mém synovi odměnit za všechno, co jsem tu pro lidové umění udělal. Ale
Vladimír se vzpíral. Vymlouval se jak mohl. Říkal, že chce jet v neděli do
Brna na mocyklové závody. Pak dokonce tvrdil, že se bojí koně. A nakonec
řekl, že nechce dělat krále, když je to nařízeno shora. Že nechce žádné
protekce.
Kolikrát jsem se už nad tím rmoutil. Jako by chtěl odstranit ze svého
života všechno, co by mu mohlo připomínat můj život. Nechtěl nikdy chodit
do dětského souboru písní a tanců, který vznikl na můj popud při našem
souboru. Už tehdy se vymlouval. Prý nemá hudební nadání. Přitom hrával
docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké
americké písničky.
Ovšem Vladimír má teprve patnáct let. A má mě rád. Je to jemný chlapec.
Mluvili jsme spolu před několika dny o samotě a snad mne pochopil.
____________________________________________________
___________
(3)
Pamatuju si to dobře. Seděl jsem na otáčivé židličce, Vladimír proti mně
na gauči. Opíral jsem se loktem o zavřené víko harmonia, milovaného
nástroje. Od dětství jsem ho slýchával. Otec na něj denně hrál. Hlavně
lidové písně v prostých harmonizacích. Jako bych slyšel daleké zurčení
pramenů. Kdyby tohle chtěl Vladimír pochopit. Kdyby tohle chtěl pochopit.
Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své
kultury bez nesnází odmyslit. My ne. Každý západoevropský národ má
nejméně od středověku docela nepřetržitý kulturní vývoj. Debussy se může
odvolat na rokokovou hudbu Couperinovu a Rameauovu, Couperin a
Rameau na středověké trubadúry. Max Reger se může dovolávat Bacha,
Bach starých německých polyfoniků. Thomas Maun si klidně sáhne přes
několik staletí k středověkému Faustovi.
Český národ přestal v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se
vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl
sice též svou starou minulost, velkou kulturu, ale ta byla od něho oddělena
příkopem dvou set let, kdy už česky nemluvila šlechta ani měšt'ané. Čeština
se stáhla z měst na venkov a patřila jen negramotným. I mezi nimi
nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům
Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a
říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.
Jediná lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti,
kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu,
roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často
sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly
často jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie.
Vladimíre, tohle kdybys pochopil. Tvůj tatík není jen potrhlý fanda na
folklór. Snad je taky trochu fanda, ale skrze to fandovství míří hloub. Slyší v
lidovém umění proudit mízu, bez níž by česká kultura uschla. Do zvuku
tohoto proudění je zamilován.
To zamilování vzniklo za války. Chtěli nám dokázat, že nemáme právo
existovat, že jsme jen slovansky mluvící Němci. Musili jsme se ujistit, že
jsme existovali a existujeme.Všichni jsme tehdy putovali k pramenům. Ad
fontes. I největší modernisté. Halas i Holan, Martinů, i Emil Filla. Všichni
putovali pokorně k lidovému umění.
A tehdy došlo i na mne. Hrával jsem v malém studentském džezu na basu.
Tatínek mne v hudbě cepoval a uměl jsem hrát na všechny smyčcové
nástroje. A jednou za mnou přišel doktor Bláha, předseda slováckého
krúžku. Prý abychom zase vzkřisili cimbálovou kapelu. Že je to naše
vlastenecká povinnost. Ukázat, že jsme Slované. Že máme starou lidovou
kulturu.
Kdo by to mohl tehdy odříci? Šel jsem tam a hrál jsem na housle.
Probouzeli jsme lidové písně ze smrtelného spánku. V devatenáctém
století přestěhovali totiž vlastenci lidové umění do zpěvníků v nejvyšší čas.
Civilizace začala folklór rychle vytlačovat. A tak se na zlomu století rodí
národopisné kroužky, aby stěhovaly lidové umění ze zpěvníků zas nazpět do
života. Nejdřív ve městech. Pak i na venkově. A zejména v našem kraji.
Pořádají se lidové slavnosti, Jízdy králů, podporují se lidové kapely. Bylo to
velké úsilí, ale nic by z něho nebylo. Folkloristé neuměli křísit tak rychle, jak
rychle civilizace uměla pohřbívat. Až válka do nás vlila novou sílu.
Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde
předtím viděl jen neprůhlednou skořápku. Byla válka, hrálo se o život
národa. Slyšeli jsme lidové písně a chápali jsme najednou, že ony jsou
nejpodstatnější podstatou. Zasvětil jsem jim život. Splývám jimi s proudem,
který teče hluboko vespod. Jsem vlnou toho proudu. Jsem vlnou a řekou
zároveň. A je mi tak dobře.
Za války jsme všechno víc prožívali. Byl poslední rok okupace, v naší vsi
pořádali Jízdu králů. Ve městě byla kasárna a na chodnících mezi publikem
se tlačili i němečtí ofcíři. Z naší Jízdy se stala demonstrace. Houf pestrých
chlapců na koních se šavlemi. Nezdolná česká jízda. Poselstvo z hloubi
dějin. Všichni Češi to tak tehdy chápali a hořely jim oči. Bylo mi tehdy
patnáct let a zvolili mne králem. Jel jsem mezi dvěma pážaty a měl jsem
zahalenou tvář. A byl jsem pyšný. I můj otec byl pyšný, věděl, že mne zvolili
králem na jeho počest. Byl vesnický učitel, vlastenec, všichni ho měli rádi.
Věřím, Vladimíre, že věci mají svůj smysl. Věřím, že lidské osudy jsou
navzájem spojeny tmelem moudrosti. Vidím jakési znamení v tom, že letos
zvolili králem tebe. Jsem pyšný jako před dvaceti léty. Pyšnější. Protože
chtějí v tobě uctít mne. A já si té pocty vážím, proč bych to zapíral. Chci ti
odevzdat své království. A chci, abys je ode mne přijal.
Snad mne pochopil. Slíbil mi, že volbu krále přijme. Že pojede.
____________________________________________________
___________
(4)
Kdyby chtěl pochopit, jak je to zajímavé. Neumím si představit nic
zajímavějšího. Nic napínavějšího.
Například toto. Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně
pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští
hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života.
Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z
umělé hudby.
Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní
hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom
měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně.
Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní
Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám
bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní
hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž
se zámeckým kapelám ani nesnilo!
Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky
stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším
jeho píšťalu. Hle.