šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř
štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom
zelenočerném létě.
Začalo to Stáňou. V březnu se oženil a už za pár měsíců mu začaly
docházet zprávy, že se mu jeho žena fláká po barech; zneklidněl, psal ženě
dopis za dopisem a docházely mu uklidňující odpovědi; ale potom (to už
bylo venku teplo) ho navštívila v Ostravě matka; strávil s ní celou sobotu a
vrátil se pak do kasáren bledý a zamlklý; nejdříve nechtěl nic říct, protože se
styděl, ale příští den se svěřil Honzovi a pak dalším a za chvíli to věděli
všichni, a když Stáňa viděl, že to všichni vědí, mluvil o tom sám, denně a
skoro pořád: že se mu žena kurví a že za ní pojede a že jí zakroutí krkem. A
hned šel žádat velitele o dva dny volna, jenomže velitel se mu je zdráhal dát,
protože právě v té době byly na Stáňu z dolů i z kasáren samé stížnosti, které
si způsoboval roztěkaností a podrážděností. Stáňa tedy prosil o volno na
čtyřiadvacet hodin. Velítel se smiloval a dal mu je. Stáňa odjel a od té doby
jsme ho již nikdy neviděli. Co se s ním dělo, vím jen z doslechu:
Přijel do Prahy, uhodil na ženu (nazývám ji ženou, ale byla to
devatenáctiletá holka!) a ona mu všechno bezostyšně (a snad s chutí)
přiznala; začal ji bít, bránila se, začal ji škrtit a nakonec ji práskl lahví přes
hlavu; holka padla na podlahu a zůstala bez hnutí. Stáňa okamžitě
vystřízlivěl, zachvátila ho hrůza a utekl; sehnal bůhvíjak nějakou chatu v
Krušných horách a tam žil ve strachu a v očekávání, kdy ho najdou a dají mu
pro vraždu provaz. Našli ho až po dvou měsících, ale nesoudili ho pro
vraždu, nýbrž pro dezerci. Jeho žena se totiž brzy po jeho odchodu probrala
z mdlob a kromě boule na hlavě neměla nejmenší úhonu na zdraví. Zatímco
seděl ve vojenské věznici, dala se s ním rozvést a je dnes ženou jednoho
známého pražského herce, na kterého se chodím dívat jen proto, abych si
vzpomínal na starého kamaráda, který pak smutně skončiclass="underline" po vojně zůstal
pracovat v dolech; pracovní úraz ho připravil o nohu a špatně zhojená
amputace
o život.
Ta ženská, která se prý dodnes výborně vyjímá v bohémské společnosti,
nepřivedla do maléru jen Stáňu, ale nás všechny. Alespoň se nám to tak
jevilo, i když nemůžeme nijak přesně vědět, zda mezi ostudou kolem
Stáňova zmizení a ministerskou kontrolou, která přišla brzy poté do našich
kasáren, byla skutečně (jak všichni soudili) příčinná souvislost. At' tak či
onak, náš velitel byl odvolán a místo něho přišel mladý důstojník (mohlo
mu být sotva pětadvacet let) a s jeho příchodem se všechno změnilo.
Řekl jsem, že mu bylo asi pětadvacet, ale vypadal ještě mladší, vypadal
jako chlapeček; tím víc si dával záležet na tom, aby jeho vystupování bylo co
nejpůsobivější a zjednalo mu respekt. Říkali jsme si o něm, že své projevy
cvičí před zrcadlem a že se je učí nazpaměť. Nerad křičel, mluvil suše a dával
nám s největším klidem najevo, že nás všechny považuje za zločince: "Já
vím, že vy byste mě nejraději viděli viset," řeklo nám to dítě při svém
prvním projevu, "jenomže bude-li někdo viset, budete to vy a ne já."
