přítomní rodiče slavnostně stvrdí svým podpisem a ukázal na roh stolu, kde
ležela tlustá kniha vázaná v kůži.
Hnědá paní přistoupila v té chvíli za matku, která seděla na konci
půlkruhu, dotkla se jejího ramene, matka se ohlédla a paní jí vzala z rukou
nemluvně. Matka pak vstala a šla ke stolu. Muž se stuhou kolem krku knihu
rozevřel a podal matce péro. Matka se podepsala a vrátila se ke své židli, kde
jí hnědá paní vrátila opět dítě. Pak šel ke stolu příslušný muž a podepsal se;
pak podržela hnědá paní děcko vedlejší matce a poslala ji ke stolu; po ní se
podepsal příslušný muž, po něm zase další matka, další muž, a tak to šlo až
do konce. Pak se ozvaly zase tóny harmonia a lidé, kteří seděli se mnou v
publiku, nahrnuli se k matkám a k otcům a brali je za ruce. Šel jsem s nimi
dopředu sálu (jako bych snad také chtěl někoho brát za ruce), a tu mě
najednou ten muž, co měl kolem krku stuhu, osloví mým jménem a ptá se
mne, jestli ho nepoznávám.
Samozřejmě že jsem ho nepoznával, i když jsem ho pozoroval celou tu
dobu, co řečnil. Abych nemusel odpovědět záporně na trochu nepříjemnou
otázku, zatvářil jsem se překvapeně a zeptal se ho, jak se mu vede. Řekl, že
to docela ujde, a v té chvíli jsem ho náhle poznaclass="underline" ovšem, byl to Kovalík,
spolužák z gymnasia, poznával jsem teď jeho rysy, které byly v poněkud
ztučnělé tváři jakoby rozmazané; ostatně Kovalik patřil mezi nejméně
nápadné spolužáky, nebyl ani hodný ani darebák, ani družný ani samotář,
učil se prostředně - byl prostě nenápadný; nad čelem mu tehdy trčely vlasy,
které mu nyní scházely - mohl bych tedy uvést několik omluv pro to, že jsem
ho hned nepoznal.
Zeptal se mne, co tu dělám, mám-li tu mezi matkami příbuzné. Řekl jsem
mu, že tu příbuzné nemám, že jsem sem přišel jenom ze zvědavosti. Usmál
se spokojeně a začal mi vysvětlovat, že zdejší národní výbor udělal velmi
mnoho, aby občanské obřady se odbývaly vskutku důstojně, a dodal se
skromnou hrdostí, že on, jako referent pro občanské záležitosti, má na tom
zásluhu a že ho za to chválili i z kraje. Zeptal jsem se ho, jestli to, co se tu
odbývalo, byly křtiny. Řekl mi, že to nebyly křtiny, nýbrž vítání nových
občanů do života. Byl zřejmě rád, že se může rozhovořit. Říkal, že tu stojí
proti sobě dvě velké instituce: katolická církev se svými obřady, které mají
tisíciletou tradici, a proti ní občanské instituce, které musí tyto tisícileté
obřady vytlačit svými novými obřady. Říkal, že lidé se přestanou chodit křtít
a vdávat do kostela teprve tehdy, až naše občanské obřady budou mít tolik
důstojnosti a krásy, co obřad církevní.
Řekl jsem mu, že to zřejmě není tak lehké. Souhlasil se mnou a řekl, že prý
je rád, že oni, referenti pro občanské záležitosti, nacházejí konečně trochu
podpory u našich umělců, kteří si snad už uvědomili, že je to čestný úkol,
dát našemu lidu opravdu socialistické pohřby, svatby a křtiny (hned se
opravil a řekl vítání občanů doživota). Dodal, že verše, které toho dne
recitovali pionýři, jsou opravdu krásné. Přisvědčil jsem mu a zeptal se ho,
jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát
jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se
ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k
ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě
tato nechuť.
