ze začátku já; byl proto uzavřený a ostatní, když zjistili, že je členem strany
(dosud ho ze strany nevyloučili), začali si před ním dávat pozor na řeči.
Když ve mně Alexej poznal bývalého člena strany, stal se vůči mně
poněkud sdílný; svěřil se mi, že musí stůj co stůj obstát ve velké zkoušce,
kteron mu život přichystal, a nezradit nikdy stranu. Přečetl mi pak báseň,
kterou napsal (ač prý básně nikdy předtím nepsal), když se dověděl, že má
být přeložen mezi nás. Bylo tam takové čtyřverší:
Můžete mi, soudruzi,
psí hlavu nasadit a poplivat.
Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi,
zůstanu s vámi věrně v řadě stát.
Rozuměl jsem mu, protože já sám jsem to před rokem cítil stejně. Ale
tentokrát už přece jenom mnohem méně bolestně: uvaděčka do všednosti,
Lucie, mne odvedla z těch míst, kde se tak zoufale mučili Alexejové.
____________________________________________________
__________
(11)
Celou tu dobu, co zaváděl chlapeček velitel nové poměry v našem útvaru,
myslil jsem zejména na to, zda se mi podaří dostat vycházku; Luciiny
kamarádky odjely na brigádu a já jsem se už měsíc nedostal ven z kasáren;
velitel si dobře zapamatoval mou tvář, i moje jméno, a to je na vojně to
nejhorší, co se může stát. Dával mi teď najevo, kde mohl, že je každá hodina
mého života závislá od jeho libovůle. A s vycházkou to teď bylo vůbec zlé;
hned na počátku prohlásil, že ji budou dostávat pouze ti, kdo se zúčastní
pravidelně nedělních dobrovolných směn; a tak jsme se jich účastnili
všichni; ale to byl mizerný život, protože jsme neměli celý měsíc jediný den
bez štoly, a když někdo z nás dostal v sobotu opravdu volno až do dvou do
noci, šel potom na nedělní směnu nevyspalý a byl v dolech jako mátoha.
I já jsem začal chodit na nedělní směny, ovšem ani to mi nijak
nezaručovalo, že dostanu vycházku, protože zásluha nedělní směny mohla
být lehce znehodnocena špatně ustlanou postelí nebo jakýmkoli jiným
prohřeškem. Avšak samolibost moci se neprojevuje pouze krutostí, nýbrž i
(byť řidčeji) milosrdenstvím. Chlapečkovi velitelovi dělalo dobře, že mi
mohl po několika týdnech projevit i milost, a já jsem dostal na poslední
chvíli volno dva dny před návratem Luciiných kamarádek.
Byl jsem rozrušen, když si mne zapisovala ve vrátnici internátu brýlatá
stařena a dovolila mi jít nahorn po schodech do čtvrtého poschodí, kde jsem
zaklepal u dveří vzadu na konci dlouhé chodby. Otevřely se dveře, ale Lucie
zůstala za nimi skryta, takže jsem viděl před sebou jen sám pokoj, který se
na první pohled internátnímu pokoji vůbec nepodobal; zdálo se mi, že jsem
se octl v místnosti připravené pro jakousi náboženskou slavnost: na stole
zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na
posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky
(asparágu, jak jsem vzápětí zjistil), jako kdyby byl očekáván příjezd Ježíše
Krista na oslátku .
Přitáhl jsem si Lucii k sobě (schovávala se mi stále za otevřenými dveřmi)
a políbil ji. Byla v černých večerních šatech a střevíčcích s vysokými
podpatky, které jsem jí koupil ještě téhož dne, kdy jsme kupovali šaty. Stála
tu mezi vší tou slavnostní zelení jako kněžka.
