poměr, protože tahle dáma, páni, byla pod vobojí, ta měla sexus jak
natahovací harmoniku, páni, do toho sexu se vlezlo všechno na světě, tam
bychom se vlezli my všichni, jak tady jsme, i s našima manželkama, našima
holkama, i s našima dětma a prarodičema ...
Čeněk se dostával zřejmě k nejlepším pasážím svého výkladu, ale to už
vešel do místnosti politruk a museli jsme si sednout. Politruk byl na
Čeňkovy obrazy zvyklý už z dob starého velitele a nevěnoval tedy ani
novému obrazu žádnou pozornost, nýbrž se dal do hlasité četby jakési
brožury, v níž byly ozřejmovány rozdíly mezi armádou socialistickou a
kapitalistickou. Dozníval v nás dosud Čeňkův výklad a oddávali jsme se
tichému snění - ale pak se najednou objevil v místnosti chlapeček-velitel.
Přišel zřejmě zkontrolovat přednášku, ale dřív než byl s to přejmout
politrukovo hlášení a dát pokyn, abychom si zase sedli, už byl omráčen
obrazem na čelní stěně; nenechal ani politruka pokračovat v předčítání a
udeřil na Čeňka, co prý má ten obraz znamenat. Čeněk vyskočil, postavil se
před obraz a spusticlass="underline" Zde se alegoricky znázorňuje význam Rudé armády pro
boj našeho národa; zde je zobrazena (ukázal na seržanta) Rudá armáda; po
jejím boku je symbolizována (ukázal na důstojnickou paničku) dělnická
třída a zde po druhé straně (ukázal na spolužákyni) je symbol měsíce Února.
Zde potom (ukazoval na další dámy) jsou symboly svobody, symbol
vítězství, zde symbol rovnosti; zde (ukázal na důstojnickou paničku
předvádějící svou zadnici) je vidět buržoazii, jak odchází ze scény dějin.
Čeněk skončil a velitel prohlásil, že obraz je urážkou Rudé armády, že
musí být okamžitě odstraněn; a proti Čeňkovi prý vyvodí všechny důsledky.
Zeptal jsem se (polohlasně) proč. Velitel mne uslyšel a zeptal se mne, jestli
mám nějaké námitky. Vstal jsem a řekl, že se mně ten obraz líbí. Velitel řekl,
že tomu rád věří, protože je to obraz pro onanisty. Řekl jsem mu, že Myslbek
dělal svobodu taky jako nahou ženu a Aleš že nakreslil řeku Jizeru dokonce
jako tři nahé ženy; že to tak dělali malíři všech dob.
Chlapeček-velitel se na mne nejistě podíval a opakoval svůj rozkaz, že má
být obraz odstraněn. Ale snad se nám ho podařilo opravdu zmást, protože
Čeňka nepotrestal; znelíbil si ho však a mne spolu s ním. Čeněk dostal velmi
brzy kázeňský trest a zanedlouho i já.
To bylo tak: naše četa pracovala jednou na odlehlém místě kasáren s
krumpáči a lopatami; lenivý desátník nás nestřežil příliš pozorně, takže
jsme se o své nástroje velmi často opírali, klábosili a ani si nevšimli, že
nedaleko od nás je chlapeček-velitel a pozoruje nás. Zjistili jsme to až ve
chvíli, kdy se ozval jeho strohý hlas: "Vojíne Jahne, ke mně!" Uchopil jsem
energicky lopatu a šel se postavit před ním do pozoru. "Takhle si
představujete práci?" zeptal se mne. Nevím už opravdu, co jsem mu
odpověděl, ale nehylo to nic drzého, protože jsem naprosto neměl v úmyslu
ztěžovat si v kasárnách život a popuzovat proti sobě pro nic za nic člověka,
jenž měl nade mnou veškeru moc. Po mé bezvýznamné a spíš rozpačité
odpovědi mu však ztvrdl pohled, pokročil ke mně, bleskurychle mne chytil
za ruku a přehodil mne přes záda perfektně naučeným chvatem džiu-džitsu.
Pak si ke mně dřepl a přidržel mne na zemi (nebránil jsem se, jen jsem se
divil). "Stačí?" řekl potom hlasitě (tak aby to opodál všichni slyšeli);
odpověděl jsem mu, že to stačí. Zavelel mi vztyk a před nastoupenou četou
pak prohlásiclass="underline" "Dávám vojínu Jahnovi dva dny vězení. Ne proto, že byl ke
mně drzý. Jeho drzosti, jak jste viděli, jsem si s ním vyřídil ručně. Dávám
mu dva dny basy, protože se flákal, a vám je napařím příště také." Pak se
otočil a frajersky odešel.
Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá
příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve
veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především
jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají;
jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako
hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se
jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají.
I náš velitel byl takto nehotový a byl najednou postaven před naše vojsko,
kterému nemohl vůbec rozumět; ale uměl si poradit, protože četba a
vyprávění mu poskytly vypracovanou masku pro analogické situace:
chladnokrevný hrdina rodokapsů, mladý muž železných nervů krotící bandu
zločinců, žádný patos, jen chladný klid, efektní suchý vtip, sebevědomí a
víra v sílu vlastních svalů. Cím více si byl vědom, že jeho vzezření je
chlapečkovské, tím fanatičtěji se té roli železného supermuže oddával, tím
usilovněji nám ho předváděl.
Ale copak jsem se střetl s takovým mladistvým hercem poprvé? Když mne
vyslýchali na sekretariátě kvůli pohlednici, hylo mi něco přes dvacet a mým
vyslýchatelům maximálně o rok dva více. I oni byli především chlapečci,
kteří přikryli své nehotové tváře maskou, která se jim zdála nejznamenitější,
maskou asketicky tvrdého revolucionáře. A co Markétka? Což se nerozhodla
hrát roli spasitelky odkoukanou dokonce jen ze špatného sezónního filmu?
A co Zemánek, který byl zničehonic prodchnut sentimentálním patosem
morálnosti? To nebyla role? A co já sám? Což jsem neměl dokonce několik
rolí, mezi nimiž jsem zmateně pohíhal, až mne pobíhajícího chytili?
Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v
nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž
jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné,
protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého
Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované
davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve
skutečnost katastrofálně skutečnou.
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já
cítím hlubokou nenávist vůči mládí - a naopak jakési paradoxní odpuštění
zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou
nesvéprávnost nedospělosti.
A vzpomínám-li už na všechny nedospělé, vybavuje se mi hned i Alexej; i
on hrál svou velkou roli, která přesahovala jeho rozum i zkušenost. Měl
něco společného s velitelem: i on vypadal mladší na svůj věk; jeho
mladistvost (na rozdíl od velitelovy) byla však nepůvabná: hubené tělíčko,
krátkozraké oči pod tlustými skly brýlí, uhrovitá (věčně pubertální) plet'.
Navštěvoval původně jako prezenčák pěchotní důstojnickou školu, ale byl
náhle zbaven hodnosti a přeložen k nám. Schylovalo se totiž k proslulým
politickým procesům a v mnoha sálech (stranických, soudních, policejních)
byly v permanenci vztyčující se ruce, jež zbavovaly obviněné lidi důvěry, cti i
svobody; Alexej byl synem vysokého komunistického funkcionáře, který byl
před krátkou dobou zatčen.
Objevil se jednoho dne v našem družstvu a byla mu přidělena Stáňova
osiřelá postel. Díval se na nás podobně, jako jsem se na své nové druhy díval