odmítá; můj bože, jak to, že jsem to nepochopil hned? Vždyť Lucie je dítě,
vždyť se asi bojí lásky, je panna, má strach, strach z neznáma; předsevzal
jsem si okamžitě, že z mého jednání se musí vytratit ona naléhavost, která ji
snad odstrašuje, že musím být něžný, jemný, aby se milostný akt ničím
nelišil od našich něžností, aby byl jen jednou z něžností. Přestal jsem tedy
naléhat a začal jsem se s Lucií mazlit. Líbal jsem ji a hladil (trvalo to hrozně
dlouho a najednou mne to vůbec netěšilo, protože se mazlení stalo pouhou
lstí a prostředkem), mazlil jsem se tedy s Lucií (neupřímně a hraně) a snažil
jsem se ji přitom nenápadně položit. Dokonce se mi to podařilo; hladil jsem
ji po nadrech (tomu se Lucie nikdy nebránila); říkal jsem jí, že chci být
něžný k celému jejímu tělu, protože to tělo, to je ona, a já chci být něžný k ní
celé; dokonce se mi pak podařilo poněkud jí vyhrnout sukně a líbat ji deset,
dvacet centimetrů nad koleny; daleko jsem se však nedostal; když jsem chtěl
hlavu posunout až k Luciinu klínu, polekaně se mi vytrhla a vyskočila z
postele. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že v její tváři je jakési křečovité
úsilí, výraz, který jsem na ní dosud nepoznal.
Lucie, Lucie, stydíš se, že je tu světlo? Chtěla bys tmu? ptal jsem se jí a ona
se chytla mé otázky jako spásného žebříku a přisvědčovala, že se stydí
světla. Šel jsem tedy k oknu a chtěl jsem stáhnout žaluzie, ale Lucie řekla:
"Ne, nedělej to! Nestahuj je!" "Proč?" ptal jsem se. "Já se bojím," řekla.
"Čeho se bojíš, tmy nebo světla?" ptal jsem se. Mlčela a dala se do pláče.
Její odpor mne nijak nedojímal, zdál se mi nesmyslný, křivdivý,
nespravedlivý; trápil mne, nerozuměl jsem mu. Ptal jsem se jí, jestli se mi
brání proto, že je panna, jestli se bojí bolesti, kterou jí to způsobí. Na každou
takovou otázku mi poslušně přisvědčovala, protože v ní viděla pro sebe
nabídnutý argument. Vykládal jsem jí o tom, jak je to krásné, že je panna a
všechno pozná až se mnou, který ji miluju. "Copak ty se netěšíš na to, že
budeš moje žena se vším všudy?" Řekla, že ano, že se na to těší. Znovu jsem
ji objal a znovu se mi bránila. Jen stěží jsem přemáhal zlost. "Proč se mi
bráníš?" Řekla: "Prosím tě, až příště, ano, já chci, ale až příště, jindy, dnes
ne." ,,A proč ne dnes?" Odpověděla: "Dnes ne." "Ale proč?" Odpověděla:
"Prosím tě, dnes ne." ,,Ale kdy? Vždyť víš moc dobře, že tohle je poslední
příležitost, kdy můžeme být spolu sami, pozítří se vrátí tvoje kamarádky.
Kde pak budem spolu sami?" "Ty už něco najdeš," řekla, "Dobře," souhlasil jsem, "já tedy něco najdu, ale slib mi že tam se mnou půjdeš, protože to
sotva bude tak příjemný pokojík, jako je tenhle." "To nevadí," řekla, "to nevadí, to může být, kde chceš." "Dobře, ale slib mi, že tam budeš moje
žena, že se mi nebudeš vzpírat." "Ano," řekla. "Slibuješ?" "Ano."
Pochopil jsem, že slib je to jediné, co mohu od Lucie toho dne získat. Bylo
to málo, ale bylo to aspň něco. Potlačil jsem nevoli a strávili jsme zbytek
času v povídání. Když jsem odcházel, setřásl jsem si s uniformy smítka
asparágu, pohladil Lucii po tváři a řekl jí, že nebudu myslit na nic než na
naše příští setkání (a nelhal jsem).
