dějiny hudebního myšlení. Hudební struktura našich nejstarších lidových
písní je opravdu shodná s hudební strukturou antické hudby. Lydický,
frygický a dórský tetrachord. Sestupné chápání stupnice, které považuje za
základní tón horní tón, nikoli spodní, jak se tomu stane teprve ve chvíli, kdy
začne hudba myslit harmonicky. Naše nejstarší písně patří tedy do stejné
epochy hudebního myšlení jako písně zpívané ve starém Řecku. Dochovává
se nám v nich čas antiky!
Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře
Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad
tou nádherou a zvolaclass="underline" To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla
neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu.
Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam!
____________________________________________________
___________
(5)
Dnes při večeři jsem pořád viděl Ludvíkovy oči, jak se odvracejí. A cítil
jsem, jak o to víc lpím na Vlád'ovi. A lekal jsem se najednou, zda jsem ho
nezanedbával. Zda se mi podařilo vtáhnout ho kdy do svého světa. Po večeři
zůstala Vlasta v kuchyni a já jsem šel s Vladimírem do pokoje. Snažil jsem se
mu vyprávět o písničkách. Vždyť je to tak zajímavé. Tak napínavé. Ale jaksi
se mi to nedařilo. Připadal jsem si jako učitel. Bál jsem se, že Vláďu nudím.
Vláďa ovšem seděl a mlčel a vypadal, že poslouchá. Je hodný. Byl ke mně
vždycky hodný. Ale vím já, co je vlastně v té jeho palici?
Když už jsem ho dost dlouho mučil svým povídáním, nakoukla do pokoje
Vlasta a řekla, že je čas spát. Co se dá dělat, ona je duší domu, jeho
kalendářem, jeho hodinami. Nebudeme odporovat. Běž, synáčku, dobrou
noc.
Nechal jsem ho v pokoji s harmoniem. Spává tam na gauči s
poniklovanými trubkami. Já spávám vedle v ložnici na manželské posteli
vedle Vlasty. Nepůjdu ještě spát. Spal bych špatně. Převaloval bych se
dlouho na lůžku ve strachu, že Vlastu probudim. Půjdu ještě na chvíli do
zahrady. Je teplá noc a je vidět hvězdy. Zahrada u starého přízemního
stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je
tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného
dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků.
Zatracený Ludvík. Proč se právě dnes objevil. Bojím se, že je to černé
znamení. Můj nejdávnější kamarád! Vždyť právě na téhle lavičce jsme spolu
tolikrát sedávali jako kluci. Měl jsem ho rád. Už od primy gymnasia, kdy
jsem ho poznal. Měl v jednom prstě víc než my v celém těle, ale nikdy se
nevytahoval. Na školu a na učitele kašlal a bavilo ho dělat všechno, co se
příčilo školnímu řádu.
Proč jsme se právě my dva tak skamarádili? Musely v tom mít prsty
sudičky. Byli jsme oba napůl sirotci. Mně umřela maminka při porodu. A
Ludvíkovi, když mu bylo třináct, odvedli tatínka do koncentráku a už ho
nikdy neuviděl.
Proč Němci zatkli starého Jahna, nikdo pořádně nevěděl. Někteří tvrdili s
úsměškem, že měl na svědomí čachry a šmelinu. Byl zaměstnán jako
zednický polír u německé firmy a podařilo se mu nějakým podvodem
obstarávat si navíc potravinové lístky. Ludvík tvrdil, že je dával nějaké
židovské rodině, která měla hlad. Kdoví. Ti židé se už nikdy nevrátili, aby to
mohli dosvědčit.
Ludvík byl nejstarší syn. A tehdy už také jediný, protože mladší bratříček
mu zemřel. Po otcově zatčení zůstali tedy matka a syn sami. Třeli velkou
nouzi. Návštěva gymnasia šla do peněz. Zdálo se, že Ludvík bude musit ze
školy odejít. Ale v hodinu dvanáctou přišla spása.
