došel k sjednanému domu. Otevřel jsem domovní dveře (osvětlovala je
osamělá pouliční lucerna) a šel jsem popaměti (nikdy jsem v tom domě
nebyl a znal jsem všechno jen z haví
řova vylíčení): schodiště vlevo, první poschodí, první dveře proti schodům.
Zaklepal jsem. Ozval se klíč v zámku a otevřela mi Lucie.
Objal jsem ji (přišla sem kolem šesté hodiny, kdy majitel bytu odcházel na
noční směnu, a od té doby tu na mne čekala); zeptala se mne, jestli jsem pil;
řekl jsem, že ano, a vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se sem dostal. Řekla, že
se celou dobu třásla, jestli se mi nic nestane. (V té chvíli jsem si uvědomil, že
se opravdu třese.) Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se na ni nesmírně těšil;
držel jsem ji přitom v náručí a cítil jsem, jak se chvěje čím dál víc. "Co je ti?"
ptal jsem se jí. "Nic," odpovídala. "Proč se chvěješ?" "Měla jsem o tebe strach," řekla a vyvinula se mi lehce z objetí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to malý pokoj se stroze stručným
zařízením: stůl, židle, postel (ustlaná postel s lehce našpiněným ložním
prádlem); nad postelí visel jakýsi svatý obrázek; na protější stěně byla skříň,
na které stály zavařovačky s naloženým ovocem (jediná trochu důvěrnější
věc v tomto pokoji) a nad vším hořela ze stropu žárovka, sama, bez stínidla,
nepříjemně razící do očí a ostře osvětlující mou postavu, jejíž smutnou
směš- nost jsem si v té chvíli bolestně uvědomiclass="underline" obrovité sako, špagátem
upevněné kalhoty, zpod nichž čouhají černé nárty půllitráků, a nade vším
pak má čerstvě oholená lebka, která musila ve světle žárovky zářit jak bledá
luna.
"Lucie, proboha, odpust', že takhle vypadám," řekl jsem a znovu jsem
vysvětloval nutnost svého převleku. Lucie mne ujišt'ovala, že na tom
nezáleží, ale já (stržen alkoholickou spontánností) jsem prohlásil, že takto
nemohu před ní stát a shodil jsem se sebe rychle sako i kalhoty; jenomže
pod sakem byla noční košile a strašlivé vojenské dlouhé podvlékačky, což
byl úbor ještě mnohem komičtější než ten, který ho před chvílí překrýval.
Šel jsem k vy. pínači a zhasl světlo, ale žádná tma mne nepřišla vysvobodit,
protože oknem svítila do pokoje pouliční lucerna. Stud ze směšnosti byl
větší než stud z nahoty a já jsem se sebe rychle shodil košili a spodky a stál
jsem proti Lucii nahý. Objal jsem ji. (Znovu jsem cítil, jak se chvěje.) Řekl
jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí. Hladil jsem
ji rukama po celém těle a opakoval znovu a znovu svou prosbu, ale Lucie
řekla, ať chvíli počkám, že nemůže, že ted' hned nemůže, že nemůže tak
rychle.
Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na postel. Dal jsem jí hlavu do klína
a zůstal chvíli klidný; a tu jsem si uvědomil veškeru nepříhodnost své
nahoty (lehounce osvícené špinavým světlem venkovní lucerny); napadlo
mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom sniclass="underline" neobsluhuje
oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy;
připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a
zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro
útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii
naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat.
Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela
původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna
svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a
Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně
se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu
všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkaclass="underline" připomínal
jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to
byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval).
Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit):
myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost
nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy;
vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím
stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč
musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za
trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý
a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii,
nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor
byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k
zběsiloslti. A tak po půlhodině zarytého mlčení zaútočil jsem na ni znovu.
Převalil jsem se na ni; použil jsem vší své síly, podařilo se mi vyhrnout jí
sukni, roztrhnout podprsenku, dostat se rukou na její nahé ňadro, ale Lucie
se bránila čím dál zuřivěji a (ovládána stejně slepou silou jako já) nakonec
se ubránila, vyskočila z postele a stoupla si ke skříni.
"Proč se mi bráníš?" křičel jsem na ni. Neuměla mi odpovědět, cosi
mluvila o tom, abych se nezlobil, abych jí odpustil, ale neřekla nic
vysvětlujícího, nic rozumného. "Proč se mi bráníš? Copak nevíš, jak tě mám
rád? Ty jsi šílená!" křičel jsem na ni. "Tak mne vyžeň," řekla, stále
přitisknuta ke skříni. "Vyženu tě, opravdu tě vyženu, protože mne nemáš
ráda, protože si ze mne děláš blázny!" Křičel jsem na ni, že jí dávám
ultimatum, že bude bud' moje, nebo že ji nikdy nechci vidět.
Znovu jsem k ní přistoupil a objal ji. Tentokrát se nevzpírala, ale ležela v
mé náruči jako bezvládná bytost. "Co si myslíš o tom svém panenství, pro
koho je chceš chránit?" Mlčela. "Co mlčíš?" "Ty mě nemáš rád," řekla. "Já že tě nemám rád?" ,,Nemáš mě rád. Já jsem si myslila, že mě máš rád ... "
Rozplakala se.
Klekl jsem si před ní; líbal jsem jí nohy, prosil jsem ji. Ale ona plakala a
tvrdila, že ji nemám rád.
Najednou mne chytil nepříčetný vztek. Zdálo se mi, že jakási nadpřirozená
síla mi stojí v cestě a pokaždé mi odtrhne od rukou to, pro co chci žít, co si
vytoužím, co mi náleží; že je to tatáž síla, která mi vzala stranu a soudruhy a
vysokou školu; která mi pokaždé všechno bere a vždycky pro nic za nic a bez
důvodu. Chápal jsem, že tato nadpřirozená síla vystupuje ted' proti mně v
Lucii, a nenáviděl jsem Lucii, že se stala nástrojem této nadlidské síly;
uhodil jsem ji přes tvář - protože se mi zdálo, že to není Lucie, ale ta
nepřátelská moc; křičel jsem, že ji nenávidím, že ji už nechci vidět, že ji už
nikdy nechci vidět, že ji už nikdy v životě nechci vidět.
Hodil jsem jí do ruky její hnědý svrchník (měla ho přehozený přes židli) a
křikl na ni, ať jde.
Oblékla si kabát a šla.
A já jsem si lehl na postel a měl jsem prázdno v duši a chtěl jsem ji volat
nazpět, protože se mi po ní stýskalo už v té chvíli, kdy jsem ji vyháněl,
protože jsem věděl, že je tisíckrát lepší být s Lucií oblečenou a zdráhající se,
než být bez Lucie; protože být bez Lucie znamenalo být v absolutní