"Ani se vás neptám, jestli pijete režnou," l'ekl jsem Heleně. Helena se
zasmála: "Ne, na režnou zvyklá nejsem."
"To nevadí," řekl jsem. "Zvyknete si. Jste na Moravě a režná je
nejrozšířenější kořalka moravského lidu."
"To je výborné!" radovala se Helena. "To já mám takhle nejraději, takovou
docela obyčejnou hospodu, kam chodí šoféři a montéři a kde je docela
obyčejné jídlo a pití."
"To snad jste zvyklá dávat si rum do piva?" "To ani ne," řekla Helena.
,,Ale máte ráda takové lidové prostředí."
,,Ano," řekla. "Nesnáším nóbl podniky, motá se tam kolem vás deset
číšníků, servírují vám z deseti talířů ... "
"To se ví, není nad takovou hospodu, kde si vás číšník ani nevšimne a kde
je hodně kouře a smradu. A hlavně není nad režnou. To byl kdysi můj
studentský nápoj. Na lepší alkohol jsem neměl peníze."
"Já mám taky ráda ty nejobyčejnější jídla, třeba bramborák, nebo
špekáčky s cibulí, neznám nic nad to ... "
Jsem už tak zkažen nedůvěrou, že když se mi někdo (a ženy zejména)
vyznává z toho, co má nebo nemá rád, vůbec to neberu vážně, nebo přesněji
řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci. Nevěřil jsem ani
na okamžik, že by se Heleně dýchalo lépe v zaplivaných a špatně větraných
lokálech (o něž v naší zemi naprosto není nouze) než v čistých a dobře
větraných restauracích, nebo že by jí víc chutnal sprostý alkohol a laciné
jídlo než pokrmy z vybrané kuchyně. Ale přesto nebylo pro mne její pro-
hlášení bezcenné, protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze,
póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus
se kochal vším, .co bylo "obyčejné", "lidové", "všední", "syrové", stejně jako chtěl pohrdat vším, co bylo "překultivované'" "zhýčkané", co páčhlo
kinderstube, co se podezřele spojovalo s představou smokingu a příliš
dobrého chování. Poznával jsem v této Helenině póze dobu svého mládí a v
Heleně jsem poznával především Zemánkovu ženu. Má dopolední
roztěkanost se rychle ztrácela a já jsem se začínal soustřed'ovat.
Číšník nám donesl na tácku dva kalíšky režné, postavil je před nás a
položil nám na stůl i list papíru, na němž byl napsán psacím strojem (zřejmě
přes několikerý průpisový papír) nezřetelnýn, rozmazaným písmem seznam
jídel.
Pozvedl jsem číšku a řekl jsem: "Tak si tedy přiťukneme na tu režnou, na
tu obyčejnou režnou!"
Zasmála se, přiťukla si a potom řekla: "Vždycky jsem toužila po člověku,
který by byl prostý a přímý. Nevyumělkovaný. Jasný."
Spolkli jsme doušek a já jsem řekclass="underline" "Takových lidí je málo." "Jsou," řekla Helena. "Vy jste takový."
"To snad ne," l'ekl jsem.
"Jste."
Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet
skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal jsem Heleninu
interpretaci své vlastní osoby.
"Kdo ví. Možná," řekl jsem. "Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a
toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že
mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o
sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají
podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám
sebou. Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i
když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat."
To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech
sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského
smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu
přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva
kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci
(základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat,
alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní
autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o "prostotě",
"nevyumělkovanosti", "jasu". Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka
"čistého", "nezkaženého", mravně zásadového a přísného. Ale protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž
(jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než
pomocí jednoduché demagogie spojit představu "jasného člověka" právě s
jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby
se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do
neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě
cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v
souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.
Mezitím se začali trousit do restaurace lidé a brzo byla většina stolů
obsazena. Číšník vyšel opět z kucbyně a obcházel stoly, aby zjišťoval, co má
komu přinést. Podal jsem Heleně jídelní lístek. Řekla, že prý se lépe vyznám
v moravské kuchyni a vrátila mi ho.
Nebylo ovšem vůbec třeba vyznat se v moravské kuchyni, protože jídelní
lístek byl přesně stejný jako ve všech hospodách tohoto typu a sestával z
úzkého výběru stereotypních jídel, mezi nimiž lze těžko volit, nebot' jsou
všechna stejně nevábná. Hleděl jsem (posmutněle) do nezřetelně tištěného
papíru, ale číšník už stál nade mnou a čekal netrpělivě na objednávku.
"Malý moment," řekl jsem.
"Chtěli jste obědvat už před čtvrt hodinou a přitom ještě nemáte vybráno,"
napomenul mne a odešel.
Naštěstí přišel za chvíli znovu a my jsme si směli poručit španělského
ptáčka s dalšími režnými a sifonem. Na Helenu alkohol dobře působil a
prohlásila, že život je krásný přes všechny nedostatky, které tu snad ještě
jsou. Ostatně prý záleží jen na lidech, jaký si tu život zařídí. Rozžvýkával
jsem šlachovitého španělského ptáčka s kyselou okurku a prohlásil jsem
(plnými ústy), že se tento lokál stává opravdu krásným, když tu mohu sedět
s ní.
Helena byla rudá ve tváři (zřejmě zásluhou režné), což podtrhovalo
kulatost její tváře a ubíralo jí na eleganci, ale já (zřejmě rovněž zásluhou
režné) jsem jí to velkoryse promíjel a s veselou škodolibostí jsem si řekl, že
je to vlastně velká milost osudu, je-li Helena pohledná aspoň tak, jak je,
protože i kdyby byla ošklivá, hrbatá nebo beznohá, stejně bych o ni usiloval
a chtěl se jí zmocnit.
Helena (žvýkajíc ptáčka) prohlásila, že je to nádherné (používala s oblibou
slova "nádherný"), že tu sedíme najednou v neznámém městě, o němž
vždycky tolik snila, když ještě chodila do souboru a zpívala písničky, které
pocházely z tohoto kraje. Pak řekla, že je to asi špatné, ale že je jí se mnou
opravdu dobře, prý si nemůže pomoci, je to proti její vůli, ale je to silnější