rozkoší svírám koleny jeho hřbet. Muž vytahuje z kapsy rudou roušku a
podává mi ji: "Ovaž si tvář, ať tě nepoznají!" Ovázal jsem si tvář a byl jsem
pojednou slepý. "Kůň tě povede," slyším mužův hlas.
Celá jízda se dala do klusu. Cítil jsem po obou svých bocích klusající
jezdce. Dotýkal jsem se lýtky jejich lýtek a slyšel jsem odfrkování jejich koní.
Asi hodinu jsme takto jeli, tělo u těla. Potom jsme stanuli. Stejný mužský
hlas mne znovu oslovuje: "Jsme na místě, králi!"
"Kde na místě?" ptám se.
"Neslyšíš šumět velikou řeku? Stojíme na břehu Dunaje. Zde jsi v bezpečí,
králi."
"Ano," říkám, "cítím, že jsem v bezpečí. Chtěl bych si sundat šátek."
"Nesmíš, králi, ještě ne. Nepotřebuješ vůbec svoje oči. Oči by tě jenom
klamaly."
"Ale já chci vidět Dunaj, je to má řeka, má řeka-matka, chci ji vidět!"
"Nepotřelmješ svoje oči, králi. Budu ti všechno vyprávět. Tak je to
mnohem lepší. Kolem nás je donedohledna rovina. Pastviny. Sem tam jsou
křoviny, sem tam ční dřevěná tyč, vahadlo studně. Ale my jsme v trávě u
břehu. Kousek od nás už přechází tráva v písek, protože řeka tu má písečné
dno. Ale ted' sesedni s koně, králi."
Sesedli jsme a usedli na zem.
"Chlapci rozdělávají oheň," slyším mužův hlas, "slunce už splývá s
dalekým obzorem a bude brzy chladno."
"Chtěl bych vidět Vlastu," říkám najednou.
" Uvidíš ji."
"Kde je?"
"Nedaleko odtud. Pojedeš za ní. Tviij kůň tě k ní dovede."
Vyskočil jsem a prosil, abych za ní směl jet ihned. Ale mužská ruka mne
uchopila za rameno a tlačila k zemi. "Sed', králi. Musíš si odpočinout a najíst
se. Budu ti zatím o ní vyprávět."
"Vyprávěj, kde je?"
"Hodinu cesty odtud je dřevěný domek s doškovou střechou. Je obehnán
dřevěným plůtkem."
"Ano, ano," přisvědčuji a cítím u srdce šťastnou tíhu, "všechno je ze dřeva.
Tak to má být. Nechci, aby v tom domku byl jediný kovový hřebík."
"Ano," pokračuje hlas, "plot je z dřevěných tyček, které jsou opracovány
tak zběžně, že je v nich rozeznat původní tvar větví."
"Všechny věci ze dřeva se podobají kočce nebo psu," říkám. "Jsou to spíš
bytosti než věci. Mám rád dřevěný svět. Jenom v něm jsem doma."
"Za plotem rostou slunečnice, měsíčky a jiřiny, a roste tam taky stará
jabloň. Na prahu domku stojí teď právě Vlasta."
"Jak je oblečená?"
"Má lněnou sukni, trochu ušpiněnou, protože se vrací z chléva. V ruce má
dřevěný džber. Je bosá. Ale je krásná, protože je mladá."
"Je chudobná," říkám, "je to chudobná děvečka."
"Ano, ale přitom je to královna. A protože je královna, musí být skryta. Ani
ty k ní nesmíš, aby nebyla prozrazena. Smíš k ní jen pod rouškou. Dovede tě
k ní kůň."
Vyprávění muže bylo tak krásné, že mne zachvátila sladká malátnost.
Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen
šumění vody a praskání ohně. Bylo to tak krásné, že jsem se bál otevřít oči.
Ale nedalo se nic dělat. Věděl jsem, že už je čas a že je musím otevřít.
____________________________________________________
___________
(2)
Pode mnou byly tři matrace na leštěném dřevu. Leštěné dřevo nemám rád.
Také ohýbané kovové tyče, na nichž gauč stojí, nemám rád. Nade mnou ze
stropu visí růžová skleněná koule se třemi bílými pásky, které ji obtáčejí. Tu
kouli taky nemám rád. Ani příborník naproti, za jehož sklem je vystaveno
mnoho jiného zbytečného skla. Ze dřeva je tu jen v koutě černé harmonium.