Zavřeli jsme za sebou dveře a já jsem si teprve potom uvědomil, že jsem
opravdu jen v obyčejném internátním pokoji a že pod tím zeleným rouchem
není nic než čtyři železné postele, čtyři oprýskané noční stolky, stůl a tři
židle. Ale to nemohlo nijak umenšit pocit uchvácení, který se mne zmocnil
od chvíle, kdy Lucie otevřela dveře: byl jsem vypuštěn po měsíci zas na pár
hodin ven; ale nejenom to: poprvé po celém roce jsem byl zase v malé
místnosti: ovanul mne opojný dech intimity a síla toho dechu mne téměř
porazila.
Na všech dosavadních procházkách s Lucií mne stále spojovala volnost
prostoru s kasárnami a s mým tamním údělem; všudypřítomný kolující
vzduch mne připevňoval neviditelným poutem k bráně, na níž byl nápis
Sloužíme lidu; zdálo se mi, že nikde není místa, kde bych mohl na chvíli
přestat "sloužit lidu"; nebyl jsem celý rok v malém soukromém pokoji.
To byla náhle úplně nová situace; zdálo se mi, že jsem na tři hodiny
absolutně svoboden; mohl jsem například bez obav shodit se sebe (proti
všem vojenským předpisům) nejenom čepici a opasek, ale i blůzu, kalhoty,
boty, všechno, a mohl jsem to eventuelně podle libosti i podupat; mohl jsem
dělat cokoli a odnikud mne nebylo vidět; v místnosti nadto bylo příjemné
teplo a to teplo i s tou svobodou mi stoupaly do hlavy jak svařený alkohol;
vzal jsem Lucii, objal ji, líbal a odnášel si ji na zeleně vystlanou postel. Ty
snítky na posteli (byla pokryta lacinou šedou dekou) mne rozrušovaly.
Neuměl jsem si je vysvětlit jinak než jako svatební symboly; napadlo mne (a
dojímalo mne to), že v Luciině prostotě nevědomě rezonují nejpradávnější
zvyklosti lidu, takže se chce rozloučit se svým panenstvím v slavnostní
obřadnosti,
Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i když mi Lucie opětuje polibky i
objetí, přece v nich zachovává patrnou zdrženlivost. Její ústa, i když mne
líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým
tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži
jejích nohou, vyvinula se mi. Chápal jsem, že moje spontánnost, které jsem
se chtěl oddat v mámivé slepotě spolu s ní, je osamocena; pamatuju si, že
jsem v tom okamžiku (a bylo to sotva pět minut po mém vstupu do Luciina
pokoje) ucítil v očích slzy lítosti.
Usedli jsme si tedy vedle sebe (mačkajíce pod zadky ubohé snítečky) a
začli cosi mluvit. Po delší chvíli (hovor za nic nestál) pokusil jsem se Lucii
znovu obejmout, ale bránila se; začal jsem s ní tedy zápasit, ale vzápětí jsem
poznal, že to není krásný milostný zápas, nýbrž zápas, který převrací náš
láskyplný vztah v cosi škaredého, protože Lucie se bránila doopravdy,
zuřivě, skoro zoufale a byl to tedy skutečný zápas, nikoli milostná hra, a já
jsem proto rychle ustoupil.
Snažil jsem se Lucii přesvědčit slovy; rozpovídal jsem se; mluvil jsem
patrně o tom, že ji mám rád a že láska znamená dát se jeden druhému se
vším všudy; neříkal jsem zajisté nic originálního (vždyť ani můj cíl nebyl
nikterak originální); přes svoji neosobitost byla to však argumentace zcela
nevývratná a Lucie se ji také nesnažila nijak vyvracet. Místo toho jen mlčela
anebo řekla: "Prosím ne, prosím ne," anebo: "Dnes ne, dnes ne ... " a
pokusila se (byla v tom dojemně neobratná) odvést řeč na jiné téma.
Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí
a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá ... a znovu jsem ji objal a
znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem
škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v
té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v
někoho docela cizího.
Zase jsem přestal a najednou se mi zdálo, že chápu, proč mne Lucie