něco lepšího našlo; vytáhl jsem jedny šaty a zavolal
obsluhujícího prodavače: "Mohla by si to slečna vyzkoušet?" Lucie by se
snad byla bránila, ale před cizím člověkem, prodavačem, si netroufala, takže
se octla za plentou, ani nevěděla jak.
Po nějaké chvíli jsem poodhrnul plentu a podíval se na Lucii; ačkoli šaty,
které zkoušela, nebyly nijak exkluzívní, téměř jsem užasclass="underline" jejich jakž takž
moderní střih udělal z Lucie pojednou jinou bytost. "Mohu se podívat?"
ozval se za mnou prodavač a zahrnul pak Lucii i zkoušené šaty
mnohomluvným obdivem. Pak se podíval na mne, na moje výložky a zeptal
se mne (ačkoliv kladná odpověď byla předem samozřejmá), jestli jsem u
politických. Kývl jsem hlavou. Mrkl, usmál se a řekclass="underline" "Měl bych tu nějaké
věci z lepší kvality; nechcete se podívat?" a ve chvilce tu bylo několik letních
a jedny exkluzívní večerní šaty. Lucie si je zkoušela jedny po druhých,
všechny jí slušely, ve všech byla jiná a v těch večerních jsem ji vůbec nemohl
poznat.
Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými
událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými. Ve
vývoji mé lásky k Lucii sehrály takovou úlohu šaty. Až dotud byla pro mne
Lucie vším možným: dítětem, pramenem dojetí, pramenem útěchy,
balzámem i únikem ode mne samotného, byla pro mne skoro doslova vším -
kromě ženou. Naše láska v tělesném slova smyslu nepřesáhla hranici po-
libků. Ostatně i způsob, jak Lucie líbala, byl dětský (zamiloval jsem se do
těch dlouhých, ale cudných polibků zavřenými rty, které jsou suché a které
hladíce se vzájemně počítají si tak dojatě své jemné rýžky).
Zkrátka - až dosud jsem k ní cítil něhu, nikoli smyslnost; na nepřítomnost
smyslnosti jsem si tak zvykl, že jsem si ji ani neuvědomoval; můj vztah k
Lucii zdál se mi tak krásný, že mne nemohlo ani napadnout, že mu vlastně
něco chybí. Všechno spolu harmonicky splývalo: Lucie - její klášterně šedý
šat - a můj klášterně nevinný poměr k ní. Ve chvíli, kdy si Lucie oblékla jiné
šaty, byla náhle celá rovnice porušena; Lucie rázem utekla mým představám
o Lucii; pochopil jsem, že má před sebou i jiné možnosti a podoby než ty
jímavě venkovanské. Viděl jsem ji najednou jako hezkou ženu, jejíž nohy se
lákavě rýsují pod dobře střiženou sukní, jejíž proporce jsou dobře rozvrženy
a jejíž nenápadnost se rázem rozplyne v šatech, které mají výraznou barvu a
pěkný střih. Byl jsem docela omámen jejím náhle objeveným tělem.
Lucie bydlela v internátě v jednom pokoji s třemi dalšími dívkami;
návštěvy do internátu byly povoleny jen dva dny v týdnu, a to jen tři hodiny,
od pěti do osmi, přičemž se musel návštěvník dole ve vrátnici zapsat,
odevzdat legitimaci a při odchodu se opět hlásit. Kromě toho měly všechny
tři Luciiny spoluobyvatelkyně své mládence (jednoho či víc) a všechny se s
nimi potřebovaly setkávat v intimitě internátního pokoje, takže se věčně
hádaly, nenáviděly a vyčítaly si každou minutu, kterou jedna druhé ubrala.
To všechno bylo tak nepříjemné (ne-li potupné), že jsem se nikdy nesnažil
navštívit Lucii v jejím domově. Ale věděl jsem také, že všechny tři Luciiny
spolubydlící mají odjet asi za měsíc na třítýdenní zemědělskou brigádu.
Řekl jsem Lucii, že toho chci využít a sejít se s ní v ten čas u ní. Nepřijala to
ráda; zesmutněla a řekla, že prý je se mnou raději venku. Řekl jsem jí, že
toužím po tom, být s ní někde, kde nás nebude nikdo a nic rušit a budeme se
moci soustředit jen na sebe; a že chci také poznat, jak bydlí. Lucie mi
neuměla odporovat a já si dodnes pamatuju, jak jsem byl rozrušen, když
konečně souhlasila s mým návrhem.
____________________________________________________
___________
(10)
Už jsem byl v Ostravě skoro rok a vojna zpočátku nesnesitelná stala se mi
za tu dobu čímsi všedním a obvyklým; byla sice nepříjemná a namáhavá, ale
přesto se mi podařilo uprostřed ní žít, najít pár kamarádů a dokonce být
šťasten; bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi
zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze