Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké
hrobky s těžkým mramorovým kamenem a s bílou sochou anděla.
Bohaté stavitelově rodině všechno vzali, takže ted' žila jen z malého
důchodu. Zůstala jí právě jen ta veliká rodinná hrobka s bílým andělem. To
všechno jsem věděl, ale nechápal jsem, proč spouštějí rakev právě tam.
Teprve později jsem se dověděl, že Ludvík byl tehdy v kriminále. Jeho
maminka byla jediná v našem městě, kdo to věděl. Všem to zatajila. V
naprosté samotě žila se svou chorobou, která ji nakonec přivedla do
nemocnice a na hřbitov.
Když byla mrtva, rozhořel se v Kouteckých znovu plamen příbuzenské
lásky. Ujali se mrtvého těla nemilované švagrové a prohlásili je za své.
Konečně se pomstili nevděčnému synovci. Uloupili mu matku. Přikryli ji
těžkým mramorovým kamenem, nad kterým stojí bílý anděl s kadeřavými
vlasy a s ratolestí. Pořád se mi pak ten anděl vybavoval. Kučeravý anděl s
prolhanou ratolestí míru. Vznášel se nad zdrancovaným životem kamaráda,
jemuž byla uloupena i těla mrtvých rodičů. Anděl loupeže.
____________________________________________________
___________
(9)
Vlasta nemá ráda žádné extravagance. Sedět pro nic za nic v noci na
zahrádce je extravagance. Uslyšel jsem energické zaklepání na okenní sklo.
Za oknem se tměl přísný stín ženské postavičky v noční košili. Jsem
poslušný. Neumím odporovat slabším. A protože měřím metr devadesát a
uzvednu v ruce metrákový pytel, nenašel jsem dosud v životě nikoho, komu
bych se mohl vzepřít.
A tak jsem šel domů a uložil se podél Vlasty. Abychom nemlčeli, zmínil
jsem se o tom, že jsem dnes potkal Ludvíka. ,,No a?" ,"ckla s okázalým
nezájmem. Marná sláva. Nejde jí pod nos. Dodnes ho nemůže ani cítit.
Ostatně nemá si nač stěžovat. Od naší svatby měla příležitost se s ním vidět
jen jednou. To bylo v šestapadesátém roce. A tehdy jsem propast, která nás
oddělovala, neuměl zalhat ani sám sobě.
Ludvík měl už za sebou vojnu, kriminál i několik let práce v dolech.
Zařizoval si v Praze pokračování ve studiu a do našeho města si přijel vyřídit
jen nějaké policejní formality. Znovu jsem měl trému z našeho setkání. Ale
nesetkal jsem se se zlomeným bolestínem. Naopak. Ludvík byl jiný, než
jsem ho dosud znal. Byla v něm drsnost, hranatost a snad i více klidu. Nic,
co by volalo po soucitu. Zdálo se mi, že lehce překleneme propast, které
jsem se tak bál. Abychom rychle navázali nit, pozval jsem ho na zkoušku
naší kapely. Věřil jsem, že je to pořád i jeho kapela. Co na tom, že máme
jiného cimbalistu, jiného kontráše, jiného klarinetistu a že ze staré
kumpanie jsem zbyl jen já. Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité
je, že jsme vepsáni i na tom prchajícím čase.
Ludvík si sedl na židli vedle cimbalisty a jenom poslouchal, jak zkoušíme.
Hráli jsme nejdřív naše nejoblíbenější písničky, ty, které jsme hrávali ještě
na gymnasiu. Potom nějaké nové, které jsme objevili v zapadlých
podhorských dědinách. Nakonec jsme přišli k několika písničkám, na nichž
si nejvíc zakládáme. To už nejsou skutečné lidové písně, ale písně, které
jsme my sami v souboru vytvořili z ducha lidového umění. A tak jsme zpívali
písničky o mezích, které se mají rozorat, aby z mnoha malých soukromých
polí byl jeden velký družstevní lán, písničky o chudácích, kteří dnes neumějí
otročit a jsou pány ve své zemi, písničku o traktoristovi, kterému se dobře
daří na traktorové stanici. Všechno to byly písničky, jejichž hudba byla k
nerozeznání od původních lidových písní a jejichž slova byla přitom
současnější než noviny. Mezi těmi písněmi jsme měli nejraději píseň o
Fučíkovi, hrdinovi, který byl za okupace mučen nacisty a o němž si ted'
"pěsničku ludé zpívajú".
