snad každý kolektiv lidí.
Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na
poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit,
proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad
vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší
nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od
sebe odehnal.
A byl pak další den a já jsem po šichtě při pořadových cvičeních nespustil
oči z plotu a čekal zda přijde; ale u plotu se za celou dobu zastavila jen bába,
která nás ukazovala ušmudlanému děcku. A tak jsem večer napsal dopis,
dlouhý a žalostný, a prosil jsem Lucii, aby zas přišla, že ji musím vidět, že už
po ní vůbec nic nechci, jen to, aby vůbec byla, abych ji mohl vidět a vědět, že
je se mnou, že je, že vůbec je ...
Jako na výsměch se v ty dny náhle oteplilo, obloha byla modrá a byl
nádherný říjen. Listí na stromech bylo barevné a příroda (ta ubohá
ostravská příroda) slavila podzimní loučení v bláznivém vytržení. Nemohl
jsem to nepovažovat za výsměch, protože na moje zoufalé dopisy
nedocházela žádná odpověď a u drátů se zastavovali (pod vyzývavým
sluncem) jen strašlivě cizí lidé. Asi po čtrnácti dnech mi došel jeden z mých
dopisů zpátky: byla na něm. přeškrtnuta adresa a inkoustovou tužkou
připsáno: adresát se odstěhoval.
Zachvátilo mne zděšení. Tisíckrát jsem si od svého posledního setkání s
Lucií opakoval v duchu všechno, co jsem jí tehdy řekl a co ona řekla mně,
stokrát jsem se proklínal a stokrát se před sebou olspravedlňoval, stokrát
jsem uvěřil tomu, že jsem si Lucii navždycky zapudil, a stokrát jsem se
ujišťoval, že mne Lucie přece umí pochopit a že mi odpustí. Ale poznámka
na obálce zněla jako ortel.
Nemohl jsem již ovládnout svůj neklid a provedl jsem hned další den
bláznivý kousek. Říkám bláznivý, ale nebyl vlastně o nic nebezpečnější než
můj poslední útěk z kasáren, takže přídomek bláznivosti mu vtiskl spíš
zpětně jeho nezdar než jeho riskantnost. Věděl jsem, že Honza to přede
mnou provedl několikrát, když měl v létě nějakou Bulharku, jejíž muž býval
dopoledne v zaměstnání. Napodobil jsem ho tedy: přišel jsem ráno s
ostatními na šichtu, vzal si známku, kahanec, ušpinil si tvář sazemi a pak
jsem se nenápadně ztratil; běžel jsem do Luciina internátu a vyptával se
vrátné. Dověděl jsem se, že Lucie odtud asi před čtrnácti dny odešla s
kufříkem, do něhož sbalila všechen svůj majetek; nikdo neví, kam šla,
nikomu nic neřekla. Zděsil jsem se: nestalo se jí něco? Vrátná se na mne
podívala a mávla rukou: ",Prosím vás, to tyhle brigádnice dělají. Přijedou,
odjedou, nikomu nic neřeknou." Zajel jsem do jejího podniku a vyptával se v
osobním oddělení; ale nedověděl jsem se nic víc. Bloumal jsem pak po
Ostravě a vrátil se k jámě ke konci směny, abych se zamíchal mezi
kamarády, kteří vyfárali; ale zřejmě mi něco uniklo u Honzovy metody těch-
hle útěků; všechno na mne prasklo. Za čtrnáct dnů jsem stál před
vojenským soudem a dostal deset měsíců kriminálu pro dezerci.
Ano a zde, v okamžiku, kdy jsem ztratil Lucii, začalo vlastně teprve to
dlouhé údobí beznaděje a pustoty, jehož obrazem se mi na chvíli stala kalná
periferní scenérie mého rodného města, do něhož jsem přijel na krátkou
návštěvu. Ano, od tohoto okamžiku to teprve začalo: Během těch deseti
měsíců, co jsem byl v kriminále, mi zemřela maminka a já jsem jí nemohl
ani na pohřeb. Pak jsem se vrátil do Ostravy mezi černé a sloužil jsem ještě
další plný rok. V té době jsem podepsal slib, že po vojně zůstanu tři roky
pracovat v dolech, protože se rozšířila zpráva, že ti, kdo nepodepíší, by
zůstali v kasárnách ještě o nějaký rok déle. A tak jsem tedy ještě tři roky v
civilu fáral.
