hotelu nasnídat. Aniž se pohnul, řekl, že mají dnes v kavárně zavírací den.
Vyšel jsem na ulici. Byl pěkný den, mráčky se povalovaly po obloze a mímý
vítr zvedal z chodníku prach. Spěchal jsem na náměstí. U řeznictví stál
zástup mladších i starších žen; držely v ruce tašky a síťovky, čekaly trpělivě a
tupě, až na ně dojde uvnitř v obchodě řada. Mezi chodci, kteří bloumali
nebo spěchali ulicí, upoutali mne po chvíli ti, kteří drželi v ruce jako
miniatumí pochodeň kornoutek s červenou čepičkou zmrzliny, kterou
olizovali. To jsem se již octl na náměstí. Tam stojí rozložitý
jednoposchoďový dům s dvěma věžičkami po stranách střechy; v jeho
přízemní frontě jsou čtyři výkladní skříně a nad každou z nich skleněné
lunety; na jedné jsou vymalováni tři muži v krojích, jak se drží kolem
ramenou a otvírají ústa, na druhé muž se ženou (rovněž v krojích), na třetí
slunečnice a na čtvrté soudek vína. Tam byla samoobsluha.
Vešel jsem dovnitř. Byla to velká místnost s dlážděnou podlahou a stolky
na vysokých nohách, u nichž stáli lidé, pojídali obložené chlebíčky a pili
kávu nebo pivo.
Zde se mi nechtělo snídat. Upřel jsem se od rána na představu vydatné
snídaně s vejci, slaninou a číškou alkoholu, který by mi
vrátil ztracenou
vitalitu. Vzpomněl jsem si, že o kus dál, na druhém náměstí s parčíkem a
morovým sloupem, je jiná restaurace. Není sice nikterak vábná, ale stačilo
mi, že by tam byl stůl a židle a jeden jediný číšník, na kterém bych si vynutil,
co by se dalo.
Minul jsem morový sloup; podstavec podpíral světce, světec podpíral
oblak, oblak podpíral anděla, anděl podpíral další obláček a na tom obláčku
seděl další anděl, ten poslední; bylo ráno; uvědomil jsem si tuto
samozřejmost znovu, když jsem se zadíval na morový sloup, na tu dojemnou
pyramidu světců, obláčků a andělů, kteří tu v těžkém kameni předstírali
nebesa a jejich výšky, zatímco skutečná nebesa byla bled'ounce (jitřně)
modrá a zoufale vzdálená tomuto prašnému úseku země.
Přešel jsem tedy parčík s úhlednými trávníky a lavičkami (ale přesto
dostatečně holý, aby neporušoval ovzduší prázdné prašnosti) a chytil za
kliku dveří vedoucích do restaurace. Bylo zavřeno. Začal jsem chápat, že
vytoužená snídaně zůstane snem, a lekalo mne to, protože jsem v dětinné
umíněnosti považoval vydatnou snídani za rozhodující podmínku pro zdar
celého dne. Uvědomil jsem si, že okresní města nepočítají s podivíny chtějí-
cími vsedě snídat a že otvírají své hospody až mnohem později. Nepokoušel
jsem se tedy už ani hledat další hospodu, obrátil jsem se a přecházel znovu
parčík opačným směrem.
A zase jsem potkával proti sobě lidi, nesoucí v ruce kornoutky s růžovou
čepičkou, a znovu jsem pomyslel, že se ty kornoutky podobají pochodním a
že je v té podobě možná i jistý smysl, protože ty pochodně nejsou pochodně,
ale travestie pochodní, a to, co slavnostně v sobě nesou, ta růžová stopa
požitku, to není žádná rozkoš, ale travestie rozkoše, což pravděpodobně
vystihuje nevyhnutelnou travestovanost všech pochodní i rozkoší tohoto
prašného maloměsta. A pak jsem si řekl, že když půjdu proti těmto lízají-
cím světlonošům, dovedou mne pravděpodobně k nějaké cukrámě, v níž
snad bude stolek a židle a snad i čemá káva a zákusek.
