domů s velkou úlevou.
Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil.
Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze
školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na
mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů
flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební
škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám
rád.
Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně
jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru
tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a byl jsem rád, když
jsem se s ní po svém návratu mohl skoro denně vídat. Ale skutečné
zamilování přišlo o něco později - a znenadání, když jednou při zkoušce
spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Odnášel jsem ji v náručí do rychle
přivolané sanitky. Cítil jsem na rukou její tělíčko, vratké a slahé.
Uvědomoval jsem si najednou s údivem, že mám metr devadesát výšky a sto
kilo váhy, že bych mohl kácet duby a ona je lehoučká a nebohá. Zalykal jsem
se soucitem a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle
neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude.
Byla to chvíle jasnozření. Ve Vlastině zraněné postavičce uviděl jsem náhle
jinou, mnohem známější postavu. Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno?
Vlasta byla přece "chudobná děvečka", postava z tolika lidových písní!
Chudobná děvečka, která na světě nemá než tu svou poctivost, chudobná
děvečka, které ubližují, chudobná děvečka v otrhaných šatkách, chudobná
děvečka - sirotek.
Doslova tak to ovšem nebylo. Měla rodiče a nebyli vůbec chudobní. Ale
právě proto, že to byli velcí sedláci, začala je nová doba tlačit ke zdi.
Vlastička přicházela do souboru často s pláčem. Předepisovali jim vysoké
dodávky. Jejího tatínka prohlásili za kulaka. Zrekvírovali mu traktor a polní
stroje. Vyhrožovali mu zatčením. Litoval jsem ji a těšil jsem se představou,
že se jí ujmu. Chudobné děvečky.
Od té doby, co jsem ji takto poznával, osvícenou slovem z lidové písničky,
bylo mi, jako bych jen znova prožíval lásku tisíckrát prožitou. Jako bych ji
hrál z nějakých prastarých not. Jako by si mě přezpívávaly lidové písně.
Odevzdán tomuto zvučícímu proudu, snil jsem o svatbě a těšil se na ni.
Dva dny před svatbou přijel zničehonic Ludvík. Bouřlivě jsem ho přivítal.
Ihned jsem mu oznamoval tu velkou novinu své svatby a prohlásil jsem, že
mi musí jako můj nejmilejší kamarád jít za svědka. Slíbil mi to. A přišel.
Kamarádi ze souboru mi udělali pravou moravskou svatbu. Hned ráno
přišli všichni k nám s muzikou a v krojích. Padesátiletý Vondráček,
cimbalista ze souboru, byl nejstarším družbou. Padla na něho povinnost
starosvata. Můj tatínek pohostil nejdřív všechny slivovicí, chlebem a
špekem. Starosvat pak všem pokynul, aby se utišili, a zvučným hlasem
zarecitovaclass="underline"
"Mně zvláště vážení panicové a panny,
pánové a paní!
Z té příčiny jsem vás do příbytku tohoto zavolal,
že zde přítomný mládenec žádost dal,
abychom s ním do příbytku otce Vlasty Netáhalové vážili cestu,
protože jeho dceru, šlechetnou pannu si zvolil za nevěstu ... "
Starosvat, nejstarší družba, je náčelníkem, duší, ředitelem celého obřadu.
Tak tomu vždycky bylo. Tak tomu bylo po tisíc let. Ženich nebyl nikdy
subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho
svatbou zmocnil a on už na ní plul jako na veliké vlně. To nebyl on, kdo
jednal, kdo mluvil. Za něho jednal i mluvil starosvat. Ale nebyl to ani
starosvat. Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a
strhávala ho do svého sladkého proudu. V tom proudu byl každý podoben
každému a stával se lidstvem.
Vypravili jsme se tedy pod vedením starosvata do sousední dědiny. Šli
jsme přes pole a kamarádi hráli v chůzi. Před Vlastiččiným domkem nás už
čekal houf krojovaných lidí z nevěstiny strany. Starosvat zarecitovaclass="underline"
"Jsme unavení pocestní.
Uctivě prosíme,
zda do tohoto poctivého příbytku vstoupiti smíme,
protože žízníme a hladovíme."
Z houfce lidí stojících před vraty vystoupil starší muž v kroji. "Jste-li dobří
lidé, jste vítáni." A pozval nás dál. Nahrnuli jsme se mlčky do síně. Byli
jsme, jak nás představil starosvat, pouzí unavení pocestní a neprozrazovali
jsme proto zprvu svůj pravý úmysl. Starý muž v kroji, mluvčí nevěstiny
strany, nás vyzvaclass="underline" "Máte-li na srdci něco, co vás tíží, mluvte."
Starosvat začal tedy mluvit, zpočátku nejasně a v jinotajích, a onen muž v
kroji mu stejným způsobem odpovídal. Teprve po delších oklikách prozradil
starosvat, proč jsme přišli.
Na to mu položil starý muž tuto otázku:
"Táži se vás, milý družbo,
proč tento poctivý ženich tuto poctivou děvečku
za manželku pojímati chce?
Je to pro květ či pro ovoce?"
A starosvat odpovídaclass="underline"
"Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti,
takže se jím srdce potěší.
Ale květ odchází
a ovoce nadchází.
Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce,
protože z ovoce nám užitek pochází."
Ještě chvíli si odpovídali, až to nevěstin mluvčí ukončiclass="underline" "Povolejme tedy
nevěstu, ať řekne, zda svoluje či ne." Pak odešel do vedlejší místnosti a za
chvíli se vrátil a vedl za ruku ženu v kroji. Byla hubená, vytáhlá, kostnatá a
tvář měla zahalenu šátkem: "Tu máš nevěstu."
Ale starosvat vrtěl hlavou a my všichni jsme dávali najevo hlasitým
hlučením svůj nesouhlas. Starý muž nás chvíli přemlouval, ale nakonec
musel odvést maskovanou ženu zpátky. Teprve pak nám přivedl Vlastu. Byla
v černých holínkách, červené fěrtůšce a pestré kordule. Na hlavě měla
věneček. Zdála se mi krásná. Vložil její ruku do mé ruky.
Potom se starý muž obrátil k nevěstině matce a zavolal plačtivým hlasem:
"Ó maměnko!"
Nevěsta se mi při těch slovech vytrhla z rukou, klekla si na zem před svou
matku a sklopila hlavu. Starý muž pokračovaclass="underline"
"Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila!
Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust'te mi,
v čem jsem vám ublížila!
Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím,
odpust'te mi, v čem jsem vám ublížila!"
Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl
krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda. Pak začala hrát zase hudba a
šli jsme do města. Obřad byl na radnici, i tam nám hrála hudba. Pak byl
oběd. Po obědě jsme šli do slovácké búdy. Hrálo se a tancovalo.
Večer pak sundaly družičky Vlastě s hlavy její rozmarýnový věneček a
slavnostně mi ho odevzdaly. Z rozpuštěných vlasů jí upletly cop, omotaly ho
kolem hlavy a hlavu zavázaly do čepce. To byl obřad, který symbolizoval
přechod z panenství do ženství. Vlasta už ovšem dávno nebyla panna. A
neměla tedy už vlastně na symbol věnečku právo. Ale to se mi nezdálo