tenkou knížku, prohrábl si dlouhé zvlněné vlasy a začal číst vemlou,vavým,
skoro něžným hlasem.
"Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou
seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka,
že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem
vandrovat ... " Poznával jsem Reportáž psanou na oprátce. "Miloval jsem
život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem
šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli
... " Tento text napsaný tajně ve věznici a ozářený svitem hrdinství byl v té
době snad nejčtenější knihou; Zemánek nám předčítal ty nejslavnější
pasáže, které znal kdekdo nazpaměť. ,,Ať smutek nikdy nepatří k mému
jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino
moje, pro vás, soudruzi, pro všechny, s nimiž jsem se měl rád ... " Na stěně
visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského,
stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii,
baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli
soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a
Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu:
téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří
Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na
skutečnou tvář. A Zemánek četl dál, o tom, jak si Fučík zpíval na cele 267 se
spoluvězněm oteckem Peškem; jeho hlas dostával ted' jasné a radostné
zabarvení: "Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků
činí před lidskýma očima ... Ach, otecko, chtěl bych přece jednou vidět
východ slunce ... " A Zemánek četl dál a všichni v sále byli tiší a pozorní a
tlustá dívka za stolem nespouštěla ze Zemánka obdivné oči; a potom mu
najednou ztvrdl hlas a zněl téměř výhrůžně; četl o Mirkovi, který ve vězení
zradiclass="underline" "Hle, toto býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval
na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušenosti
koncentračního tábora ve Francii. Ted' bledne pod rákoskou v ruce
gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta statečnost,
když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení ...
Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval
kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil ... " Na stěně visela
Fučíkova krásná tvář, tak jako visela v tisíci jiných veřejných místnostech
naší země, a byla tak krásná, že dívaje se na ni, cítil jsem se nízký nejenom
svým proviněním, ale i svou podobou. A Zemánek četl dáclass="underline" "Život nám
mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a lásku nám vzít nemohou. Oh, lidé,
dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po tom
všem strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a
tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač ted' jdem
umírat?" Zemánek přečetl s patosem poslední věty a odmlčel se.
Pak řekclass="underline" "To byl dopis komunisty, psaný ve stínu šibenice. Přečtu vám
ted' jiný dopis." A přečetl tři krátké, směšné, hrozné věty z mé pohlednice.
Potom se odmlčel, všichni se odmlčeli a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ticho
trvalo dlouho a Zemánek, ten vynikající režisér, je úmyslně nepřerušoval a
teprve po chvíli mne vyzval, abych se vyjádřil. Věděl jsem, že už nic nemohu
zachránit; když má obrana tak málo působila jindy, jak by mohla působit
dnes, kdy Zemánek postavil mé věty pod absolutní míru Fučíkových muk?
Ovšem nemohl jsem nic jiného dělat, než vstát a mluvit. Vyložil jsem znovu,
že věty měly být pouhý žert, avšak odsoudil jsem nemístnost a hrubost
takového žertu a mluvil jsem o svém individualismu, intelektuálství, o své
odtrženosti od lidu, našel jsem v sobě dokonce i samolibost, skepsi,
cynismus a jen jsem se zapřísahal, že při tom všem jsem straně oddán a
nejsem její nepřítel. Pak byla diskuse a soudruzi usvěďčovali mé stanovisko
z rozpornosti; ptali se mne, jak může být straně oddán člověk, který sám
přiznává, že je cynik; jedna kolegyně mi připomněla mé lehkovážné výroky
o ženách a ptala se mne, zda tak může mluvit komunista; jiní pronášeli
abstraktní úvahy o maloměšťáctví a dosazovali mne do nich jako konkrétní
doklad; všeobecně tvrdili, že má sebekritika byla plytká a neupřímná. Potom
se mne zeptala soudružka s copem, která seděla za stolem vedle Zemánka:
"Co myslíš, co by asi řekli na tyhle tvé výroky ti soudruzi, které mučili na
gestapu a kteří se nedožili?" (Vzpomněl jsem si na tatínka a uvědomil jsem
si, že všichni se tváří, jako by o jeho smrti nevěděli.) Mlčel jsem. Opakovala
otázku. Nutila mne, abych odpověděl. Řekl jsem: ,,Nevím." "Přemýšlej
trochu," naléhala, "možná, že na to přijdeš." Chtěla, abych vyslovil imagi-
nárními ústy mrtvých soudruhů přísný soud nad sebou, ale mne najednou
zalila vlna vzteku, vzteku docela nepředvídaného a neočekávaného, a já
jsem se vzepřel mnohatýdennímu sebekritickému utvrzování a řekl jsem:
"Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou
pohlednici, možná, že by se jí zasmáli."
Ještě před chvílí mi dávala copatá soudružka možnost alespoň něco uhájit.
Měl jsem poslední příležitost pochopit přísnou kritiku soudruhů, ztotožnit
se s ní, přijmout ji a na základě toho ztotožnění domáhat se jistého
pochopení i z jejich strany. Ale svou nepředpokládanou odpovědí vyřadil
jsem se náhle ze sféry jejich myšlení, odmítl jsem hrát roli, jež se obecně
hrála na stovkách a stovkách schůzí, na stovkách disciplinárních jednání, ba
brzy poté i na stovkách soudních líčení: roli obviněného, jenž se sám
obviňuje a vášnivostí sebeobviňování (naprostým ztotožněním s
obviňovateli) si vyprošuje smilování nad sebou.
Zase bylo chvíli ticho. Pak promluvil Zemánek. Řekl, že si neumí
představit, co by mohlo být na mých protistranických výrocích k smíchu.
Dovolával se znovu Fučíkových slov a řekl, že kolísání a skepse se v
kritických situacích zákonitě proměňují ve zradu a že strana je pevnost,
která v sobě žádné zrádce nesnese. Pak řekl, že jsem svým vystoupením
dokázal, že jsem vůbec nic nepochopil, že nejenom nepatřím do strany, ale
nezasloužím si ani, aby dělnická třída vynakládala prostředky na mé
studium. Dal návrh, abych byl vyloučen ze strany a odešel ze školy. Lidé v
sále pozvedli ruce a Zemánek mi řekl, že mám odevzdat stranickou
legitimaci a odejít.
Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne
už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu ted' vidím, sedí přede
mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné
nohy jsou nahoře obroubeny černí lastexových kalhotek; jsou to nohy,
jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím
Zemánkova života. Na ty nohy jsem ted' položil své dlaně a zdálo se mi, že
držím v rukou sám Zemánkův život. Díval jsem se do Heleniny tváře, do