spatřil brzy i její původ; pocítil patrně zlost nad vlastní bezmocností:
nemohl dívku od drátů vykázat; vně drátu byla říše relativní svobody, kam
nedoléhaly jeho rozkazy. Pohrozil tedy vojákům, aby nechali poznámek, a
zvýšil hlas i tempo výcviku.
Lucie chvílemi popocházela, chvílemi se docela ztratila z mého dohledu,
ale zase se vrátila k místu, odkud na mne bylo vidět. Polom byl konec
pořadového cvičení, ale já jsem nemohl za ní, (protože nás odveleli na
hodinu politické výchovy; poslouchali jsme věty o táboru míru a o
imperialistech a teprve za hodinu jsem mohl vyběhnout ven (stmívalo se už)
a podívat se, jestli je Lucie dosud u plotu; byla tam, běžel jsem k ní.
Říkala mi, abych se na ni nezlobil, že mne má ráda, že ji mrzí, jestli je mi
kvůli ní smutno. Rekl jsem jí, že nevím, kdy se s ní budu moct shledat.
Řekla, že to nevadí, že za mnou bude chodit sem. (Kolem šli právě vojáci a
zavolali na nás nějakou sprostotu.) Ptal jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že
na ni budou vojáci pokřikovat. Řekla, že jí to vadit nebude, že mne má ráda.
Podala mi skrze dráty stonek růže (ozvala se trubka; volali nás k nástupu);
políbili jsme se okem drátěného plotu.
____________________________________________________
___________
(13)
Lucie za mnou chodila k plotu kasáren téměř den co den, pokud jsem měl
dopolední směnu a trávil tedy odpoledne v kasárnách; den co den jsem
dostával kytičku (jednou mi je při prohlídce kufříků vyházel četař všechny
na zem) a vyměňoval si s Lucií několik málo vět (vět zcela stereotypních,
protože jsme si vlastně neměli co říci; nevyměňovali jsme si myšlenky či
zprávy, nýbrž jsme se pouze ujišťovali v jediné mnohokrát řečené pravdě);
přitom jsem jí nepřestával téměř denně psát; byla to doba naší
nejintenzívnější lásky. Reflektory na strážní věži, psi poštěkávající kvečeru,
frajerský chlapeček, který tomu všemu velel, neměli příliš mnoho místa v
mé mysli, která se soustřeďovala jen na Luciin příchod.
Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren střežených psy i uvnitř
štol, kde jsem se opíral do otřásající vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý,
protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale
ani nikdo z velitelů; byl jsem milován, byl jsem milován veřejně a
demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády,
i když se její láska projevovala - jak soudili - dost podivínsky, přece jen to
byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist.
Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o
ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská
znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do
písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice
vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně
evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše hylo probíráno v nových a
nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance. I já jsem byl ovšem
dotazován a kamarádi byli o to zvědavější právě na moje zprávy, že dívku, o
níž budu mluvit, teď denně vídali a mohli si ji tedy dobře představit a
spojovat její konkrétní zjev s mým vyprávěním. Nemohl jsem to kamarádům
odepřít, nemohl jsem dělat nic jiného než vyprávět; a tak jsem vyprávěl o
Luciině nahotě, kterou jsem nikdy neviděl, o milování, které jsem nikdy
nezažil, a přede mnou vyvstával najednou přesný a detailní obraz její tiché
vášně.
Jak to bylo, když jsem ji miloval poprvé?
Viděl jsem to při svém vyprávění jako nejskutečnějšÍ skutečnost: bylo to u
ní v internátním pokojíku; svlékala se přede mnou poslušně, oddaně a přece
s jakýmsi přemáháním, protože byla přece děvče z venkova a já jsem byl
první muž, který ji viděl nahou. A mne vzrušovala k šílenství právě ta
oddanost smíšená s ostychem; když jsem k ní přistoupil, skrčila se a zakryla
si rukama klín ...
Proč nosí pořád ty černé střevíčky s vysokými podpatky?
Vyprávěl jsem, že jsem jí je koupil proto, aby v nich chodila přede mnou
nahá; styděla se, ale dělala všechno, co jsem po ní chtěl; já jsem byl vždycky
co nejdéle oblečený a ona chodila nahá v těch střevíčcích (to se mi strašně
líbilo, aby ona byla nahá a já oblečený!), šla ke skříni, kde bylo víno, a nahá
mi nalévala ...
A tak když přicházela Lucie k plotu, díval jsem se na ni nejenom já, ale se
mnou nejméně deset kamarádů, kteří věděli přesně, jak Lucie miluje, co při
tom říká a jak vzdychá, a vždycky významně konstatovali, že je opět v
černých střevíčcích na vysokých podpatcích a představovali si ji, jak po nich
chodí nahá v malé místnůstce.
Každý z mých kamarádů mohl vzpomínat ua nějakou ženu a podílet se o ni
takto s ostatními, ale jenom já jsem mohl kromě vyprávění nahídnout i
pohled na tuto ženu; jenom moje žena byla skutečná, živá a přítomná.
Kamarádská solidarita, která mne přiměla malovat přesně obraz Luciiny
nahoty a jejího milování, způsobila, že moje touha po Lucii bolavě
zkonkrétněla. Sprostoty kamarádů, kteří komentovali Luciiny příchody,
mne přitom nijak nepobuřovaly; nikdo z kamarádů mi tím Lucii nebral
(chránil ji přede všemi i přede mnou drátěný plot a psi); zato naopak všichni
mi ji dávali: všichni mi zaostřovali její vzrušující obraz, všichni ho malovali
se mnou a dodávali mu zběsilé lákavosti; vzdal jsem se kamarádům a
všichni dohromady jsme se vzdali touze po Lucii. Když jsem pak přicházel
za ní k plotu, cítil jsem, jak se chvěji; nemohl jsem vůbec mluvit samou
touhou; nemohl jsem pochopit, že jsem s ní chodil půl roku jako nesmělý
studcnt a neviděl v ní vůbec ženu; byl jsem ochoten dát všechno za jedinou
soulož s ní.
Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne,
řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu
po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha,
stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po
okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat,
cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy,
jako na ztracený ráj (podivný ráj, kolem něhož obchází psovod se psem a v
němž řve povely desátník).
Byl jsem rozhodnut, že udělám vše, abych se s Lucií setkal mimo kasárna;
měl jsem její slib, že se mi příště "nebude bránit" a že se se mnou setká,
kdekoli budu chtít. Ten slib mi mnohokrát potvrdila při našich krátkých
rozmluvách skrze plot. Stačilo tedy jen odvážit se nebezpečné akce.
Měl jsem všechno rychle promyšleno. Po Honzovi tu zůstal přesný plán
útěků, který velitel neobjevil. Plot zůstal stále nenápadně nastřižen a
domluva s horníkem, který bydlil naproti kasárnám, nebyla zrušena, stačilo
ji jen obnovit. Kasárna byla ovšem dokonale střežena a odchod během dne
nemožný. I za tmy obcházely stráže se psem kasárna a svítily reflektory,
avšak bylo to už zřejmě spíš pro efekt a velitelovo potěšení než proto, že by