Brzy došlo k prvním konfliktům. V paměti mi utkvěla hlavně příhoda s
Čeňkem, snad proto, že nám připadala velmi zábavná. Nemohu si odpustit,
abych o ní nevyprávěclass="underline" Za ten rok, co byl na vojně, udělal Čeněk již mnoho
velkých nástěnných kreseb, které za předchozího velitele docházely vždycky
uznánÍ. Čeněk, jak jsem již řekl, maloval nejraději Zižku a husitské
bojovníky; aby udělal radost kamarádům, rád doplňoval jejich skupiny
kresbou nahé ženy, kterou veliteli představil jako symbol Svobody nebo
symbol Vlasti. I nový velitel chtěl použít Čeňkových služeb, předvolal si ho a
požádal, aby něco namaloval pro místnost, kde se pořádaly hodiny politické
výchovy. Řekl mu při té příležitosti, že
by měl tentokrát nechat těch Zižků a "zaměřit se víc k současnosti", že by
měla být v obraze znázorněna Rudá armáda a její sepětí s naší dělnickou
třídou a také její význam pro vítězství socialismu v Únoru. Čeněk řekclass="underline"
"Provedu!" a dal se do práce; maloval několik odpolední na zemi na velikých
bílých papírech, které pak rýsováčky upevnil na celou průčelní stěnu
místnosti. Když jsme hotovou kresbu (vysokou půl druhého metru, širokou
nejmíň osm metrů) poprvé uviděli, úplně jsme oněměli; uprostřed stál v
hrdinném postoji teple oděný sovětský voják s automatem a v chlupaté
čepici na uši a kolem něho dokola bylo asi osm nahých žen. Dvě stály vedle
něho, koketně k němu vzhlížely, zatímco on je držel každou z jedné strany
kolem ramenou a bujaře se smál; ostatní ženské se kupily kolem dokola,
dívaly se na něho, vztahovaly k němu ruce nebo prostě jen tak stály (jedna
také ležela) a vystavovaly své pěkné tvary.
Čeněk se postavil před obraz (čekali jsme na příchod politruka a byli jsme
v místnosti sami) a udělal nám asi takovouhle přednášku: Tak tahle, co je
tady po pravici seržanta, to je Alena, kluci, to byla moje první ženská vůbec,
ta mě dostala, když mně bylo šestnáct, byla to důstojnická panička, takže se
nám sem vohromně hodí. Namaloval jsem ji, jak vypadala tenkrát, dnes už
jistě vypadá hůř, ale už tenkrát byla dost při těle, jak vidíte hlavně na bocích
(ukázal na ně prstem). Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil
jsem ji ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na
nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet).
Vidíte její královskou zadnici velikostí možná trochu nad normu, ale tak to
právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně
ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit.
Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s
mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku,
dostaneš malovaný vajíčko, a já ji symbolicky pleskal přes sukni a ona
říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout
sukni a sundat kalhotky a pořád jsem ji blbec jen tak symbolicky pleskal a
ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě byl jsem vůl,
zato tahle (ukázal na ženu po levici seržanta), to je Lojzka, tu jsem měl už v
dospělým věku, měla malý prsa (ukázal), dlouhý nohy (ukázal) a hrozně
hezkou tvář (taky ukázal) a chodila do stejného ročníku jako já. A tohle je
naše modelka ze školy, tu umím úplně nazpaměť a dvacet jinejch kluků ji
taky umí nazpaměť, protože stávala vždycky uprostřed klasy a učili jsme se
na ní malovat lidský tělo a té se žádnej z nás nedotkl, matinka ji vždycky
čekala před třídou a hned si ji odváděla domů, ta se nám ukazovala, pánbů jí
to vodpusť, jen ve vší počestnosti, kamarádi. Zato tahleta, to byla děvka,
páni (ukázal na ženskou, která se rozvalovala na jakémsi stylizovaném
kanapi), pojďte se podívat blíž (šli jsme), vidíte tu tečku na břichu? to měla
spálený od cigarety a prej jí to udělala jedna žárlivá ženská, s kterou měla