že sem jela zbytečně a že mne tu nepotká.
Velký rychlíkový autobus s přívěsným vozíkem zastavil na náměstí a mezi
prvními z něho vystoupila Helena. Byla oblečena do modrého šusťáku,
italského pláště, který se v té době kupoval v Tuzexu a propůjčoval všem
svým nositelkám mladistvě sportovní podobu. I Helena (měla vyhrnutý
límec a přepásaný pás) v něm vypadala výborně. Rozhlédla se, popošla
dokonce kousek, aby viděla plochu náměstí skrytou za autobusem, ale
nezůstala bezradně stát na místě, nýbrž se bez váhání otočila a dala se
směrem k hotelu, kde jsem byl ubytován a kde měla zamluvený nocleh i ona.
Potvrdil jsem si znovu, že představivost mi poskytuje Helenu pouze v
deformaci (ta sice pro mne bývá chvílemi dráždivá, avšak vychyluje Helenu
často až do sféry nechutného a téměř štítivého). Naštěstí bývala Helena
vždycky hezčí ve skutečnosti než v mých představách, což jsem si uvědomil i
tentokrát, když jsem ji viděl zezadu na vysokých podpatcích kráčet k hotelu.
Dal jsem se za ní.
Byla už skloněna v recepci, opřena loktem o stůl, na němž si ji netečný
vrátný zapisoval do knihy. Slabikovala mu své jméno: "Helena Zemánková,
Ze-mán-ko-vá ... " Stál jsem za ní a poslouchal její nacionále. Když si ji
vrátný zapsal, zeptala se ho Helena: "Je tu ubytován soudruh Jahn?" Vrátný
zamručel, že ne. Přistoupil jsem k Heleně a položil jsem jí zezadu ruku na
rameno.
____________________________________________________
___________
(2)
Všechno, co se odehrávalo mezi mnou a Helenou, bylo dílem přesně
promyšleného plánu. Jistěže ani Helena nevstupovala do svého svazku se
mnou bez jakéhokoli záměru, ale její záměr sotva překročil ráz vágní ženské
touhy, která si chce uchovat svou spon- tánnost, svou sentimentální poezii a
která se proto nesnaží chod událostí předem režírovat a aranžovat. Zato já
jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít, a
neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slova návrhů, ani
třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se
sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně
záleželo, ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo
zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, tak jak se jmenovala; že
jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.
Když mi jednoho dne v našem ústavu oznámili, že má za mnou přijít
nějaká soudružka Zemánková z rozhlasu a že ji mám informovat o našich
výzkumech, vzpomněl jsem si sice ihned na někdejšího kolegu ze studií, ale
považoval jsem shodu jmen za pouhou hříčku náhody, a bylo-li mi
nepříjemné, že ji posílají za mnou, bylo to z docela jiných důvodů.
V našem ústavu se z toho stal už nezrušitelný zvyk, že veškeré novináře
posílají právě za mnou a že právě mne vysílají jménem ústavu přednášet,
když nás o to žádají různé vzdělávací společnosti. V této zdánlivé cti skrývá
se pro mne cosi dost smutného: zahájil jsem vlastní vědeckou práci téměř o
deset let později než moji ostatní kolegové (vždyť ještě ve svých třiceti letech
jsem byl vysokoškolák); pár let jsem se snažil všemi silami tu ztrátu dohonit,
ale pak jsem pochopil, že by bylo příliš trudné obětovat druhou půli života
úpěnlivému (a asi marnému) dohánění ztracených let, a rezignoval jsem.
Naštěstl bylo v té rezignaci obsaženo i odškodnění: oč méně jsem se hnal za
úspěchem ve své úzké specializaci, tím více jsem si mohl dopřávat přepychu
dívat se skrze svůj obor na jiné vědecké obory, na bytí člověka i na bytí světa
a zakoušet tak radost (jednu z nejsladších) z přemítání a uvažovánÍ.
Nicméně kolegové dobře vědí, že způsobuje-li takové uvažování osobní
potěchu, je málo co platné pro moderní vědeckou kariéru, která si vyžaduje,
aby vědec nadšeně kutal ve své specializaci či podspecializaci jako nevidomý
krtek a neztrácel čas zoufáním, že ztrácí z očí obzory. A tak mi mou rezignaci
kolegové napůl závidí a napůl mne pro ni přezírají, což mi pak dávají s las-
kavou ironií na vědomí, když mne nazývají "filosofem ústavu" a posílají za
mnou redaktorky z rozhlasu.
Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a
drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž
rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu
velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá;
nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do
sběru. Nezajímavost rozhlasu nemá tuto polehčující okolnost; pronásleduje
nás v kavárnách, restauracích, dokonce i ve vlacích, ba i na návštěvách u
lidí, kteří již neumějí žít bez ustavičného krmení uší.
Avšak odpuzoval mne i způsob, jak Helena mluvila. Pochopil jsem, že než
přišla do našeho ústavu, měla svůj fejeton už předem vymyšlený a hledala
ted' k obvyklým frázím už jen několik konkrétních dat a příkladů, které se
chtěla ode mne dovědět. Seč jsem mohl, snažil jsem se jí tuto práci
znesnadnit; mluvil jsem úmyslně složitě a nesrozumitelně a všechny názory,
které si s sebou přinesla, jsem se jí snažil rozvrátit. Když už hrozilo
nebezpečí, že by mi mohla přece jen porozumět, snažil jsem se jí uniknout
tím, že jsem zdůvěrněl; říkal jsem jí, že jí sluší její zrzavé vlasy (ačkoli jsem
si myslil pravý opak), ptal jsem se jí, jak se jí líbí její práce v rozhlase a co
ráda čte. A v tiché úvaze, kterou jsem vedl hluboko pod naším rozhovorem,
jsem došel k myšlence, že shoda jmen nemusí být jen náhodná. Tato
redaktorka, frázovitá, hlučná, konjunkturální, zdála se mi být spřízněna s
mužem, jehož jsem znal rovněž jako frázovitého, hlučného a
konjunkturálního. Zeptal jsem se proto lehkým tónem skoro koketní
konverzace na pana manžela. Ukázalo se, že stopa souhlasí, a několik
dalších otázek identifikovalo Pavla Zemánka docela bezpečně. Nemohu
ovšem říci, že by mne v té chvíli napadlo sblížit se s ní tím způsobem, k
němuž později došlo. Naopak: odpor, který jsem k ní cítil při samém jejím
příchodu, se po tomto zjištění jen prohloubil. Začal jsem v prvních chvílích
hledat záminku, pro kterou bych přerušil s nevítanou redaktorkou rozhovor
a dal ji napospas jinému pracovníkovi; pomyslil jsem i na to, jak by bylo
krásné, kdybych tuto ženu plnou úsměvů a rozšafnosti mohl vyhodit za
dveře, a litoval jsem, že je to nemožné.
Avšak právě ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, pohnuta mými
důvěrnějšími otázkami a poznámkami (jejich ryze pátrací funkci nemohla
postřehnout), projevila se Helena několika zcela přirozenými ženskými
gesty a má zášť dostala náhle nové zabarvení: viděl jsem v Heleně za clonou
rédaktorské posunčiny ženu, konkrétní ženu, která může fungovat jako
žena. Rekl jsem si nejdřív s vnitřním úšklebkem, že si Zemánek zaslouží
právě takovou ženu, která je pro něho zajisté i dostatečným trestem, ale
vzápětí jsem se musil opravit: přezíravý soud, v který jsem chtěl rychle věřit,