Žert

byl příliš subjektivní, ba dokonce příliš chtěný; tato žena bývala určitě

docela hezká a není důvodů předpokládat, že by jí Pavel Zemánek dodnes s

chutí nepoužíval jako ženy. Pokračoval jsem dál v lehkém tónu hovoru, aniž

jsem dával najevo, o čem uvažuji. Cosi mne nutilo, abych objevoval

redaktorku, která seděla proti mně, co nejvíc v jejích ženských rysech, a tato

snaha řídíla automaticky směr rozhovoru.

Prostřednictví ženy dovede vtisknout nenávisti některé vlastnosti

příznačné pro sympatii: například zvědavost, chuť po blízkosti, touhu

překročit práh intimity. Dostával jsem se do jakéhosi vytržení: představoval

jsem si Zemánka, Helenu a celý jejich svět (cizí svět) a se zvláštní rozkoší

jsem v sobě hýčkal zášť (pozornou, skoro něžnou zášt') k Heleninu zjevu,

zášť k zrzavým vlasům, zášť k modrým očím, zášť ke krátkým ježícím se

řasám, zášť ke kulaté tváři, zášť k zvednutému smyslnému chřípí, zášť k

mezírce mezi dvěma předními zuby, zášť k zralé macatosti těla. Pozoroval

jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme; pozoroval jsem ji tak, jako

bych si všechno chtěl vrýt do paměti, a aby nemohla zpozorovat záštiplnost

mého zájmu, volil jsem v našem rozhovoru slova čím dál tím lehčí a čím dále

milejší, takže se Helena stávala čím dál ženštější. Musil jsem myslet na to, že

její ústa, prsa, oči, vlasy náležejí Zemánkovi, a bral jsem to všechno v duchu

do rukou, vážil, potěžkával, zkoušel, zda se to dá rozdrtit v dlani anebo roz-

bít úderem o stěnu, a pak jsem to zase pozorně prohlížel, zkoušel to vidět

Zemánkovýma a pak zase svýma očima.

Snad mnou proběhla i myšlenka, zcela nepraktická a platonická, že by bylo

možno tuto ženu hnát z planinky naší lichotné konverzace dál a dál až k

cílové pásce postele. Ale byla to jen myšlenka, jedna z těch, které proletí

jako jiskra hlavou a zase zhasnou. Helena prohlásila, že mi děkuje za

informace, které jsem jí poskytl, a že už mne nebude zdržovat. Rozloučili

jsme se a já jsem byl rád, že odešla. Podivné vytržení pominulo a pociťoval

jsem k ní už zase jen čirou nechuť a bylo mi trapné, že jsem se k ní před

chvílí choval s takovým zdůvěrňujícím zájmem a laskavostí (i když jen

předstíranou).

Naše setkání bylo by jistě zůstalo bez pokračování, kdyby o několik dnů

později Helena sama nebyla zatelefonovala a nepožádala mne o schůzku.

Snad opravdu potřebovala, abych jí zkorigoval text jejího fejetonu, ale mně

se v té chvíli zazdálo, že je to záminka a že tón, jímž se mnou mluví,

dovolává se spíše té důvěrně lehké než té odborně vážné části našeho

minulého rozhovoru. Vešel jsem na tento tón rychle a bez rozmýšlení a už

jsem z něho neustoupil. Sešli jsme se v kavárně a já jsem zcela provokativně

pomíjel všechno, co se týkalo Helenina fejetonu; bagatelizoval jsem

bezostyšně její redaktorské zájmy; viděl jsem, že ji tím vyvádím poněkud z

míry, ale zároveň jsem chápal, že právě v těchto chvílích ji začínám ovládat.

Pozval jsem ji, aby si se mnou vyjela ven za Prahu. Protestovala a dovolávala

se toho, že je vdaná, Ničím mi nemohla udělat větší radost. Prodléval jsem u

této její námitky pro mne tak drahé; hrál jsem si s ní; vracel se k ní;

žertovalo ní. Nakonec byla ráda, že od ní může odvést hovor tím, že na můj

návrh rychle přistoupila. Pak už šlo všechno přesně podle plánu. Vysnil

jsem si ho silou patnáct let trvající zášti a pocítil jsem v sobě až

nepochopitelnou jistotu, že se zdaří a beze zbytku naplní.