Nedovedli mne k cukrámě, nýbrž k mléčné jídelně; byla tam velká fronta
lidí, čekajících na kakao či mléko s loupáčky, a byly tam zase stolky na
vysokých nohách, u kterých lidé pili a jedli, a v zadní místnosti byly také
stolky se židlemi, ale ty byly obsazeny. Stoupl jsem si tedy do fronty a po
třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva
loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých
sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil
svou sklenici.
Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase
na ulici; bylo devět hodin; měl jsem skoro dvě hodiny čas: Helena vyletěla
toho dne prvním letadlem z Prahy a v Brně měla nasednout na autobus,
který sem přijíždí před jedenáctou hodinou. Uvědomoval jsem si, že tyhle
dvě hodiny budou dokonale prázdné a dokonale zbytečné.
Mohl jsem si jít ovšem prohlédnout stará místa dětství, mohl jsem se v
sentimentálním zadumání zastavit u rodného domu, kde žila do posledních
dnů moje maminka. Vzpomínávám na ni často, ale zde ve městě, kde její
kostřička je zašantročena pod cizím
mramorem, jako by i vzpomínky na ni byly otráveny: mísily by se mi do nich
pocity někdejší bezmoci a jeduplná trpkost - a tomu se bráním.
A tak mi nezbylo než usednout na náměstí na lavičku, po chvíli zase vstát,
jít k výkladům obchodu, prohlížet tituly knih v knihkupectvÍ, pak konečně
přijít na spásnou myšlenku a koupit si v trafice Rudé právo, znovu si
sednout na lavičku, přeletět nevábné titulky, přečíst si v zahraniční rubrice
dvě zajímavější zprávy, pak zase vstát z lavičky, Rudé právo složit a
nepoškozené vsunout do nádoby na odpadky; pak jít zvolna ke kostelu,
zastavit se před ním, pohlédnout vzhůru na jeho dvě věže, pak vystoupit po
širokých chrámových schodech a vejít do chrámové předsíně a dál do
kostela, plaše, aby se lidé zbytečně nepohoršovali, že ten, kdo vstoupil, se
nekřižuje a přišel se tu jen projít, jako se chodí do parku nebo na opuštěné
korzo.
Když se do kostela nahrnulo trochu víc lidí, začal jsem si mezi nimi
připadat jako vetřelec, který neví, jak se tu má postavit, jak sklonit hlavu
nebo sepnout ruce, vyšel jsem tedy zase ven, podíval se na hodiny a zjistil, že
můj mezičas je ještě stále dlouhý. Snažil jsem si přivolat myšlenku na
Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta
myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to
vyvolat mi nanejvýš pouhou Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá
věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet
o ní a nezbývá mu nic jiného než prostě přecházet sem a tam (klidněji či
neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.
A tak jsem přecházel. Napříč naproti kostelu jsem uviděl stát před starou
budovou radnice (dnešním Městským národním výborem) asi deset
prázdných kočárků. Nemohl jsem si ten úkaz dost rychle vysvětlit. Pak
jakýsi mladý muž přitlačil udýchaně další kočárek k těm ostatním, žena
(poněkud nervózní), která muže provázela, vytáhla z kočárku svitek bílých
látek a krajek (obsahujících nepochybně dítě) a oba pak spěchali dovnitř
radnice. Maje na paměti půl druhé hodiny, kterou musím ubít, dal jsem se
za nimi.
Už na širokém schodišti postávalo dosti zevlujících lidí, a jak jsem stoupal
po schodech vzhůru, bylo jich čím dál víc, nejvíce na chodbě v prvním
poschodí, zatímco schody vedoucí odtud výš byly už zase prázdné. Událost,
kvůli níž se tu lidé sešli, měla se tedy patrně odbývat v tomto poschodí,
nejspíše v místnosti, do níž vedly z chodby dveře dokořán otevřené a
zaplněné značným shlukem lidí. Šel jsem tam a octl jsem se v malém sálku,