nás někdo podezíral, že budeme utíkat; za prozrazený útěk hrozil vojenský
soud, a to bylo příliš velké riziko. Právě proto jsem si řekl, že by se mi útěk
mohl podařit.
Šlo už jen o to, najít pro sebe a pro Lucii vhodný útulek, který by pokud
možno nebyl příliš daleko od kasáren. Horníci z okolí našich kasáren
většinou fárali na stejném dole jako my, a tak se mi brzy podařilo s jedním z
nich (padesátiletým vdovcem) uzavřít
dohodu (nestála mne víc než tři stovky v tehdejší měně), že mi půjčí byt.
Dům, kde bydlil (jednoposchod'ový šedivý dům), bylo vidět z kasáren;
ukázal jsem ho Lucii od plotu a vyložil jí svůj plán; neradovala se; varovala
mne, že bych kvůli ní neměl podstupovat nebezpečí, a souhlasila nakonec
jen proto, že neuměla odporovat.
Potom nadešel smluvený den. Začal dost podivně. Hned po návratu ze
směny si nás nechal nastoupit chlapeček·velitel a měl jeden ze svých častých
projevů. Obvykle nás strašil válkou, která je na spadnutí, a tím, jak náš stát
zatočí s reakcionáři (jimiž mínil převším nás). Tentokrát přidal ke svému
projevu nové myšlenky: Třídní nepřítel se prý vloudil přímo do
komunistické strany; ale ať prý si pamatují špióni a zrádci, že se
zakuklenými nepřáteli bude naloženo stokrát hůř než s těmi, kteří
neskrývají své mínění, protože zakuklený nepřítel je prašivý pes. "A jednoho
z nich máme mezi námi," řekl pak chlapeček velitel a vyvolal z řady
"'chlapečka-Alexeje. Potom vytáhl z kapsy jakási lejstra a strčil mu je před
oči: "Tenhle dopis znáš?" "Znám," řekl Alexej. "Seš prašivý pes. Ale seš taky udavač a fízl. Jenomže psí hlas do nebe nejde." A před jeho očima dopis
roztrhal.
"Mám pro tebe ještě jeden dopis," řekl pak a podával Alexejovi otevřenou
obálku: "Čti nahlas!" Alexej vytáhl z obálky papír, přelétl ho očima - a mlčel.
"Čti!" opakoval velitel. Alexej mlčel. "Ty nebudeš číst?" zeptal se velitel znovu a když Alexej mlčel, zaveleclass="underline" "K zemi!" Alexej padl na blátivou zem.
Chlapeček-velitel nad ním chvíli stál a my všichni jsme věděli, že ted'
nemůže přijít nic jiného než vztyk, k zemi, vztyk, k zemi a že Alexej bude
muset padat a vstávat a padat a vstávat. Ale velitel v povelech nepokračoval,
odvrátil se od Alexeje a začal pomalu obcházet přední řadu vojáků;
kontroloval očima jejich ústroj, došel ,až na konec řady (trvalo to několik
minut) a pak se zas pomalu vracel k ležícímu vojákovi: "Tak a ted' čti," řekl a
opravdu: Alexej pozvedl nad zem zablácenou bradu, natáhl před sebe
pravou ruku, v níž celou dobu tiskl dopis, a leže na břichu předčítaclass="underline"
"Oznamujeme vám, že dne patnáctého září tisíc devět set padesát jedna jste
byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Za krajský výbor ... "
Pak poslal velitel Alexeje zpátky do útvaru, předal nás desátníkovi a byla
pořadová.
Po pořadových byla politická výchova a kolem půl sedmé (byla už tma)
stála Lucie u drátů; přišel jsem k ní a ona jen kývla, že je všechno v pořádku,
a odešla. Pak byla večeře, čepobití, večerka a šli jsme spat; čekal jsem chvíli
ve své posteli, až usne desátník - velitel naší světnice. Pak jsem si nazul
půllitráky a tak, jak jsem byl, v dlouhých bílých podvlékačkách a noční
košili, jsem vyšel z místnosti. Prošel jsem chodbou a octl se na dvoře; bylo
mi v mém nočním odění značně zima. Místo, kde jsem se chtěl provléknout
plotem, bylo vzadu za ošetřovnou, což bylo výborné, protože kdyby mne
někdo potkal, mohl bych tvrdit, že je mi špatně a že jdu vzbudit doktora. Ale
nepotkal mne nikdo; obešel jsem ošetřovnu a přikrčil se do stínu její zdi; re-
flektor líně vrhal světlo na jedno místo (strážný na věži přestal zřejmě brát
svůj úkol příliš vážně) a plocha dvora, kterým jsem musel projít, byla ve
tmě; došel jsem šťastně k ošetřovně a přitiskl se k její zdi; ted' už šlo jen o to
nenarazit na psovoda, který se svým vlčákem obchází celou noc plot; bylo
ticho (nebezpečné ticho, které mi překáželo v orientaci) ; stál jsem tu asi
deset minut, když jsem zaslechl štěkání psa; bylo to kdesi vzadu na druhé
straně kasáren. Vyskočil jsem tedy od zdi a běžel (bylo to sotva pět metrů) k
drátěnému plotu, který tu po Honzově úpravě poněkud odstával od země.
