Chce mít mezi hrdiny hlavního hrdinu, aby ho mohl náležitě propagačně
vybavit.
Nač ty posměšky? Každá doba má své symboly!
Dobrá, ale ono je právě zajímavé, kdo se stal symbolem! Stovky lidí byly
tehdy stejně statečné a jsou zapomenuty. A padli i proslulí. Politikové,
spisovatelé, vědci, umělci. A nestaly se z nich symboly. Jejich fotografie
nevisí na sekretariátech a školách. A mají často za sebou velké dílo. Jenomže
právě dílo vadí. Dá se těžko upravit, přistřihnout, proškrtat. Dílo je na
překážku v propagační galerii hrdinů.
Reportáž psanou na oprátce nenapsal nikdo z nich!
Právě! Co s hrdinou, který mlčí? Co s hrdinou, který nevyužije posledních
chvil života k divadelnímu výstupu? K pedagogické lekci? To Fučík, i když
zdaleka nebyl proslulý, považoval za nesmírně důležité sdělit světu, co ve
vězení myslí, cítí, prožívá, co lidstvu vzkazuje a doporučuje. Psal to na malé
motáčky a riskoval životy jiných lidí, kteří je propašovávali z vězení a
uschovávali. Jak vysoce asi cenil své vlastní myšlenky a pocity! Jak vysoce
oceňoval sám sebe!
Tohle jsem už nemohl snést. Tak Fučík byl prostě samolibý domýšlivec?
Ale Ludvík se nedal zastavit. Ne, domýšlivost prý nebyla to hlavní, co ho
nutilo psát. To hlavní byla slabost. Protože být statečný v samotě, beze
svědků, bez odměny souhlasu, jen sám před sebou, k tomu je zapotřebí
veliké hrdosti a síly. Fučík potřeboval pomoc publika. Vytvářel si v samotě
cely alespoň fiktivní publikum. Potřeboval být viděn! Dodávat si sil
aplausem! Alespoň fiktivním aplausem! Proměnit vězení v jeviště a učinit
svůj úděl snesitelný tím, že ho nejen žil, ale i předváděl a hrál! Že se zhlížel v
kráse vlastních slova gest!
Byl jsem připraven na Ludvíkův smutek. I na trpkost. Ale s touhle zlobou,
s tou ironickou záští jsem nepočítal. Čím mu ublížil umučený Fučík? Vidím
hodnotu člověka ve věrnosti. Vím, že byl Ludvík nespravedlivě trestán. Ale
tím hůř! Protože pak má jeho změna názorů až příliš průhlednou motivaci.
Copak člověk může změnit celý svůj životní postoj jen proto, že byl uražen?
To všechno jsem Ludvíkovi řekl do očí. Ale pak se stalo zase něco
neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla
ta hněvivá horečka. Díval se na mne pátravě a potom řekl docela tichým a
klidným hlasem, abych se nezlobil. On se možná mýlí. Řekl to tak divně a
chladně, že jsem moc dobře věděl, že to nemyslí upřímně. Ale já jsem
nechtěl náš rozhovor ukončit takovou neupřímností. Přes všechnu
roztrpčenost byl jsem stále veden svým původním přáním. Chtěl jsem se s
Ludvíkem domluvit a obnovit staré přátelství. I když jsme se tak tvrdě
střetli, přece jsem doufal, že někde na konci dlouhé hádky můžeme najít kns
společného území, na němž nám kdysi spolu bývalo dobře a které budeme
moci zase spoluobývat. Ale marně jsem se pokoušel pokračovat v rozmluvě.
Ludvík se omlouval, že rád přehání a že se nechal bohužel zase unést. Prosil
mne, abych zapomněl na to, co říkal.