Řekl mi, že lidé si svoje svatby a pohřby nikdy nedají vzít. A že také z
našeho hlediska (dal důraz na slovo naše, jako by mi tím chtěl dát na
srozuměnou, že i on několik let po vítězství socialismu vstoupil do
komunistické strany) by bylo škoda nevyužít těchto obřadů k tomu,
abychom lidi připoutali k naší ideologii a k našemu státu.
Zeptal jsem se svého starého spolužáka, co dělá s lidmi, kteří se takového
obřadu nechtějí zúčastnit, jsou-li vůbec takoví lidé. Rekl mi, že takoví lidé
samozřejmě jsou, protože ještě všichni nezačali myslet nově, že ale
nedostaví-li se, dostanou další a další pozvánky, takže nakonec většina z
nich k obřadu stejně přijde, byť třeba s týdenním nebo čtrnáctidenním
zpožděním. Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl
mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor
uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan
uvědomí a přijde.
Řekl jsem Kovalíkovi, že je tedy národní výbor na své věřící stejně přísný
jako církev na své. Kovalík se usmál a řekl, že se nedá nic dělat. Potom mě
pozval, abych si šel za ním sednout do kanceláře. Rekl jsem mu, že už
bohužel nemám mnoho času, protože tu na někoho musím čekat u
autobusu. Zeptal se mne, jestli jsem se tu viděl s někým "z kluků" (měl na
mysli spolužáky). Rekl jsem mu, že bohužel ne a že jsem rád, že jsem se
potkal alespoň s ním, protože až budu potřebovat pokřtít dítě, přijedu
schválně sem za ním. Smál se a uhodil mne pěstí do ramene. Podali jsme si
ruce a já jsem vyšel opět na náměstí s vědomím, že do příjezdu autobusu
chybí ještě čtvrt hodiny.
Čtvrthodina není už dlouhá doba. Prošel jsem náměstím, šel jsem znovu
kolem holičského krámku, znovu jsem do něho nahlédl výkladem (přestože
jsem věděl, že tam Lucie nemůže být, že tam bude až odpoledne), a pak už
jsem jenom bloumal na autobusovém nádražÍ a představoval jsem si
Helenu: její tvář ukrytou pod vrstvou snědého pudru, její nazrzlé, zřejmě
odbarvené vlasy, její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si
základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako
ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici
nechutného a vábivého, i její hlas, hlasitější než je příjemné, i její mimiku,
která svou nadměrností prozrazovala bezděky netrpělivou touhu ještě se
líbit.
Viděl jsem Helenu jen třikrát ve svém životě, což je dost málo na to, abych
si uměl v paměti přesně podržet její podobu. Pokaždé když jsem si ji chtěl
vyvolat, zdůraznil se mi v představě některý z jejích rysů natolik, že se mi
Helena ustavičně proměňovala ve svou karikaturu. Jakkoli však byla moje
představivost nepřesná, domnívám se, že právě svými zkresleninami
zachycovala na Heleně něco podstatného, co se skrývalo pod její vnější
podohou.
Nemohl jsem se tentokrát zbavit zejména představy Heleniny zvláštní
tělesné nepevnosti, rozměklosti, která měla být charakteristická nejen pro
její věk, její mateřství, ale zejména pro jakousi psychickou anebo erotickou
bezbrannost bez úspěchu zakrývanou sebevědomým způsobem řeči, pro její
erotickou "danost napospas". Bylo v tom opravdu něco z Heleniny podstaty,
anebo se v tom spíš projevoval můj vlastní poměr k Heleně? Kdo ví. Auto-
bus měl za chvíli přijet a já jsem toužil uvidět Helenu právě takovou, jakou
mi ji interpretovaly moje představy. Skryl jsem se do vchodu jednoho z
domů, které stály na náměstí obklopujícím autobusové nádraží, a chtěl jsem
ji odtud chvíli pozorovat, jak se bezmocně rozhlíží a jak ji napadá myšlenka,