Kapitalismus rozbil ten starý kolektivní život. Lidové umění tak ztratilo
svou půdu, svůj smysl bytí, své funkce. Marně by je někdo křísil k životu,
pokud by trvaly takové
společenské podmínky, v nichž žije člověk oddělen od člověka, sám pro
sebe. Ale socialismus lidi osvobodí ze jha osamocení. Lidé budou žít v nové
kolektivitě. Budou spojeni jedním společným zájmem. Jejich soukromý
život splyne s veřejným. Budou opět spjati desítkami společných obřadů,
vytvoří si své nové kolektivní zvyky. Některé převezmou z minulosti.
Dožínky, masopusty, taneční zábavy, pracovní zvyky. Některé vytvoří nové.
První máje, mítinky, slavnosti Osvobození, schůze. Zde všude najde své
místo lidové umění. Zde se bude vyvíjet, měnit a obnovovat. Chápeme to už
konečně?
Vybavoval se mi před očima den, kdy u stromů v našich ulicích byli
přivázáni vojenští koníci. Několik dnů předtím dobyla Rudá armáda našeho
města. My jsme oblékli slavnostní kroje a šli jsme do parku hrát. Pili jsme a
hráli nepřetržitě mnoho hodin. Ruští vojáci nám odpovídali svými písněmi.
A já jsem si tehdy říkal, že nastává nová epocha. Epocha Slovanů. Tak jako
Románi a Germáni jsme i my dědicové antiky. Na rozdíl od nich jsme
prospali a prodřímali mnoho staletí. Ale zato jsme ted' dobře vyspalí. Svěží.
Jsme na řadě. Jsme na řadě!
Tento pocit se mi ted' znovu vracel. Znovu a znovu jsem o tom uvažoval.
Džez má své kořeny v Africe, svůj kmen v Americe. Naše hudba má své živé
kořeny v hudebnosti evropské antiky. Jsme uchovatelé staré a vzácné
hřivny. Všechno to bylo tak naprosto logické. Myšlenka zapadala do
myšlenky. Slované přinášejí revoluci. S ní novou kolektivitu a nové
bratrství. S ní nové umění, které bude žít v lidu a s lidmi tak jako kdysi staré
vesnické písně. Veliká mise, kterou nás pověřila historie, nás chlapce kolem
cimbálu, byla zároveň neuvěřitelná a zároveň i neuvěřitelně logická.
A brzo se ukázalo, že neuvěřitelné se začíná opravdu naplňovat. Nikdo
nikdy neudělal pro naše lidové umění tolik jako komunistická vláda.
Ohromné finanční částky věnovala na vznikání nových souborů. Lidová
hudba, housle a cimbál ozývaly se dennodenně z rozhlasu. Moravské a
slovenské lidové písně zaplavily vysoké školy, První máje, mládežnické
veselice a estrády. Džez nejenomže zmizel úplně z povrchu naší vlasti, ale
stal se symbolem západního kapitalismu a jeho úpadku. Mládež přestávala
tančit tanga a boogie-woogie a o svých veselicích a slavnostech se chytala
kolem ramenou a tančila v kruhu chorovody. Komunistická strana usilovala
o to, vytvořit nový sloh života. Tak jako v Sovětském svazu. Opírala se o
slavnou Stalinovu definici nového umění: socialistický obsah v národní
formě. Tu národní formu nemohlo propůjčit naší hudbě, tanci, poezii nic
než právě lidové umění.
Naše kapela plula na vzdutých vlnách této politiky. Stala se brzy známá v
celé zemi. Doplnila se o zpěváky a tanečníky a vznikl z ní mohutný soubor,
který vystupoval na stovkách pódií a každý rok jezdil účinkovat do ciziny. A
nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové
písně, které jsme v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že "dobré je, dobré
je, že už není pána", nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o
družstevních dožínkách. Naše píseň nebyla už jen vzpomínkou na staré
časy. Žila. Patřila k nejsoučasnější historii. Provázela ji.
Komunistická strana nás horlivě podporovala. A tak naše politické
výhrady rychle roztávaly. Já sám jsem vstoupil do strany hned na začátku
devětačtyřicátého roku. A ostatní kamarádi z našeho souboru se ke mně
přidávali.
____________________________________________________
___________
(7)
Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín?
To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem
v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal
přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem
být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou
mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor.
Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo,
nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se
strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou
jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a
ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se
už nevrátím.
Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně
sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před
stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na
dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal
draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal,
aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to
nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce
dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky
do vzduchu za maminkou.
Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v
pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není
víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a
zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych
bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou.
Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty
neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj
důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z
našich domů domovy.
Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni
nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a
krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla
moje.
Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je
vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr
pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka
nás vidí. Mě i tatínka.
Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala
okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve
věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že
setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného,
zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s
maminkou v míru.
Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod
nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem
ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem
netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se
domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem
rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se