kde stály asi v sedmi řadách židle a na nich už posedávali lidé, jako by
očekávali nějaké představení. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý
stůl přikrytý červenou látkou, na stole váza s velikou kyticí, na stěně za
pódiem dekorativně zřasená státní vlajka; dole před pódiem (a asi tři metry
od první řady hlediště) stálo v půlkruhu osm židlí obrácených směrem k
pódiu; vzadu na druhé straně sálku bylo malé harmonium s otevřenou
klávesnicí a u něho seděl se sklopenou lysou hlavou brýlatý starý pán.
Několik židlí v hledišti sálku bylo ještě neobsazených; usedl jsem tedy na
jednu z nich. Dlouho se nic nedělo, ale lidé se nijak nenudili, nakláněli se k
sobě, šeptali si a byli zřejmě plni očekávání. Mezitím zvolna naplnili sál
všichni ostatní, co stáli v houfech na chodbě; obsadili zbylých pár židlí a
obstoupili stěny.
Pak začalo konečně očekávané dění: za pódiem se otevřely dveře; objevila
se v nich brýlatá paní v hnědých šatech, s dlouhým tenkým nosem; pohlédla
do sálu a pozvedla pravou ruku. Lidé kolem mne utichli. Pak se ta žena
obrátila dozadu, do místnosti, z níž přišla, jako by tam někomu kynula nebo
něco říkala, ale vzápětí se zas vrátila a přitiskla se zády ke stěně, zatímco
jsem v té chvíli spatřil na její tváři (i když byla ke mně obrácena z pouhého
profilu) slavnostní, strnulý úsměv. Všechno bylo zřejmě dokonale
synchronizováno, neboť přesně se zahájením úsměvu ozvaly se za mými
zády zvuky harmonia.
Několik vteřin poté objevila se ve dveřích u pódia mladá žlutovlasá žena,
rudá ve tváři, bohatě naondulovaná i nabarvená, s vylekaným výrazem ve
tváři a s bílým balíkem nemluvněte v náručí. Brýlatá paní, aby jí
nepřekážela v cestě, přitiskla se ještě víc ke zdi a její úsměv měl pobízet
nositelku děcka vpřed. A nositelka šla, šla nejistým krokem, svírajíc
nemluvně; za ní se vynořila další žena s nemluvnětem v náručí a za ní
(husím pochodem) celý malý zástup; pozoroval jsem stále první z nich:
dívala se nejdříve kamsi pod strop, pak ale klesla pohledem a její oči se
zřejmě setkaly s pohledem někoho v hledišti, což ji vyvedlo z míry, takže
odtrhla rychle pohled a usmála se, jenomže ten úsměv (bylo doslova znát
námahu, kterou na něj musela vynaložit) rychle zmizel a zůstaly jí po něm
jen křečovitě strnulé rty. To všechno se v její tváři událo během několika
vteřin (co ušla sotva šest metrů ode dveří); protože šla příliš rovně a
nezahnula včas podél půlkrnhu židlí, musela se ted' brýlatá hnědá paní
rychle oddělit od zdi (tvář se jí poněkud zachmuřila), přikročit k ní,
dotknout se jí mírně rukou a připomenout jí tak směr, kterým má jít. Žena
rychle opravila uchýlení a obcházela půlkruh židlí, následována dalšími
nositelkami dětí. Bylo jich dohromady osm. Ušly konečně předepsanou
dráhu a stály ted' zády k obecenstvu každá před jednou židlí. Hnědá žena
ukázala rukou k zemi; ženy to postupně chápaly a (stále zády k obecenstvu)
usedaly (i s balíky děcek) na židle.
Z tváře brýlaté paní zmizel stín nespokojenosti, už se zase usmívala a šla k
pootevřeným dveřím do zadní místnosti. Stanula v nich na chvíli a pak opět
několika rychlými kroky ustoupila do sálu a přitiskla se ke zdi. Ve dveřích se
objevil asi dvacetiletý muž v černých šatech a bílé košili, jejíž límec
ozdobený malovanou kravatou se mu zařezával do krku. Měl sklopenou
hlavu a klátivým krokem se dal na pochod. Za ním šlo dalších sedm mužů
rozličného věku, vesměs však v tmavých šatech a slavnostních košilích.