A plán se naplňoval zdárně. Vzal jsem u vrátnice Heleně malý cestovní

kufřík a doprovodil ji nahoru do jejího pokoje, který byl mimochodem

stejně ošklivý jako můj. I Helena, která měla zvláštní schopnost nazývat věci

lepšími, než jsou, musila to přiznat. Řekl jsem jí, že si z toho nemá nic dělat,

že si s tím budem vědět rady. Podívala se na mne neobyčejně významným

pohledem. Potom řekla, že se chce umýt, a já jsem jí řekl, že je to správné a

že na ni počkám v hale hotelu.

Přišla dolů (měla pod rozepnutým šusťákem černou sukni a růžový

svetřík) a já jsem se mohl ujistit znovu, že je elegantní. Řekl jsem jí, že se

půjdeme naobědvat do Lidového domu, že je to špatná restaurace, ale přece

nejlepší, jaká tady je. Řekla mi, že jsem zdejší rodák a že se tedy svěřuje mé

péči a nebude mi v ničem odporovat. (Vypadalo to, jako by se snažila volit

svá slova malounko dvojsmyslně; ta snaha byla směšná a potěšující.) Šli

jsme zase tou cestou, kterou jsem šel ráno, když jsem marně toužil po dobré

snídani, a Helena ještě několikrát zdůraznila, že je ráda, že poprvé poznává

mé rodné město, ale i když tu byla skutečně poprvé, nijak se nerozhlížela,

neptala se, co je v té či oné budově, a vůbec se nechovala jako návštěvník

vstupující poprvé,do cizího města. Přemýšlel jsem, zda je ten nezájem

způsoben určitým zteřením duše, která už neumí pociťovat vůči vnějšímu

světu obvyklou zvědavost, anebo spíš tím, že se Helena soustřed'uje cele na

mne a na víc jí nezbývá; chtěl jsem se přiklánět k té druhé možnosti.

Pak jsme šli zase kolem morového sloupu; světec podpíral oblak, oblak

anděla, anděl jiný oblak, jiný oblak jiného anděla; nebe bylo teď modřejší

než ráno; Helena si svlékla šusťák, přehodila si ho přes ruku a řekla, že je

teplo; to teplo jen zvýšilo vtíravý dojem prašné pustoty; sousoší trčelo

uprostřed náměstí jako kus ulomeného nebe, které se nemůže vrátit zpět;

řekl jsem si v tu chvíli, že i my dva jsme svrženi na toto podivně pusté

náměstí s parkem a restaurací, že jsme sem nenávratně svrženi; že i my dva

jsme odkudsi ulomeni; že marně napodobujeme nebesa a výšky, že nám je

nikdo nevěří; že naše myšlenky i slova se marně šplhají do vysoka, když

naše činy jsou nízké jak tato země sama.

Ano, zachvátil mne silný pocit mé vlastní nízkosti; byl jsem jím překvapen;

ale ještě víc jsem byl překvapen tím, že jsem se té nízkosti neděsil, nýbrž že

jsem ji přijal s jakýmsi potěšením, nemám-li přímo říci s radostí anebo s

úlevou, a že jsem to potěšení zvyšoval jistotou, že žena, která mi jde po

boku, je vedena do pochybných hodin tohoto odpoledne pohnutkami jen o

málo vyššími, než jsou mé.

V Lidovém domě bylo už otevřeno a protože bylo teprve tři čtvrtě na

dvanáct, byl restaurační sál dosud prázdný. Stoly byly prostřeny; proti

každé židli byl polévkový talíř přikrytý papírovým ubrouskem, na němž ležel

příbor. Nikdo tu nebyl. Usedli jsme si k jednomu stolu, zvedli příbor s

ubrouskem, položili ho vedle talíře a čekali. Po několika minutách se objevil

ve dveřích do kuchyně číšník, obhlédl unaveným zrakem sál a chtěl se zase

vrátit do kuchyně.

"Pane vrchní!" zavolal jsem.

Obrátil se tedy zase znovu do sálu a udělal několik kroků směrem k

našemu stolu. "Přál jste si?" řekl, když byl asi pět metrů od nás. "Rádi

bychom obědvali," řekl jsem. ,,Až ve dvanáct," odvětil a zase se obrátil, aby

odešel do kuchyně. "Pane vrchní!" zavolal jsem znovu. Otočil se. "Prosím

vás," musil jsem volat, protože stál daleko od nás: "Máte vodku?" "Ne, vodka není." "Tak co byste tam měli?" "Měli bychom tam," odpovídal mi ze svých dálek, "režnou nebo rum." "To je dost špatné," volal jsem, "ale doneste nám dvě režné."