Přikrčil jsem se a podlezl; teď už jsem nesměl váhat; udělal jsem dalších pět
kroků k dřevěnému plůtku havířského stavení; všechno bylo v pořádku:
branka byla otevřená a já jsem se octl na malém dvorku přízemního domku,
jehož okno (se spuštěnou žaluzií) bylo osvětleno. Zaťukal jsem na ně a za
maličkou chvilku se objevil ve dveřích obrovitý muž a zval mne hlučně dál.
(Skoro jsem se lekal té hlučnosti, protože jsem nemohl zapomenout na to, že
jsem sotva pět metrů od kasáren.)
Dveřmi se vcházelo přímo do pokoje: stanul jsem na prahu poněkud
zaražen: uvnitř sedělo kolem stolu (stála na něm otevřená láhev) asi pět
dalších chlapíků a popíjeli; když mne uviděli, rozesmáli se nad mým
oděvem; tvrdili, že mi muselo být v té noční košili zima, a hned mi nalili
sklenku; ochutnal jsem: byl to zředěný špiritus; pobídli mne a vypil jsem
sklenku ex; rozkašlal jsem se; to je znovu přimělo k bratrskému smíchu a
nabídli mi židli: vyptávali se mne, jak se mi povedl "přechod přes hranice", a
znovu se zadívali na moje směšné odění a smáli se, nazývajíce mne
"podlíkačkama na útěku". Byli to havíři vesměs ve věku mezi třicítkou a
čtyřicítkou a pravděpodobně se zde scházeli častěji; pili, ale nebyli opilí; po
počátečním překvapení (v kterém byl i kousek úleku) zbavovala mne nyní
jejich bezstarostná přítomnost tísně. Nechal jsem si nalít ještě jednu sklen-
ku toho neobyčejně silného a čpavého nápoje. Majitel domku odešel
mezitím do vedlejšího pokoje a vrátil se s tmavým mužským oblekem. "Bude
ti to dobrý?" zeptal se. Uvědomil jsem si, že havíř je nejméně o deset
centimetrů delší než já a rovněž značně tlustší, ale řekl jsem: "Musí mi to
být dobrý." Oblékl jsem ui kalhoty na podvlékačky a bylo to zlé: aby mi
nepadaly, musel jsem je přidržovat v pase rukou. ,,Nemáte někdo pásek?"
ptal se můj dárce. Pásek nikdo neměl. "Aspoň špagát," řekl jsem. Špagát se
našel a za jeho pomoci kalhoty jakžtakž držely. Pak jsem si oblékl sako a
chlapi rozhodli, že vypadám (nevím dost dobře proč) jako Charlie Chaplin,
že mi chybí jen buřinka a hůl. Chtěl jsem jim udělat radost a stoupl jsem si
patami k sobě a špičkami od sebe. Tmavé kalhoty se krabatily nad bytelným
nártem půllitráků; chlapům se to líbilo a tvrdili, že dnes pro mne každá fena
udělá, co mi bude vidět na očích. Nalili mi třetí sklenku špiritusu a
vyprovodili mne ven. Muž mne ujistil, že můžu zaklepat na okno kdykoli v
noci, až se budu chtít zase převléci.
Vyšel jsem na temnou, špatně osvětlenou předměstskou ulici. Trvalo mi to
nejméně deset minut, než jsem zdaleka obešel celá kasárna a dostal se do
ulice, kde na mne čekala Lucie. Abych se tam dostal, musil jsem projít
kolem osvětlené brány našich kasáren; pocítil jsem v sobě maličký strach;
ale ukázalo se, že docela zbytečně: civilní převlek mne chránil dokonale a
voják střežící bránu, když mne viděl, mne nepoznal, takže jsem bez úhony