Ludvík seděl na židličce a díval se, jak cimbalistovy ruce běhají s paličkami
po strunách. Do malé skleničky si každou chvíli naléval z láhve víno.
Pozoroval jsem ho přes kobylku svých houslí. Byl zamyšlen a ani jednou ke
mně nepozvedl hlavu.
Pak se začaly do místnosti trousit manželky, což je znamení, že zkouška
brzo skončí. Pozval jsem Ludvíka k sobě. Vlasta nám připravila něco k
večeři a pak šla spát a nechala nás spolu. Ludvík mluvil o všem možném. Ale
já jsem cítil, že je tak hovorný jen proto, aby nemusel mluvit o tom, o čem
jsem chtěl mluvit já. Jak jsem ale mohl mlčet se svým nejlepším kamarádem
o tom, co byl náš největší společný majetek? A tak jsem přerušil Ludvíka v
jeho bezvýznamném klábosení. Cos říkal našim písničkám? Ludvík mi
odpověděl bez váhání, že se mu líbily. Ale já jsem ho nenechal vyváznout
lacinou zdvořilostí. Vyptával jsem se ho dál. Co říká těm novým písničkám,
které jsme objevili v zapadlých vesnicích? A co říká těm novým písničkám,
které jsme sami složili?
Ludvíkovi se do debaty nechtělo. Ale krůček po krůčku jsem ho do ní
vtahoval, až se nakonec rozpovídal. Těch pár starých lidových písniček, ty
jsou prý opravdu krásné. Ale jinak se mu náš repertoár nelíbí.
Přizpůsobujeme se příliš obecnému vkusu. Není prý divu. Vystupujeme
před nejširší veřejností a chceme se líbit. A tak prý stíráme z našÍch písní
všechno, co je na nich osobitého. Stíráme jejich nenapodobitelný rytmus a
přizpůsobujeme je konvenční rytmice. Vybíráme si písně z nejmladší
chronologické vrstvy, všelijaké čardáše a verbuňky, protože ty jsou
nejpřístupnější a nejlíbivější.
Oponoval jsem. Jsme přece na začátku cesty. Chceme, aby se lidová píseň
co nejvíc rozšířila. Proto ji musíme poněkud přizpůsobit širšímu vkusu.
Nejdůležitější přece je, že jsme již vytvořili současný folklór, nové lidové
písně, které mluví o našem dnešním životě.
Nesouhlasil. Právě ty nové písně ho nejvíc tahaly za uši. Jaká prý ubohá
napodobenina! A jaká faleš!
Dodnes je mi smutno, když si to vybavím. Kdo nám vyhrožoval, že
skončíme jak Lotova žena, když se budeme jenom ohlížet zpátky? Kdo
fantazíroval o tom, že z lidové hudby vzejde nový sloh epochy? Kdo vyzýval,
abychom uvedli lidovou hudbu do pohybu a donutili ji kráčet po boku
současných dějin?
Byla to utopie, řekl Ludvík.
Jak to, utopie? Ty písničky jsou! Existují!
Vysmál se mi. Vy v souboru je zpíváte. Ale ukaž mi jediného člověka mimo
soubor, který si je zpívá! Ukaž mi jediného družstevníka, který by si sám pro
svou radost zpíval ty vaše písničky o družstvech! Vždyť by se mu zkřivila
huba, jak jsou nepřirozené a falešné! Ten propagační text odstává od té
kvazilidové hudby jak špatně přišitý límec! Kvazimoravská písnička o
Fučíkovi! Jaký nesmysl! Pražský novinář! Co má společného s Moravským
Slováckem?
Namítal jsem, že Fučík patří všem a že snad i my si o něm smíme zazpívat
po našem.
Copak o něm zpíváte po našem? Zpíváte podle receptu agitpropu a ne po
našem! Jenom si vybav text té písničky! A proč vůbec píseň o Fučíkovi?
Copak jenom on bojoval v ilegalitě? Jenom on byl mučen?
Ale on je nejznámější ze všech!
Ovšem! Propagační aparát chce mít pořádek v galerii mrtvých hrdinů.