než její vůle a je to tak. Řekl jsem jí na to, že je největší ubohost stydět se za
svůj vlastní cit. Pak jsem zavolal číšníka, že chci platit.
Když jsme vyšli z restaurace, čněl před námi zase morový sloup. Připadal
mi směšný. Ukázal jsem na něj: ,,Dívejte se, Heleno, kam se ti svatí šplhají.
Jak se derou nahoru! Jak se jim chce do nebe! A nebe na ně kašle! Nebe o
nich vůbec neví, o těchhle okřídlených venkováncích!"
"To je pravda," řekla Helena, v níž čerstvý vzduch posílil dílo alkoholu.
"Proč to tady vůbec je, tyhlety sochy svatých, proč tady nepostaví něco, co
by oslavovalo život a ne nějakou mystiku!" Nebyla však docela prosta
kontroly, takže připojila otázku: "Nebo kecám? Kecám? Že nekecám?"
"Nekecáte, Heleno, máte úplně pravdu, život je krásný a nikdy ho
nebudeme s to dosti oslavit."
"Ano," říkala Helena, "ať říká kdo chce co chce, život je nádherný, já vůbec nemám ráda škarohlídy, i když bych mohla nejvíc naříkat, ale nenaříkám,
proč bych naříkala, řekněte, proč bych měla naříkat, když může v životě
přijít takovýhle den: je to tak nádherné: cizí město a já jsem tu s vámi ... "
Nechal jsem Helenu mluvit, jen chvílemi, když mezi její řečí vznikla pauza,
řekl jsem něco, čím jsem podpořil pokračování jejích promluv. Brzy jsme
stáli před novostavbou, kde bydlí Kostka.
"Kde to jsme," zeptala se Helena.
"Víte co," řekl jsem, "ty veřejné vinárny za nic nestojí. Mám v tomhle
domě malou soukromou vinárnu. Pojďte."
"Kam mne to vedete?" protestovala Helena, jdouc za mnou do domu.
"Pravá soukromá slovácká vinárna; nikdy jste v takové nebyla?"
"Ne," řekla Helena.
Odemkl jsem ve třetím poschodí dveře a vešli jsme dovnitř.
____________________________________________________
___________
(3)
"To není žádná vináma, to je obyčejný byt," řekla Helena, když vešla
dovnitř a nakoukla z předsíně do Kostkova pokoje.
"Není to obyčejný byt; obyčejný byt by to byl, kdybyste jej obývala vy nebo
já; zvláštnost tohoto bytu spočívá v tom, že není ani můj ani váš; nikde se tu
neválí vaše nebo moje prádlo, vaše nebo moje vzpomínky, nepáchne to tu
ani mým ani vaším domovem; je to cizí byt, a právě proto je pro nás dva
čistý a právě proto se tu můžeme cítit volni."
Podařilo se mi myslím pronést znamenitou obhajobu samého principu
vypůjčeného bytu, ale moje výmluvnost byla celkem zbytečná. Helena se
nijak nepozastavovala nad tím, že ji vedu do cizího bytu, a nepotřebovala k
tomu žádný komentář. Naopak, zdálo se, že od chvíle, co překročila práh,
byla rozhodnuta přejít od koketerie (která mluví v dvojsmyslech a tváří se
jako hra) k onomu jednání, které má už jen jediný smysl a význam a které si
dělá iluzi, že není hrou, nýbrž životem samým. Zastavila se uprostřed
Kostkova pokoje, poohlédla se dozadu na nme a já jsem viděl v jejím
pohledu, že už jen čeká, kdy k ní přistoupím, kdy ji políbím a kdy ji obejmu.
Byla v okamžiku tohoto poohlédnutí přesně tou Helenou, kterou jsem míval
ve svých představách: Helenou bezmocnou a danou napospas.