____________________________________________________
__________
(12)
Několik dnů po poslední schůzce s Lucií (byl deštivý podzimní den) vraceli
jsme se ze šichty v útvarech do kasáren; silnice byla plná výmolů, v nichž
byly hluboké louže; byli jsme zastříkáni, unaveni, promočeni a toužili jsme
po odpočinku. Většina z nás nemčla už měsíc jedinou volnou neděli. Ale
hned po obědě si nás dal chlapeček-velitel nastoupit a oznámil nám, že při
odpolední prohlídce našich ubikací zjistil nepořádky. Předal nás potom
poddůstojníkům a přikázal jim, aby nám dali za trest do těla o dvě hodiny
déle.
Ježto jsme byli vojáci beze zbraně, dostávala naše pořadová a vojenská
cvičení zvlášť nesmyslný ráz; neměla žádný účel než znehodnocovat náš
životní čas. Vzpomínám si, že za chlapečka velitele jsme musili jednou celé
odpoledne přenášet těžká prkna z jeddnoho koutu kasáren na druhý a
potom další den zase zpátky a že jsme se takto v přenášení prken cvičili
plných deset dnů. Takovým přenášením prken bylo vlastně všechno, co jsme
na kasárenském dvoře po šichtě dělali. Tentokrát jsme tedy přenášeli nikoli
prkna, nýbrž svá těla; obraceli jsme je čelem vzad a vpravo bok, házeli jsme
je na zem a potom zase zvedali, běhali jsme s nimi tam a sem a vlekli jsme je
po zemi. Uběhly tři hodiny pořadových a objevil se velitel; dal
poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik.
Vzadu za baráky bylo menší hřiště, kde se dal hrát fotbal, ale kde se dalo i
cvičit nebo běhat. Poddůstojníci se rozhodli, že s námi uspořádají štafetové
závody; bylo nás v rotě devět družstev po deseti mužích - tedy devět
desítičlenných štafet. Poddůstojníci nás chtěli nejenom pořádně prohnat,
ale protože to byli většinou chlapci od osmnácti do dvaceti let a měli
klukovské touhy, chtělo se jim i závodit a dokázat nám, že jsme horší než
oni; a tak proti nám postavili svou vlastní štafetu složenou z deseti
desátníků a svobodníků.
Trvalo značnou chvíli, než nám vysvětlili svůj záměr a než jsme ho
pochopili: prvních deset běžců mělo vyběhnout od jedné strany hřiště ke
druhé; tam proti nim měla stát už připravená druhá řada běžců, která měla
utíkat zase tam, odkud vyběhli ti první, ale kde už mezitím měla být
připravena třetí řada běžců, a tak pořád dál. Poddůstojníci nás pracně
rozpočítávali a rozesílali na protilehlé konce hřiště.
Byli jsme po šichtě a po pořadových už k smrti utahaní a zuřili jsme při
pomyšlení, že máme ještě běhat; a tehdy jsem svěřil asi dvěma kamarádům
docela primitivní nápad: poběžíme všichni úplně pomalu! Nápad se hned
ujal, šířil se od úst k ústům a v unavené mase vojáků se to začalo najednou
spokojeně hýbat utajovaným smíchem.
Konečně jsme stáli každý na svém místě připraveni ke startu závodu, který
v celé své koncepci byl nesmysl sám: ačkoli jsme měli běžet v uniformě a
těžkých botách, musili jsme ke startu pokleknout; ačkoli jsme si měli štafetu
předávat zcela nevídaným způsobem (přejímající běžec běžel proti nám),
drželi jsme v ruce pravé štafetové kolíky a odstartoval nás skutečný výstřel
pistole. Svobodník v desáté dráze (první běžec poddůstojnického družstva)
vyrazil k velkému úprku a i my jsme se pozvedli se země (byl jsem v první
řadě běžců) a dali se v pomalém klusu vpřed; už po dvaceti metrech jsme
ztěží zadržovali smích, protože svobodník se již blížil druhé straně hřiště,
zatímco my jsme kousek od startu v nepravděpodobně vyřízeném zástupu
klusali supajíce a napodobujíce neobyčejné vypětí; vojáci shromáždění na
obou koncích hřiště nás začali hlasitě povzbuzovat: "Tempo, tempo, tempo
... " V polovině hřiště jsme minuli druhého běžce poddůstojnické štafety,
který už běžel proti nám a mířil k čáře, odkud jsme vyběhli. Konečně jsme
dorazili na konec hřiště a předali kolíky, ale to už na opačné straně za