Jen to mám rád v tomto pokoji. Zůstalo tady po tatínkovi. Tatínek před
rokem zemřel.
Vstal jsem z gauče. Necítil jsem se odpočatý. Byl pátek odpoledne, dva dny
před nedělní Jízdou králů. Všechno viselo na mně. Všechno, co se týká
folklóru, visí totiž vždycky v našem okrese na mně. Čtrnáct dnů jsem
pořádně nespal samými starostmi, sháněním, hádáním, obstaráváním.
Pak vešla do pokoje Vlasta. Říkám si často, že by měla ztloustnout. Tlusté
ženy bývají dobračky. Vlasta je hubená a ve tváři už má mnoho drobných
vrásek. Zeptala se mě, jestli jsem se nezapomněl po cestě ze školy stavit v
prádelně pro prádlo. Zapomněl. "To jsem si mohla myslet," řekla a zeptala
se mne, jestli dnes budu konečně jednou doma. Musil jsem jí říct, že ne.
Mám za chvíli ve městě schůzi. Na okrese. "Slibovals, že se dnes budeš s
Vladimírem učit." Pokrčil jsem rameny. "A kdo na té schůzi bude?"
Vyjmenovával jsem jí účastníky a Vlasta mne přerušila: "Hanzlíková také?"
"Jo," řekl jsem. Vlasta se zatvářila uraženě. Věděl jsem, že je zle. Hanzlíková
měla špatnou pověst. Vědělo se o ní, že se s kdekým vyspala. Vlasta mne
nepodezírala, že bych snad s paní Hanzlíkovou něco měl, ale zmínka o ní ji
vždycky podráždila. Pohrdala schůzemi, kterých se zúčastňovala
Hanzlíková. Nedalo se s ní o tom mluvit - a tak jsem raději rychle zmizel z
domu.
Na schůzi jsme projednávali poslední přípravy na Jízdu králů. Bylo to pod
psa. Národní výbor na nás začíná šetřit. Ještě před několika léty podporoval
folkloristické slavnosti velkými částkami. Dnes musíme my podporovat
národní výbor. Svaz mládeže už mládež ničím nevábí, ať je tedy svěřeno
pořádání Jízdy jemu, aby byl přitažlivější! Výtěžku z Jízdy králů se kdysi
používalo pro podporu jiných, méně výnosných folkloristických podniků,
tentokrát prý připadne Svazu mládeže, který si ho využije po svém. Žádali
jsme SNB, aby po dobu Jízdy králů uzavřeli silnici. Ale právě toho dne jsme
dostali zamítavou zprávu. Prý není možné, kvůli Jízdě králů rušit provoz.
Ale jak bude Jízda králů vypadat, když se budou koně plašit mezi auty?
Samé starosti.
Teprve kolem osmé hodiny jsem šel ze schůze. Na náměstí jsem uvidčl
Ludvíka. Šel po druhé straně chodníku opačným směrem než já. Skoro jsem
se lekl. Co tu dělá? Potom jsem zahlédl jeho pohled, který na mně na vteřinu
spočinul a rychle zase uhnul stranou, Dělal, že mne nevidí. Dva staří
kamarádi. Osm let v jedné lavici! A dělá, že mne nevidí!
Ludvík, to byla první prasklina v mém životě. A teď už si docela zvykám, že
je můj život málo pevný dům. Byl jsem nedávno v Praze a zašel do jednoho z
těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých létech a
získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v
studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné
písničky a dobrý džez. Zničehonic nasadili si džezoví hráči klobouky s
pérem, jaké se nosí u nás k lidovému kroji, a začali napodobovat cimbálovou
kapelu. Vřískali, juchali, napodobovali naše taneční pohyby a to naše ty-
pické vzpažení ruky ... Trvalo to snad jen pár minut, ale publikum se mohlo
uválet smíchem. Nevěřil jsem svým očím. Ještě před pěti léty by si z nás
dělat šašky nikdo netroufl. A nikdo by se tomu ani nesmál. A teď jsme k
smíchu. Jak to, že jsme najednou k smíchu?
A Vladimír. Ten mi v posledních týdnech dal. Okresní národní výbor dal
popud Svazu mládeže, aby ho letos vybrali jako krále. Odpradávna znamená
vyvolení krále poctu otci. A letos to měla být pocta pro mne. Chtěli mne v