našimi zády vyběhl s kolíkem třetí poddůstojník.
Vzpomínám si dnes na tu štafetu jako na poslední velkou přehlídku mých
černých kamarádů. Kluci měli ohromnou invenci: Honza napadal při běhu
na jednu nohu, všichni ho zuřivě povzbuzovali a on opravdu doběhl k
předávce (za velikého aplausu) jako hrdina dva kroky před ostatními. Cigán
Matloš upadl během závodu asi osmkrát na zem. Čeněk běžel a zvedal
kolena vysoko až k bradě (muselo ho to určitě namáhat mnohem víc, než
kdyby byl nasadil to nejrychlejší tempo). Nikdo nezradil hru: ani ukázněný a
smířený autor mírových manifestů Bedřich, který teď běžel vážně a důstojně
pomalým tempem s ostatními, ani Josef z vesnice, ani Pavel Pěkný, který
mne neměl rád, ani starý Ambroz, klerý běžel toporně vzpřímen s rukama
založenýma za zády, ani zrzavý Petráň, který ječel vysokým hláskem, ani
Maďar Varga, který křičel v běhu "Hurá!", nikdo z nich nepokazil tu
výbornou a jednoduchou inscenaci, která způsobovala, že my, kteří jsme
stáli kolem, jsme padali smíchem.
Pak jsme viděli, že k hřišti přichází od baráků chlapeček-velitel. Jeden z
desátníků ho uviděl a šel mu vstříc podat hlášení. Kapitán ho vyslechl a
přistoupil pak k okraji hřiště, aby pozoroval náš závod. Poddůstojníci (jejich
štafeta už dávno doběhla vítězně do cíle) znervózněli a začali na nás křičet:
"Tak rychle! hněte sebou! Švihat !", ale jejich povzbuzování docela zaniklo v
mocném povzbuzování našem. Poddůstojníci nevěděli co dělat, přemýšleli,
zda mají závod přerušit, pobíhali jeden od druhého, radili se, dívali se
úkosem na velitele, ale velitel se na ně ani nepodíval a jenom ledově
pozoroval závod.
Konečně přišlo na poslední řadu našich běžců; v té byl také Alexej; byl
jsem velice zvědav, jak poběží, a nezmýlil jsem se: chtěl zkazit hru: vyběhl
vpřed vší silou a po dvaceti metrech měl nejméně pětimetrový náskok. Ale
pak se stalo cosi divného: jeho tempo se zmírnilo a náskok zůstával stále
stejný; pochopil jsem rázem, že Alexej nemůže zkazit hru, ani kdyby chtěclass="underline"
vždyť to byl neduživý hoch, kterému hned po dvou dnech museli chtě nechtě
přidělit lehčí práce, vždyť neměl svaly ani dech! Ve chvíli, kdy jsem to
pochopil, zdálo se mi, že teprve jeho běh je korunou celé legrace; Alexej se
dřel jak mohl, a byl přitom k nerozeznání od kluků, kteří se flákali pět kroků
za ním ve stejném tempu; poddůstojníci i velitel musili být přesvědčeni, že
Alexejův prudký start patří k celé komedii stejně jako Honzovo předstírané
kulhání, Matoušovy pády a naše povzbuzování. Alexej běžel se zaťatými
pěstmi stejně jako ti za ním, kteří předstírali velkou námahu a okázale
supěli. Jenomže Alexej cítil skutečnou bolest ve slabinách a přemáhal ji s
největší námahou, takže mu po tváři stékal skutečný pot; když byli v
polovině hřiště, Alexej zvolnil tempo ještě víc a řada pomalu běžících
uličníků ho zvolna dobíhala; když byl třicet metrů od cíle, předběhli ho;
když byl dvacet metrů od cíle, přestal běžet a došel zbytek kulhavou chůzí;
držel si ruku na levé straně slabin.
Pak si nás nechal velitel nastoupit. Ptal se, proč jsme běželi tak pomalu.
,.Byli jsme unaveni, soudruhu kapitáne: Žádal, aby zvedli ruku všichni, kdo
byli unaveni. Zvedli jsme ruku. Díval jsem se dobře na Alexeje (stál v řadě
přede mnou); jediný nezvedl ruku. Ale velitel si ho nevšiml. Řekclass="underline" ,.Dobře,
tak tedy všichni." ,.Ne," ozvalo se. ,.Kdo nebyl unaven?" Alexej řekclass="underline" "Já."