Přistoupil jsem k ní; zvedla ke mně tvář; místo polibku (tak očekávaného)
jsem se usmál a vzal do prstů ramena jejího modrého pláště. Pochopila a
rozepjala si ho. Odnesl jsem ho na věšák do předsíňky. Ne, v této chvíli,
když už bylo všechno připraveno (moje chuť i její odevzdanost), jsem
nechtěl spěchat a riskovat, že ve spěchu minu snad něco z toho všeho, co
jsem chtěl mít. Zavedl jsem bezvýznamný rozhovor; řekl jsem jí, aby se
posadila, upozorňoval jsem ji na všelijaké podrobnosti v Kostkově bytě,
otevřel jsem skříňku, v níž byla láhev vodky, na kterou mne Kostka včera
upozomil, a zatvářil jsem se nad ní překvapeně; otevřel jsem ji pak, postavil
na stolek dva malé pohárky a nalil.
"Budu opilá," řekla.
,,Budeme opilí oba," řekl jsem (i když jsem věděl, že sám nebudu opilý, že
nechci být opilý, protože si chci zachovat neporušenou paměť).
Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: "Víte, Ludvíku, já bych byla
strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní
paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste
jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou
váhu. Ale já bych byla nešťastná ... "
"Já bych byl také nešťastný," řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné
paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás
z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání
žádný smysl."
"Opravdu?" řekla Helena.
"Opravdu, Heleno. Máte pravdu, že jsem měl mnoho žen a že mne naučily,
abych se je nebál bezstarostně střídat, ale setkání s vámi je něco jiného."
"Neříkáte to jen tak?"
"Neříkám. Když jsem vás poprvé potkal, pochopil jsem brzy, že už léta,
mnoho let čekám právě na vás."
"Vy přece nejste frázista. Vy byste to neříkal, kdybyste to necítil" "Ne,
neříkal, neumím ženám nalhávat city, to je jediná věc, kterou mne nikdy
nenaučily. A proto vám nelžu, Heleno, i když to zní neuvěřitelně: když jsem
vás poprvé poznal, pochopil jsem, že právě na vás jsem čekal mnoho let. Že
jsem na vás čekal, aniž jsem vás znal. A že vás ted' musím mít. Že je to
nevylmtitelné jako osud."
"Můj bože," řekla Helena a přivřela oči; měla rudé fleky na tváři, snad z
alkoholu, snad z rozrušení, a byla to teď ještě víc ta Helena z mých představ:
bezmocná a daná napospas.
"Kdybyste věděl, Ludvíku, vždyť se mnou to bylo právě tak.
Já jsem věděla už od první chvíle, že tohle setkání s vámi není žádný flirt, a
právě proto jsem se toho bála, protože jsem vdaná žena a věděla jsem, že
tohleto s vámi je pravda, že vy jste moje pravda a že proti tomu nic
nezmůžu."
,,Ano, i vy jste moje pravda, Heleno," řekl jsem.
Seděla na gauči, měla veliké oči, které se na mne dívaly, aniž si mne
prohlížely, a já jsem seděl na židlí proti ní a hltavě jsem ji pozoroval. Položil
jsem jí ruce na kolena a zvolna jí vyhrnoval sukně, až se objevil okraj
punčoch a podvazky, které na Heleniných už tlustých nohách vzbuzovaly
dojem čehosi smutného a ubohého. A Helena seděla nereagujíc na můj
dotek jediným gestem či pohledem.
"Kdybyste všechno věděl ... " "Co věděl?"
,,O mně. Jak žiju. Jak jsem žila."
"Jak jste žila?"
Usmála se trpce.
Najednou jsem dostal strach, aby Helena nesáhla k banálnímu prostředku
nevěrných paniček, nezačala zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o
jeho hodnotu ve chvíli, kdy se stávalo mou kořistí: "Jen mi proboha
neříkejte, že máte nešťastné manželství, že muž vás nechápe."
"Nechtěla jsem to říct," řekla Helena poněkud zmatena mým útokem, "i
když ... "
"I když si to v této chvíli myslíte. Každá žena si to začne myslit, když je
sama s jiným mužem, ale právě tady začíná všechna nepravdivost, a vy
přece chcete zůstat pravdivá, Heleno. Jistě jste svého manžela milovala, vy
nejste žena, která se oddává bez lásky."
"Nejsem," řekla Helena tiše.
"Kdo je vlastně váš muž?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny a usmála se: