Žert

zapírat. K veliteli byl předvolán Honza a poddůstojník v konfrontaci

dosvědčil, že od něho dostával peníze.

Chlapeček-velitel nám dal šach mat. Poddůstojníka, Honzu i tři vojáky,

kteří byli té noci na tajné vycházce, poslal vojenskému prokurátorovi. (Ani

jsem se nestačil se svým nejlepším kamarádem rozloučit, všechno se odbylo

rychle během dopoledne, kdy jsme byli na směně; teprve mnohem později

jsem se dověděl, že všichni dostali u soudu tresty, Honza celý rok vězení.)

Nastoupené rotě oznámil, že doba zakázaných vycházek se prodlužuje o

další dva měsíce a nad celou rotou se zavádí režim kárné roty. A zažádal o

postavení dvou hlídkových věží v rozích tábora, o reflektory a o dva

psovody, kteří by kasárna střežili se svými vlčáky.

Velitelův zásah byl tak náhlý a tak úspěšný, že jsme všichni podlehli

dojmu, že Honzův podnik byl někým prozrazen. Nedá se říci, že by mezí

černými udavačství nějak zvlášť kvetlo; všichni jsme jím svorně opovrhovali,

ale všichni jsme věděli, že jako možnost je ustavičně přítomno, protože je

nejúčinnčjším prostředkem, který se nám nabízí, abychom si zlepšili

podmínky, dostali se včas domů, dostali dobrý posudek a zachránili si

jakžtakž budoucnost. Ubránili jsme se (velkou většinou) této nejnižší

nízkosti, ale neubránili jsme se tomu, abychom z ní až příliš snadno ne-

podezírali druhé.

I tentokrát se toto podezření rychle ujalo a měnilo se valem v pocit davové

jistoty (i když se ovšem velitelův zásah dal vyložit i jinak než udáním) a s

bezpodmínečnou určitostí se soustředilo na Alexeje. Odpykával si tehdy

právě poslední dny basy; chodil s námi ovšem denně fárat a byl tedy celou

dobu na jámě s námi; všichni tvrdili, že měl tudíž veškeru možnost o

Honzově podniku něco ("svýma fízlovskýma ušima") zaslechnout.

Ubohému brýlatému studentovi se děly nejhorší věci: parťák (jeden z nás)

mu začal znovu přidělovat nejhorší úseky práce; ztrácelo se mu pravidelně

nářadí, které pak musel ze svého platu hradit; musil vyslechnout narážky a

urážky a nést stovky drobných nepříjemností; na dřevěnou stěnu, k níž byla

přistavena jeho postel, napsal kdosi velkými černými písmeny z kolomazí:

POZOR, KRYSA.

Několik dnů poté, co Honzu s ostatními čtyřmi provinilci odvedla eskorta,

nakoukl jsem pozdě odpoledne do pokoje našeho družstva; byl prázdný a

jenom Alexej se tam shýbal nad svou postelí a stlal ji. Zeptal jsem se, jak to,

že stele. Odpověděl, že prý mu kluci každý den několikrát rozhazují postel.

Řekl jsem mu, že jsou všichni přesvědčeni, že udal Honzu. Protestoval skoro

plačtivě; prý o ničem nevěděl a prý by nikdy neudával. "Proč říkáš, že bys

neudával," řekl jsem. "Považuješ se za spojence velitele. Z toho logicky

plyne, že bys udával." ,,Nejsem velitelův spojenec! Velitel je sabotér!" řekl a

přeskakoval mu hlas. A pak mi svěřil svůj názor, ke kterému prý došel, když

mohl v base dlouho o samotě přemýšlet: Útvary černých vojáků zřídila

strana pro lidi, kterým nemůže zatím svěřit zbraň, ale které chce pře-

vychovat. Třídní nepřítel však nespí a chce stůj co stůj zabránit, aby se

převýchovný proces dařil; chce, aby černí vojáci byli udržováni v zuřivé

nenávisti proti komunismu a mohli být rezervou kontrarevoluce. To, že

chlapeček-velitel zachází se všemi tak, aby v nich vzbuzoval hněv, je prý

zřejmá součást nepřátelského plánu. Prý ani netuším, kde všude má strana

nepřátele. Velitel je určitě nepřátelským agentem. Alexej ví, co je jeho

povinnost, a napsal o velitelově činnosti podrobný rozklad. Podivil jsem se:

"Cože? Cos napsal? A kams to poslal?" Odpověděl, že napsal na velitele

stížnost straně.

Vyšli jsme ven z baráku. Zeptal se mne, jestli se nebojím ukazovat se s ním

před ostatními. Řekl jsem mu, že je blbec, když se tak ptá, a dvojnásobný

blbec, když si myslí, že jeho dopis dojde adresátu. Odpověděl mi, že je

komunista a že musí jednat za všech okolností tak, aby se nemusil stydět. A

znovu mi připomněl, že i já jsem komunista (i když vyloučený ze strany) a že

bych se měl chovat jinak, než se chovám: "Jsme jako komunisté odpovědni

za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že

odpovědnost není myslitelná bez svobody. Odpověděl mi, že se cítí

dostatečně svoboden k tomu, aby jednal jako komunista; že musí dokázat a

dokáže, že je komunista. Když to říkal, třásla se mu brada; ještě dnes si po

létech vybavuju ten okamžik a uvědomuju si mnohem víc než tehdy, že

Alexejovi bylo něco málo přes dvacet let, že to byl mladíček, chlapec a že

jeho osud na něm plandal jak obří oblek na malé postavičce.

Vzpomínám si, že krátce po rozhovoru s Alexejem se mne zeptal Čeněk

(přesně ve smyslu Alexejových obav), co prý s tou krysou mluvím. Rekl jsem

mu, že je Alexej vůl, ale že krysa není; a řekl jsem mu, co mi Alexej pověděl

o své stížnosti na velitele . Na Čeňka to neudělalo žádný dojem: "Jestli je

vůl, nevím," řekl, "ale krysa je určitě. Kdo se umí veřejně zříct vlastního

fotra, je krysa." Nerozuměl jsem mu; divil se, že o tom nevím; sám polit- ruk

jim přece ukazoval noviny staré několik měsíců, kde je otištěno Alexejovo

prohlášení: zříká se svého otce, který prý zradil a poplival to nejsvětější, co

jeho syn zná.

Toho dne kvečeru se na strážní věži (v minulých dnech vystavěné) poprvé

objevily reflektory a osvětlovaly ztemnělý tábor; kolem drátěného plotu

chodil psovod se psem. Do mne padl strašlivý stesk: byl jsem bez Lucie a

věděl jsem, že ji neuvidím celé dva měsíce. Napsal jsem jí toho večera

dlouhý dopis; psal jsem jí, že ji dlouho neuvidím, že nesmíme vycházet z

kasáren a že je mi líto, že mi odepřela to, po čem jsem toužil a co by mi ve

vzpomínkách pomáhalo přečkat ty smutné týdny.

Den poté, co jsem dopis hodil do schránky, cvičili jsme odpoledne na

dvoře obligátní čelem vzad, pochodem v chod a k zemi. Prováděl jsem

přikázané pohyby docela automaticky a téměř jsem nevnímal velícího

desátníka ani své mašírující a padající kolegy; nevnímal jsem ani okolí: ze

tří stran baráky a z jedné strany drátěný plot, podél něhož vedla zvenku

silnice. Občas někdo kolem drátů prošel, občas se u nich i někdo zastavil

(většinou děti, samy nebo s rodiči, kteří jim vysvětlovali, že za dráty jsou

vojáčci a že cvičí). To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v obrazy na

zdi (všechno, co bylo za dráty, byly obrazy na zdi); proto jsem se k plotu

podíval, až když někdo tím směrem polohlasně zavolaclass="underline" "Co čumíš, kočko?"

Pak jsem ji teprve uviděl. Byla to Lucie. Stála u plotu v hnědém svrchníku,

v tom starém a ošuntělém (napadlo mi, že jsme při letních nákupech

zapomněli, že léto skončí a přijdou chladna) a v černých mondénních

střevíčcích s vysokými podpatky (rovněž můj dar), které se k chatrnosti

svrchníku naprosto nehodily. Stála nepohnutě u drátů a dívala se na nás.

Vojáci komentovali její podivně trpělivý zjev čím dál zaujatěji a ukládali do

svých poznámek veškerou pohlavní zoufalost lidí držených v

nedobrovolném celibátu. I poddůstojník si všiml roztěkanosti vojáků a