Obešli židle, na nichž seděly ženy s dětmi, a zastavili se. V té chvíli projevilo
však několik z nich určitý nepokoj a začali se rozhlížet kolem sebe, jako by
cosi hledali. Brýlatá paní (na jejíž tváři se okamžitě objevil už známý stín
znepokojení) hned přiběhla, a když jí jeden z mužů cosi šeptal, přikývla
souhlasně hlavou a rozpačití muži si rychle vyměnili místa.
Hnědá paní rychle obnovila úsměv a šla znovu ke dveřím u pódia. Ani
nemusila tentokrát kynout či dávat znamenÍ. Ze dveří vyšel nový zástup a
musím říci, že to byl tentokrát zástup ukázněný a znalý, jenž kráčel bez
rozpaků a s eleganci skoro profesionální: byl složen z dětí asi desetiletých:
šly za sebou vždycky střídavě chlapeček a holčička; chlapečci měli dlouhé
tmavomodré kalhoty, bílou košili a červený šátek, jehož jeden cíp jim visel
na zádech a druhé dva byly pod krkem svázány na uzel; holčičky měly.
tmavomodré sukničky, bílé halenky a kolem krku také červený šátek;
všichni nesli v rukou kytičku růžÍ. Šli, jak jsem již řekl, jistě a samozřejmě, a
to nikoli tak jako předchozí zástupy do půlkruhu kolem židlí, nýbrž rovně
podél pódia; pak se zastavili a udělali vlevo v bok, takže jejich řada stála teď
pod pódiem po celé jeho délce a byla obrácena tvářemi k půlkruhu sedících
žen a do sálu.
A zase uplynulo několik vteřin a ve dveřích u pódia se znovu objevila
postava, tentokrát nikým nenásledovaná, a zamířila rovnou na pódium za
ten dlouhý stůl potažený červenou látkou. Byl to muž středního věku a
neměl vlasy. Šel důstojně, vzpřímeně, v černých šatech, v ruce držel červené
desky; zastavil se uprostřed délky stolu a obrátil se tváří k obecenstvu,
kterému se přitom mírně uklonil. Bylo vidět, že má otylou tvář a kolem krku
širokou červenomodrobílou stuhu, jejíž oba konce byly spojeny velkou
zlatou medailí, která mu visela přibližně v místech žaludku a ve chvíli, kdy
se ukláněl, zhoupla se několikrát mírně nad stolem.
V té chvíli začal náhle (aniž se přihlásil o slovo) docela nahlas mluvit jeden
z těch chlapečků, co stáli dole pod pódiem. Říkal, že prý přišlo jaro a že prý
tátové a mámy se radují a že celá země se prý raduje. Mluvil chvíli v tomto
duchu a pak ho přerušila jedna z holčiček a říkala něco podobného, co
nemělo docela jasný smysl, ale v čem se znovu opakovala slova máma, táta a
jaro a několikrát také slovo růže. Pak ji zase přerušil jiný chlapeček a toho
zase přerušila jiná holčička, ale nedá se říci, že by se spolu hádali, protože
všichni tvrdili přibližně totéž. Jeden chlapeček například prohlásil, že dítě je
mír. Naproti tomu holčička, co mluvila hned po něm, řekla, že dítě je květ.
Všechny děti se pak sjednotily právě na této myšlence, zopakovaly ji ještě
jednou unisono a vykročily vpřed napřahujíce ruku, v níž držely kytičku.
Protože jich bylo právě osm tak jako žen, co seděly v půlkruhu na židlích,
dostala každá žena po kytičce. Děti se vrátily zase pod pódium a od té chvíle
byly už tiché.
Zato muž, co stál na pódiu nad nimi, rozevřel červené desky a začal z nich
číst. I on mluvilo jaru, o květech, o mámách a tátech, také mluvil o lásce a
tom, že láska prý nese ovoce, ale potom se najednou začal jeho slovník
proměňovat a objevovala se v něm slova povinnost, odpovědnost, stát,
občan, najednou už neříkal táta a máma, nýbrž otec a matka a vypočítával,
co všechno jim (otcům a matkám) stát poskytuje, a že oni jsou za to povinni
vychovat státu ze svých dětí vzorné občany. Pak prohlásil, že to prý všichni