Nenáviděná spása. Ludvíkův otec měl sestru, která už dávno před válkou
udělala štěstí s bohatým zdejším stavitelem. S bratrem zedníkem se pak
skoro nestýkala. Ale když ho zatkli, její vlastenecké srdce začalo plát.
Nabídla švagrové, že si Ludvíka vezme na starost. Měla sama jen jednu
přihlouplou dceru a Ludvík v ní vzbuzoval svým nadáním závist. Nejenomže
ho finančně podporovali, ale začali ho denně k sobě zvát. Na obědy, na
večeře. Představovali ho městské smetánce, která se u nich scházela. Ludvík
jim musel prokazovat vděčnost, protože na jejich podpoře záviselo jeho
studium.
Přitom je měl rád jak vodu v botě. Jmenovali se Koutečtí a to jméno se pro
nás od té doby stalo pojmenováním pro všechny nadutce. Stavitel Koutecký
byl mecenáš. Skupoval spousty obrazů od krajinářů našeho kraje. Od těch,
co mají jméno. Byli to kýčaři, až bůh brání. Paní Koutecká stávala prý před
obrazem a nadšeně vzdychala: "Ó, ten má dálku!" Soudili obrazy výhradně
podle loho, jakou měly dálku.
Na švagrovou se Koutecká dívala přes prsty. Zazlívala bratrovi, že se
neuměl oženit. A ani po jeho zatčení k ní nezměnila vztah. Dělové hlavně své
dobročinnosti zamířila jen na samotného Ludvíka. Viděla v něm potomka
své krve a toužila ho změnit ve vlastního syna. Existenci švagrové
považovala za politováníhodný omyl. Nikdy ji k sobě ani nepozvala. Ludvík
to všechno viděl a skřípal zuby. Lnul k mamince. Kolikrát se chtěl vzepřít.
Ale maminka ho vždycky s pláčem uprosila, aby byl rozumný a projevoval
Kouteckým vděk.
O to raději chodil Ludvík k nám. Byli jsme jako dvojčata. Tatínek ho měl
málem raději než mne. Těšilo ho, že Ludvík hltá jeho knihovnu a ví o každé
knížce. Když jsem začal účinkovat ve studentském džezu, Ludvík tam chtěl
být se mnou. Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké
době docela slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a když za námi přišel
doktor Bláha a útočil na naše vlastenectví, šli jsme společně do cimbálové
kapely.
Ke konci války se vdávala Kouteckých dcera. Stará Koutecká rozhodla, že
svatba musí být parádní. Za ženichem a nevěstou chtěla mít pět párů
družiček a mládenců. Tu povinnost uvalila i na Ludvíka a určila mu do páru
jedenáctiletou dcerušku místního lékárníka. Ludvík ztratil všechen vtip.
Styděl se před námi, že musí dělat kašpara v tyátru procovské svatby. Chtěl
být pokládán za dospělého a hanba ho fackovala, když musel nastavit paži
jedenáctiletému vyžleti. Zuřil, že ho Koutečtí vystavují jako doklad své
dobročinnosti. Zuřil, že musí při obřadu líbat poslintaný kříž. Večer utekl ze
svatební hostiny a přiběhl za námi do zadního sálku hospody. Hráli jsme,
popíjeli a dělali si z něho blázny. Rozčilil se a prohlásil, že nenávidí měšťáky.
Pak proklel kostelní obřad, řekl, že plije na církev a že z ní vystoupí.
Nebrali jsme jeho slova vážně, ale Ludvík to skutečně udělal několik dnů
po skončení války. Koutecké tím ovšem smrtelně pohoršil. Nevadilo mu to.
S radostí se s nimi rozešel. Začal ostopryč sympatizovat s komunisty.
Docházel na přednášky, které pořádali. Kupoval si knížky, které vydávali.
Náš kraj byl silně katolický a naše gymnasium zvlášť. Pro Ludvíkovy
komunistické názory jsme neměli příliš mnoho porozumění. Přesto jsme
však byli ochotni mu je odpouštět jako zajímavou výstřednost. Uznávali
jsme jeho privilegia.
V sedmačtyřicátém roce jsme maturovali. Ještě téhož dne odevzdal Ludvík