člověku, který ho pochopí a ponese dál. Dřív nesmím odjet s dezertérem k
Dunaji.
Ten jediný člověk, na kterého myslím, který je mou jedinou nadějí po
všech porážkách, je ode mne oddělen stěnou a spí. Pozítří si sedne na
hnědého koně. Bude mít přes tvář pentle. Budou ho nazývat králem. Pojd',
synáčku. Usínám. Budou tě nazývat mým jménem. Budu spát. Chci tě vidět
ve snu na koni.
____________________________________________________
___________
V
_________________________________________
_________
(1)
Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a
až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického
života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když
mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí.
Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani
dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se
nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět
zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí.
Zůstal jsem tedy ležet; spánek postavil mezi mne a setkání z pátečního
večera jakousi stěnu, větrolam, za kterým jsem se cítil (alespoň na chvíli)
ukryt. Ne snad že by se toho rána Lucie vytratila z mého vědomí, ale vrátila
se zase do své někdejší abstraktnosti.
Do své abstraktnosti? Ano: Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě
zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak
potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu
po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať
byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu
potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk
abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž
ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho,
co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu
jejich lásky.
Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím
se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného
příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie,
bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role,
čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási
prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí,
růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních
nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou
Lucií, kterou jsem miloval.
Ano, takto jsem to chápal, takto jsem si to vysvětloval a tak, jak ubíhal rok
za rokem, skoro jsem se bál ji znova potkat, protože jsem věděl, že bychom
se setkali na místě, kde Lucie už nebude Lucií a já nebudu mít čím navázat
přetrženou nit. Tím ovšem nechci říci, že jsem ji přestal milovat, že jsem na
ni zapomněl, že mi snad vybledla; naopak; zůstala ve mně ustavičně v
podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je de-
finitivně ztracené.
A právě proto, že se mi Lucie stala něčím definitivně minulým (něčím, co
jako minulé stále žije a jako přítomné je mrtvé), ztrácela postupně v mých
myšlenkách svou tělesnost, hmotnost a konkrétnost a stávala se čím dál více
jakousi legendou, mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové
skříňce do základů mého života.
Snad právě proto se mohlo stát to zcela neuvěřitelné: že jsem si v
holičském křesle nebyl jist její podobou. A proto se i mohlo stát příštího
rána, že jsem (ošálen pauzou spánku) měl pocit, že mé včerejší setkání
nehylo skutečné; že i ono se snad odehrálo v rovině legendy, věštby či
hádanky. Jestliže jsem v pátek večer byl zasažen Luciinou skutečnou
přítomností a vržen náhle zpátky do dávného období, jemuž panovala,
tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem
ptaclass="underline" proč jsem ji potkal? což má mít Luciin příběh ještě nějaké
pokračování? co znamená toto setkání a co mi chce říci?
Cožpak příběhy, kromě toho, že se dějí, že jsou, také něco říkají? Nemusím
snad zdůrazňovat, že jsem člověk veskrze střízlivý. Ale snad ve mně přece
jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné
přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc
nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příhěhem něco o sobě
vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí
jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém
životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč k pravdě a
k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale
nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v
něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té
potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním
luštění rébusů).
Ležel jsem tedy na vrzavé hotelové posteli a nechal si jít hlavou myšlenky
na Lucii, tentokrát už zase proměněnou v pouhou myšlenku, v pouhý
otazník. Hotelová postel byla opravdu, jak jsem ji v předchozí větě
charakterizoval, vrzavá,. a když jsem si tuto její vlastnost znovu uvědomil,
vyvolalo mi to (náhle, rušivě) myšlenku na Helenu. Jako by ta vrzající postel
byl hlas volající mne k povinnosti, vzdychl jsem si, shodil nohy z postele,
sedl si na okraj lůžka, protáhl se, prohrábl si vlasy, podíval se z okna na
ohlohu a pak vstal. Páteční setkání s Lucií, jakkoli bylo dalšího dne
odhmotněno, přece jen v sobě zachycovalo a utlumovalo můj zájem o
Helenu, zájem ještě před několika dny tak intenzívnÍ. V této chvíli zůstalo z
něho už pouhé vědomí zájmu; zájem přeložený do řeči paměti; pocit
povinnosti vůči ztracenému zájmu, o němž mne rozum ujišťoval, že se ve vší
intenzitě určitě zase vrátí.
Šel jsem k umývadlu, shodil pyžamový kabátek a otevřel dokořán
kohoutek vodovodu; vsunul jsem ruce pod proud vody a skoro překotně
jsem ji plnými dlaněmi šplíchal na krk, na ramena, na tělo; vydrhl jsem se
ručníkem; chtěl jsem v sobě rozproudit krev. Lekl jsem se totiž najednou;
lekl jsem se své lhostejuosti k Heleninu příjezdu, lekl jsem se, aby mi ta
lhostejnost (momentální lhostejnost) nezkazila příležitost, která přišla jen
jedenkrát a sotva se podruhé vrátí. Řekl jsem si, že se pořádně nasnídám a
že si dám po snídani vodku.
Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež
trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku
ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila.
Šel jsem do recepce hotelu a zeptal se vrátného, který tam seděl za pultem
zabořen do vypolštářované židle a do hluboké nevšímavosti, jestli se mohu v