opuštěnosti.
To všechno jsem věděl, a přece jsem nezavolal, aby se vrátila. Dlouho jsem
ležel na posteli v půjčeném pokoji, protože jsem si neuměl představit, že
bych se v tomto rozpoložení setkal s lidmi, že bych se objevil v domku u
kasáren, žertoval s horníky a od- povídal jim na jejich vesele nestoudné
otázky.
Nakonec (byla už velmi pozdní noc) jsem se přece jenom zvedl a šel.
Lucerna svítila naproti domu, který jsem opouštěl. Obešel jsem kasárna,
zaťukal na okno domku (už se tam nesvítilo), počkal asi tři minuty, svlékl
pak za přítomnosti zívajícího haviře šaty, odpověděl cosi neurčitého na jeho
dotaz po zdaru mého podniku a vydal se (opět v noční košili a
podvlékačkách) ke kasárnám. Byl jsem zoufalý a bylo mi všechno jedno.
Vůbec jsem nedával pozor, kde je psovod, bylo mi jedno, kam je namířený
reflektor. Prolezl jsem drátem a klidně šel směrem k svému baráku. Octl
jsem se právě u zdi ošetřovny, když jsem uslyšeclass="underline" "Stůj!" Zastavil jsem se.
Osvítila mne baterka. Slyšel jsem vrčení psa. "Co tu děláte?"
"Bliju, soudruhu četaři," odpověděl jsem opíraje se rukou o zeď.
"Tak dělejte, dělejte!" odpověděl četař a pokračoval se psem v pochůzce.
____________________________________________________
___________
(14)
Udělal jsem za poslední větou artikulační přeryv, pauzu, kterou odděluji
své vzpomínání na jednotlivé kapitoly. Nejsem si jist, zda právcm, protože
řetěz událostí rychle za sebou následujících nekončil u mého setkání s
četařem, ale vrcholil příštího rána.
Do postele jsem se té noci dostal již bez komplikací (desátník tvrdě spal),
ale marně jsem se pokoušel usnout, takže jsem byl rád, když nepříjemný
hlas dozorčího (řvoucího: "Budíček!") ukončil špatnou noc. Vklouzl jsem do
bot a běžel do umývárny, abych na sebe našplíchal studenou osvěžující
vodu. Když jsem se vrátil, viděl jsem u Alexejovy postele hlouček
polooblečených kamarádů, kteří se tlumeně pochichtávali. Bylo mi rázem
jasné, oč jde: Alexej (ležel na břichu, hlavu v podušce, přikrytý dekou) spal
jako dub. Připomnělo mi to ihned Frantu Petráška z třetí čety, který kdysi ze
vzteku na svého velitele čety předstíral ráno tak tvrdý spánek, že jím
cloumali postupně tři různí nadřízení a všichni marně; nakonec musel být
vynesen i s postelí na důr, a teprve když na něho namířili hasičskou
stříkačkou, začal si líně protírat oči. Jenomže u Alexeje se nedalo počítat s
žádnou revoltou a jeho tvrdý spánek nemohl být nic jiného než důsledek
fyzické slabosti. Z chodby teď přicházel do místnosti desátník (velitel naší
světnice) a nesl v náručí velikánský hrnec vody; kolem něho bylo několik
našich vojáků, kteří ho zřejmě přiměli k tomuto prastarému blbému žertu s
vodou, jenž tak výborně hoví poddůstojnic - kému mozku všech dob a všech
režimů.
Popudila mne v té chvíli ta dojemná shoda mezi mužstvem a
poddůstojníkem (jindy tak opovrhovaným); popudilo mne, že společná
nenávist k Alexejovi smazala pojednou všechny staré účty mezi ním a jimi.