,.Vy ne?" podíval se na něho velitel. ,.Jak to, že jste nebyl unaven?" ,.Protože jsem komunista," odpověděl Alexej. Na ta slova zahučela rota temným
smíchem. "To jste vy, co jste došel do cíle poslední?" ptal se velitel. ,,Ano,"
řekl Alexej. "A nebyl jste unaven," řekl velitel. "Ne," odpověděl Alexej.
,.Když jste nebyl unaven, sabotoval jste výcvik schválně. Dávám vám čtrnáct
dnů vězení pro pokus o vzpouru. Vy ostatní jste byli unaveni, tak máte
omluvu. Protože vaše výkony v dolech za moc nestojí, unavujete se zřejmě
na vycházkách. V zájmu vašeho zdraví má rota zaraženy vycházky na dva
měsíce."
Ještě než odešel do basy, měl se mnou Alexej rozhovor. Vytkl mi, že se
nechovám jako komunista, a zeptal se mne s přísnýma očima, zda jsem pro
socialismus či ne. Odpověděl jsem mu, že jsem pro socialismus, ale že tady v
kasárnách u černých je to absolutně lhostejné, protože tady existuje jiné
dělení než venku: zde jsou na jedné straně ti, kteří ztratili svůj vlastní osud,
a na druhé straně ti, kteří jim ho drží v hrsti a dělají si s ním, co chtějí. Ale
Alexej se mnou nesouhlasiclass="underline" čára mezi socialismem a reakcí vede prý všudy;
naše kasárna nejsou přece než prostředek, jímž se bráníme proti
nepřátelům socialismu. Zeptal jsem se ho, jak chlapeček-velitel brání
socialismus proti nepřátelům, když právě jeho, Alexeje, posílá na čtrnáct
dnů do basy a jedná vůbec s lidmi tak, aby z nich vychoval socialismu
nepřátele co nejzavilejší, a Alexej přiznal, že se mu velitel nelíbí. Když jsem
mu však řekl, že kdyby i zde v kasárnách byla rozhodující dělicí čára mezi
socialismem a reakcí, nemohl by tu on, Alexej, vůbec nikdy být, odpověděl
mi prudce, že je tu plným právem. ,.Můj otec byl zatčen pro špionáž.
Rozumíš, co to je? Jak mi má strana důvěřovat? Strana má povinnost mi
nedůvěřovat !"
Pak jsem mluvil s Honzou; naříkal jsem (v myšlenkách na Lucii), že se ted'
nedostaneme dva měsíce ven. ,.Vole," řekl mi, "co máš strach. Chodit se
bude víc než jindy."
Veselá sabotáž běžeckého závodu posílila v mých kamarádech cit solidarity
a probudila v nich značnou činorodost. Honza vytvořil jakousi malou radu,
která začala rychle zkoumat možnosti tajných odchodů z kasáren. Během
dvou dnů bylo všechno přichystáno; byl zřízen tajný fond pro uplácení; byli
podplaceni dva poddůstojníci v naší ubikaci; našlo se nejvhodnější místo,
kde se nenápadně nastřihl v plotě drát; to místo bylo na konci kasáren, kde
už byla jen ošetřovna a kde první domky vesnice byly od plotu vzdáleny
pouhých pět metrů; v nejbližším domku bydlil havíř, kterého jsme znali ze
šachty; kamarádi s ním rychle domluvili, že bude nechávat branku v plotě
nezamčenu; unikající voják musel se tedy dostat nenápadně k plotu a pak
jen rychle prolézt a uběhnout pět metrů; jakmile se octl za brankou domku,
byl v bezpečí: prošel domkem a vyšel na druhé straně v předměstské ulici.
Odchod byl tedy poměrně bezpečný; nebylo však možné, aby byl příliš
zneužíván; kdyby jeden a tentýž den odešlo z kasáren tajně příliš mnoho
vojáků, jejich nepřítomnost by byla lehce zjistitelná; proto musela Honzova
spontánně utvořená rada odchody regulovat a určovat pořadí, kdy kdo může
opustit kasárna.
Jenomže ještě dřív, než na mne došla řada, celý Honzův podnik se
zhroutil. Velitel provedl osobně v noci prohlídku ubikací a zjistil, že tři
vojáci chybějí. Udeřil na poddůstojníka (velitele světnice), který
nepřitomnost vojáků nehlásil, a jako by šel najisto, zeptal se ho, kolik za to
dostal. Poddůstojník podlehl dojmu, že velitel všechno ví, a nesnažil se ani