důležité. V nějaké vyšší rovině, mnohem závaznější, pozbývala panenství
právě a jedině teď, když mi družičky odevzdávaly její věneček.
Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než
naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev?
Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček
odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat.
Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává
potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten
věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní
životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou
nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat.
Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít
všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je
poctivějšÍ. Dozpívá se až na dno každé základní situace. Když Vlastička
zkrvavila ručník, který jsem pod ni položil, netušil jsem, že se setkávám s
nenávratností. Ale v této chvíli jsem jí nemohl nikam uniknout. Ženy zpívaly
písně o loučení. Postoj, postoj, ty malý pacholku, až já sa rozlúčím s mú
milú maměnkú. Postoj, postoj, nerochaj bičíkem, ni já sa rozlúčím s mým
milým tatíčkem. Postoj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce
sa mi od ní. S bohem buďte, moje kamarádky, už mňa od vás vezú, nepusťá
mňa zpátky.
A pak už byla noc a svatebčané nás vyprovázeli k našemu stavení. Tam
jsme se zastavili a Vlastiččini kamarádi a kamarádky nám zazpívaly,
abychom neubližovali na novém místě ubohému chudému děvčátku, že ji
doma měli rádi, ať ji máme rádi také.
Otevřel jsem vrata. Vlasta se zastavila na prahu a ještě se obrátila k houfu
přátel, shromážděných před domem. Tu někdo z nich zanotoval ještě jednu,
ještě posledni píseň:
"Na prahu stála
pěkná se zdála
jak růža růžička.
S prahu kročila,
krásu ztratila
moja galánečka."
Pak se za námi zavřely dveře a byli jsme sami. Vlastičce bylo dvacet let a
mně o něco víc. Ale já jsem myslil na to, že překročila práh a že od této
magické chvíle bude z ní krása opadávat jak listí ze stromu. Viděl jsem v ní
to budoucí opadáváni. Odstartované opadávání. A měl jsem ji právě proto
nesmírně rád. Myslil jsem na to, že není jen květ, ale že v tomto okamžiku je
už v ní přítomen i budoucí okamžik ovoce. Cítil jsem v tom všem neoblomný
řád, řád, s kterým splývám a s kterým souhlasím. Myslil jsem v této chvíli i
na Vladimíra, kterého jsem tehdy neznal a jehož podobu jsem vůbec netušil.
Myslil jsem přesto na něho a díval jsem se skrze něho dál do dálek jeho dětí.
Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to
sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké
náruče.
____________________________________________________
___________
(8)
Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl
divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet.
Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem
naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale
druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá
skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do
slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy
si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty
nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky
ráda, že žije v Praze.
Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A
nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší
chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je
nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá.
Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké
dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl
nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál
bude.
Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík
nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní
odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili.
Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned
uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy
dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za
hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a
snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě,
protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu
propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit,
Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta,
týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali
každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme
unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik
všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě
horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle
nesnesitelnou.
Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo
naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho
neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po
jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po
naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu.
Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné
adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn.
Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval
jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme
nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj
svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té
přetvářky.
Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova
maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi
ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v
ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo
poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se
vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml
něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré
příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka.
Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale
Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je