Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K
tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela
zdola k tónice velkou sekundou, se děsila. A já mám v našich lidových
písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či
mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile
spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život:
Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem
žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase.
Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá
záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami.
Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu
pochopit.
A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména
ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové. Jejich rytmus se vlastně
vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z
hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně
rytmicky nepřesně a špatně.
Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost
rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na
tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý
svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.
Ale není to trochu moc poetický výklad? Už v prvním ročníku na
universitě seznámil nás docent se svým experimentem. Nechal zpívat
nezávisle na sobě několik různých lidových interpretů tutéž rytmicky
nezachytitelnou píseň. Měřením na přesných elektronických přístrojích
zjistil, že ji všichni zpívají zcela shodně.
Rytmická komplikovanost písní není tedy způsobena nepřesností,
nedokonalostí nebo náladou zpěváka. Má své tajemné zákony. V určitém
typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o
zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou
složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii. Celá nota se
dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné
doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je
pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus
moravských písní.
Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické
myšlení vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly
původně při jízdě na koních. V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn
koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět
pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež
za večerů dědinou. Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu
To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté. Naše písně se
nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše
vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice
lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na
Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší
civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na
východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností
mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých
kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých
zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a
sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové
písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou
interpretací.
V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších
dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi
svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší
lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné
noci a shazovala postupně závoj po závoji.
Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou
nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let.
Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je
učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného
západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice.
A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského
původu. Provázely vpád mad'arského jazyka do slovanských oblastí Uher.
Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je
neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci.
Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně
zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století .
Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá
až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od
východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně
nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v
systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich
melodice.
A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí
docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných
pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na
systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně
nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice.
Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k
nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, mad'arské a chorvatské. Když si
v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první
velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly
rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní
zůstaly dodnes otištěny!
Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se
zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i
bezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím
Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět.
Ale proč mluvit stále jen o slovanském světě? Ta doba měla taky svou
mezinárodnost! Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové
písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou.
Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá
nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu
nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov,
které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné
vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající
tyrsos ovinutý chmelem.
Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ale potom jsem studoval na universitě