na počest své dospělosti na okresním sekretariátu přihlášku do strany. A na
podzim jsme se rozjeli do světa. Ludvík odjel studovat do Prahy. Já do Brna.
Oba jsme nechali doma dva opuštěné lidi. Ludvík maminku, já tatínka. Brno
je naštěstí od nás dvě hodiny vlakem. Jezdíval jsem na sobotu a neděli
domů. Za tatínkem a za kapelou. Ale Ludvíka jsem po maturitě celý rok
nevidčl.
____________________________________________________
___________
(6)
To byl právě osmačtyřicátý rok. Celý život se začal motat hlavou dolů.
Když za námi přišel Ludvík o prázdninách do kroužku, přivítali jsme ho
rozpačitě. Nikdo z nás nebyl komunista. V únorovém převratu jsme viděli
nástup diktatury. Ludvík si přinesl klarinet, ale nepotřeboval ho. Celou noc
jsme prodebatovali.
Začal snad tehdy nesoulad mezi námi? Myslím, že ne. Ludvík si mne ještě
téže noci téměř zcela získal. Vyhýbal se, jak mohl, sporům o politice a mluvil
o našem kroužku. Že prý bychom měli pochopit smysl naší práce velkoryseji
než dosud. Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se
ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.
A co tedy máme dělat, křičeli jsme na něj.
To se ví, odpovídal, musíme opatrovat dědictví lidového umění, ale to
nestačí. Přišla nová doba. Pro naši práci se otvírají široké obzory. Musíme
vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry,
bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid. Na jejich místo musí nastoupit
skutečné, původní umění lidu, z něhož vytvoříme současný životní a
umělecký sloh.
Zvláštní. To, co Ludvík říkal, byla přece stará utopie nejkonzervativnějších
moravských patriotů. Ti vždycky bouřili proti bezbožné zkaženosti městské
kultury. Slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu. Ale co na tom. Tím
srozumitelněji nám zněla Ludvíkova slova.
Ostatně jeho další úvaha už zněla originálněji. Mluvil o džezu. Džez vyrostl
přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nechme prý
stranou fakt, že se džez stal postupně komerčním zbožím. Nám může sloužit
za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může
vyrůst obecný hudební sloh epochy.
Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás
jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl
tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám
protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás
vždycky kumpán a posměváček. Ted' mluvil pateticky a neostýchal se
velkých slov. A byl nám ovšem protivný i tím, jak samozřejmě a bez váhání
spojoval osud naší kapely s osudem komunistické strany, i když nikdo z nás
komunista nebyl.
Ale na druhé straně nás jeho slova přitahovala. Jeho myšlenky odpovídaly
našim nejtajnějším snům. A povyšovaly nás najednou přímo do historické
velikosti. Příliš lichotily naší lásce k moravské písni, abychom je mohli
odmítnout. A já osobně jsem dvoj- násob nemohl. Měl jsem Ludvíka rád. A
měl jsem taky rád tatínka, který posílal do pekel všechny komunisty.
Ludvíkova slova vytvářela přes tu propast most.
Nazývám ho v duchu Krysařem. Bylo to tak. Zapískal na flétnu a my už
jsme se za ním sami hrnuli. Tam, kde byly jeho myšlenky příliš skicovité,
přiskakovali jsme mu na pomoc. Vzpomínám si na svou vlastní úvahu.
Mluvil jsem o evropské hudbě, jak se vyvíjela od dob baroka. Po údobí
impresionismu byla již unavena sama sebou. Vyčerpala už téměř všechnu
svoji mízu, jak pro své sonáty a symfonie, tak pro své odrhovačky. Proto na
ni zapůsobil džez jako zázrak. Z jeho tisíciletých kořenů začala do sebe
dychtivě sát čerstvou mízu. Džez učaroval nejen evropským vinárnám a
tančírnám. Učaroval i Stravinskému, Honeggerovi, Milhaudovi, Martinů,
kteří otevřeli své skladby jeho rytmům. Ale pozor ! Ve stejné době, vlastně
ještě o desetiletí dřiv vlila evropské hudbě do žil svou čerstvou a
neunavenou krev i východoevropská lidová hudba. Z ní přece čerpal mladý
Stravinskij, Janáček, Bartók a Enescu! Východoevropskou lidovou hudbu a
džez postavil tedy do paralely sám vývoj evropské hudby. Jejich podíl na
formování moderní vážné hudby 20. století byl rovnocenný. Jen s hudbou
širokých vrstev to bylo jinak. Do ní se lidová hudba východni Evropy téměř
neotiskla. Zde ovládl pole suverénně džez. A zde začíná tedy náš úkol. Hic
Rhodus, hic salta!
Ano, je to tak, utvrzovali jsme se: V kořenech naší lidové hudby se skrývá
stejná síla jako v kořenech džezu. Džez má svou zcela zvláštní melodiku, na
níž je stále patrná původní šestitónová stupnice starých černošských zpěvů.
Ale i naše lidová píseň má osobitou melodiku, tonálně dokonce mnohem
různotvárnější. Džez má originální rytmiku, jejíž báječná složitost vyrostla
na tisícileté kultuře afrických bubeníků a tamtamistů. Ale i naše hudba je
rytmicky zcela svébytná. Konečně džez vyrůstá z principů improvizace. Ale i
podivuhodná souhra lidových hudců, kteří nikdy neznali noty, spočívá na
improvizaci.
Jen jedno nás od džezu dělí. Džez se rychle vyvíjí a mění. Jeho sloh je v
pohybu. Vždyť jaká je to strmá cesta od primitivních neworleánských
začátků, přes hot džez, swing, ke cool džezu a dál. Neworleánskému džezu se
ani nesnilo o harmoniích, jichž používá dnešní džez. Naše lidová hudba je
nehybná spící princezna z minulých století. Musíme ji probudit. Musí
splynout se současným životem a vyvíjet se spolu s ním. Vyvijet se jako džez:
aniž přestane být sama sebou, aniž ztratí svou melodiku a rytmiku, musí si
vytvářet své nové a nové slohové fáze. A musí mluvit o našem století. Stát se
jeho hudebním zrcadlem. To není lehké. To je obrovský úkol. A je to úkol,
který se dá splnit jenom v socialismu.
Co to má společného se socialismem, pro testovali jsme.
Vyložil nám to. Starý venkov žil kolektivním životem. Společné obřady
provázely celý vesnický rok. Lidové umění nežilo než uvnitř těchto obřadů.
Romantikové si představovali, že dívka žnoucí trávu byla přepadena
inspirací a vytryskla z ní píseň jak pramen ze skály. Ale lidová píseň vzniká
jinak než umělá báseň. Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou
jedinečnost a svou odlišnost. Lidovou písní se člověk neodlišoval, nýbrž
spojoval s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se
obalovala novými motivy a novými variantami. Předávali si ji z pokolení na
pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Každá píseň měla
mnoho tvůrců a všichni skromně mizeli
za svým výtvorem. Žádná lidová píseň neexistovala jen tak sama pro sebe.
Měla svoji funkci. Byly písně zpívané při svatbách, písně zpívané při
dožínkách, písně zpívané při masopustu, písně pro vánoce, pro senoseč, pro
tanec a pro pohřeb. Ani milostné písně neexistovaly mimo určité navyklé
obřady. Večerní vesnické promenády, zpívání pod okny dívek, namlouvání,
to všechno mělo svůj kolektivní ritus a v tom ritu měly písně své ustálené
místo.