Zapomenout? Proč bychom měli zapomenout na vážný rozhovor? Neměli
bychom v něm raději pokračovat? Až další den den vytušil pravý smysl této
žádosti. Ludvík u nás spal i snídal. Po snídani jsme měli ještě půl hodinky
času na rozhovor. Vyprávěl mi o tom, kolik úsilí musí vynaložit, aby směl na
fakultě dostudovat poslední dva roky. Jakým životním cejchem je pro něho
jeho vyloučení ze strany. Jak mu nikde nedůvěřují. Že jen pomocí několika
přátel, kteří ho znají ještě z předúnorové doby, bude snad znovu přijat na
školu. Mluvil potom o jiných nových známých, kteří jsou v podobné situaci
jako on. Mluvil o tom, jak jsou sledováni a jak se zaznamenává pečlivě každý
jejich výrok. Jak jsou dotazováni lidé z jejich okolí a jak často nějaké horlivé
nebo zlomyslné svědectví jim může na několik dalších let zkazit život. Pak
odbočil v řeči zase na nějaké bezvýznamné téma, a když jsme se loučili, řekl,
že byl rád, že mne viděl, a znovu mne poprosil, abych zapomněl na to, co mi
včera říkal.
Souvislost mezi touto žádostí a mezi poukazem na osudy jeho známých
byla příliš jasná. Omráčila mne. Ludvík se mnou přestal mluvit proto, že se
bál! Bál se, že naše rozmluva nezůstane utajena! Bál se, že ho udám! Bál se
mne! To bylo strašné. A znovu zcela neočekávané. Propast, která byla mezi
námi, byla mnohem hlubší, než jsem tušil. Byla tak hluboká, že nám
nedovolovala ani dokončovat rozhovory.
____________________________________________________
___________
(10)
Vlasta už spí. Chudinka, chvílemi lehounce chrápe. Všichni už u nás spí. A
já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak
strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých
rukou. S Ludvíkem jsem si přece nikdy neublížil. Proč bych se s ním nemohl
při dobré vůli zase sblížit?
Ukázalo se, že to v mých rukou není. Ani naše odcizení, ani naše sblížení
nebylo v mých rukou. Doufal jsem tedy, že je v rukou času. Čas míjel. Od
doby našeho posledního setkání uplynulo devět let. Ludvík mezitím
dostudoval, dostal výborné místo, je vědec v oboru, který ho zajímá.
Pozoruji z dálky jeho osud. Pozoruji ho s láskou. Nemohu Ludvíka
považovat nikdy ani za svého nepřítele ani za cizího člověka. Je to můj
přítel, ale zakletý. Jako by se opakoval příběh z pohádky, kdy princova
nevěsta byla proměněna v hada nebo v žábu. V pohádkách vždycky všechno
zachránila princova věrná trpělivost.
Ale čas mi zatím přítele neprobouzí ze zakletí. Dověděl jsem se během té
doby několikrát, že se stavoval v našem městě. Ale nikdy se u mne
nezastavil. Dnes jsem ho potkal a vyhnul se mi. Zatracený Ludvík.
Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, to všechno začalo. Rok od
roku jsem cítil, jak kolem mne přibývá siroby a uvnitř mne klíčí úzkost. Bylo
čím dál víc únavy a čím dál míň radosti a úspěchů. Soubor míval každý rok
svá zahraniční turné, ale pak pozvání ubývalo a dnes už nás nezvou skoro
nikam. Pracujeme pořád, čím dál usilovněji, ale kolem nás je ticho. Stojím
ve vyprázdněném sále. A zdá se mi, že to byl Ludvík, kdo rozkázal, abych byl
sám. Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.
Od té doby jsem čím dál častěji utíkával na polní cestu obklopenou
drobnými políčky. Na polní cestu, kde z meze roste osamělý šípkový keř.
Tam se setkávám s posledními věrnými. Je tam dezertér se svými chlapci. Je
tam potulný muzikant. A je tam za obzorem dřevěný domek a v něm Vlasta -
chudobná děvečka.
Dezertér mne nazývá králem a slibuje mi, že se mohu kdykoli uchýlit pod
jeho ochranu. Stačí prý jen přijít k šípkovému keři. Tam prý se vždycky
najdem.
Bylo by to tak jednoduché, najít klid ve světě představ. Ale snažil jsem se
vždycky žít v obou světech zároveň a neopouštět jeden pro druhý. Nesmím
opouštět skutečný svět, i když v něm všechno prohrávám. Nakonec bude
snad stačit, když se mi podaří to jediné. To poslední:
Odevzdat svůj život jako jasné a srozumitelné poselství jednomu jedinému