Nevzpomínám na to rád, nemluvím o tom rád a je mi mimochodem
protivné, vychloubají-li se dnes svým osudem ti, kteří byli tehdy podobně
jako já vyvrženi vlastním hnutím, v něž věřili. Ano, zajisté, kdysi jsem si také
heroizoval svůj vyvrženecký osud, ale byla to falešná pýcha. Musil jsem
časem sám sobě nemilosrdně připomenout, že jsem se nedostal k černým
proto, že jsem byl statečný, že jsem bojoval, že jsem poslal svou myšlenku
utkat se s jinými myšlenkami; ne, mému pádu nepředcházelo žádné
důstojné drama, byl jsem spíš objektem než subjektem celého svého
příběhu a nemám se tedy (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či
dokonce marnost) vůbec čím chlubit.
Lucie? Ach ano: celých patnáct let jsem ji nespatřil a dlouho jsem se o ní
dokonce ani nic nedověděl. Teprve po návratu z vojny jsem se doslechl, že je
snad někde v západních Čechách. Ale to už jsem po ní nepátral.
____________________________________________________
___________
IV
_______________________________________________
___________
(1)
Vidím cestu, která se vine poli. Vidím hlínu té cesty, rýhovanou úzkými
koly venkovských povozů. A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak
zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah.
Pole kolem dokola jsou drobná políčka, žádná sjednocená družstevní pole.
Cože? To není dnešní krajina, kterou jdu? Co je to kdy za krajinu?
Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných
planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do
trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země.
Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být
těžká a doléhala na mne vší svou tíhou.
Pak slyším dusání kopyt. V dálce se objevuje obláček prachu. Přibližuje se
a zároveň prosvítá a řídne. Vynořují se z něho jezdci. Na koních sedí mladí
muži v bílých uniformách. Ale čím více se blíží, tím je zřetelnější ledabylost
těch uniforem. Některé ka- bátce jsou zapnuté a svítí z nich zlaté knoflíky,
některé jsou rozepnuté a někteří mladíci jsou jen v košilích. Jedni mají na
hlavě čapku, jiní jsou prostovlasí. Ó ne, to není vojsko, to jsou dezertéři, to
jsou zběhové, zbojníci! To je naše jízda! Povstal jsem se země a díval se
vstříc. První z jezdců vytasil šavli a vztyčil ji vzhůru. Jízda se zastavila.
Muž s vytasenou šavlí sklonil se nyní k šíji koně a zadíval se na mne.
"Ano, jsem to já," říkám.
"Král!" říká s údivem muž. "Poznávám tě."
Sklopil jsem hlavu, šťasten, že mne znají. Jezdí tu již tolik staletí a znají
mne.
"Jak žiješ, králi?" ptá se muž. "Bojím se, kamarádi," řekl jsem.
"Honí tě?"
"Ne, ale je to horší než honba. Cosi se proti mně chystá. Nepoznávám lidi
kolem sebe. Vejdu domů a uvnitř je jiný pokoj a jiná žena a všechno jiné.
Myslím si, že jsem se zmýlil, vyběhnu ven, ale zvenku je to opravdu můj
dům! Zvenčí můj, zevnitř cizí. A tak je to, kam se hnu. Děje se cosi, čeho se
bojím, kamarádi."
Muž se mne zeptaclass="underline" "Nezapomněls ještě jezdit?" Teprve ted' jsem si všiml,
že vedle jeho koně stojí osedlaný kůň bez jezdce. Muž na něj ukázal. Vsunul
jsem nohu do třmenu a naskočil. Kůň sebou trhl, ale já již sedím pevně a s