Velitelova včerejší slova o Alexejově udavačství si všichni zřejmě vysvětlili
ve smyslu vlastního podezření a pocítili v sobě náhle vlnu vřelého souhlasu s
velitelovou krutostí. Ostatně, což není mnohem pohodlnější nenávidět s
mocným komunistou tohoto bezmocného, nežli s bezmocným toho
mocného? Vstoupil mi do hlavy oslepující vztek na všechny kolem, na tu
schopnost nemyslivě věřit každému nařčení, na tu jejich pohotovou krutost,
kterou si chtějí napřimovat bité sebevědomí - a předešel jsem desátníka a
jeho hlouček. Přistoupil jsem k posteli a řekl hlasitě: "Alexeji, vstávej, ty
vole!"
V té chvíli mi kdosi zkroutil zezadu ruku a přinutil mne, že jsem si musil
kleknout. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že je to Pavel Pěkný. "Proč to kazíš, ty
bolšáne?" zasyčel na mne. Vytrhl jsem se mu a vrazil mu facku. Byli bychom
se do sebe určitě dali, ale ostatní nás rychle tišili, protože měli strach, aby se
Alexej předčasně neprobudil. Ostatně byl tu už desátník s hrncem. Stoupl si
nad Alexeje, zařval "Budíček! ... " a zároveň na něho vylil všechnu vodu,
které bylo v hrnci nejmíň deset litrů.
A stala se podivná věc: Alexej zůstal ležet, tak jako předtím. Desátník byl
chvíli v rozpacích a pak zařvaclass="underline" "Vojíne! Vztyk!" Ale vojín se nehýbal. Četař
se k němu shýbl a zatřásl jím (deka byla promočená a promočená byla i
postel s prostěradlem a kapalo z ní na podlahu). Podařilo se mu obrátit
Alexejovo tělo do opačné polohy, takže jsme viděli jeho tvář: byla propadlá,
bledá, nepohnutá.
Desátník křikclass="underline" ,,Lékaře!" Nikdo se nehýbal, všichni se dívali lili Alexeje v
promočené noční košili a desátník znovu křikclass="underline" "Lékaře!" a ukázal na
nějakého vojína, který hned odběhl.
(Alexej ležel a nehýbal se, byl drobnější a neduživější než kdy jindy,
mnohem mladší, byl jako dítě, jenom rty měl pevně semknuté, jako je děti
nemívají, a kapaly z něho kapky. Někdo řekclass="underline" "Prší ... ")
Pak přišel lékař, chytil Alexeje za zápěstí a řekclass="underline" "No jo." Potom z něho sňal
mokrou deku, takže tu ležel před námi v celé své (malé) délce a bylo vidět
promočené dlouhé bílé spodky, z nichž čouhala bosá chodidla. Doktor se
rozhlédl kolem a zvedl z nočního stolku dvě tuby; podíval se do nich (byly
prázdné) a řekclass="underline" "To by stačilo na dva." Pak stáhl z nejbližší postele
prostěradlo a přikryl jím Alexeje.
Zdrželi jsme se tím vším, takže jsme se pak museli jen v běhu nasnídat a za
tři čtvrtě hodiny jsme již sjížděli do podzemí. A pak byI konec šichty a byla
zase pořadová a zase politická výchova a povinný zpěv a uklízení a večerka a
spánek a já jsem myslil na to, že Stáňa je pryč, že můj nejlepší kamarád
Honza je pryč (už jsem ho nikdy neviděl a jenom jsem se doslechl, že po
skončené vojně utekl přes hranice do Rakouska), a že také Alexej je pryč;
podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou
neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že
neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým
osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku
namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka
strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem
pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted' byl nenávratně
mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho
tady něco udělat mohl.
Ale neztratil jsem jen Alexeje a nenávratnou příležitost zachránit člověka;
jak to dnes z odstupu vidím, ztratil jsem právě tehdy i teplý družný cit
solidarity ke svým černým druhům a s ním i poslední možnost vzkřísit k
plnému životu svou zakřiknutou důvěru v lidi. Začal jsem pochybovat o ceně
naší solidarity, jež byla vynucena jen tlakem okolností a pudem
sebezáchovy, ženoucím nás do svorného houfu. A začal jsem si uvědomovat,
že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do
vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako