jejích očí, které reagovaly na můj dotek tím, že se maličko přivřely.
____________________________________________________
___________
(4)
"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem tichým hlasem.
Vstala z gauče, okraj vyhrnuté sukně jí sklouzl zpátky ke kolenům. Dívala
se mi do očí strnulým pohledem a pak beze slova (a nespouštějíc ze mne
zrak) si začala na boku rozpínat sukni. Uvolněná sukně jí sklouzla po nohou
k zemi; levou nohou z ní vystoupila a pravou si ji podala do ruky a odložila
na židli. Stála tu ted' ve svetříku a v kombiné. Pak si přetáhla přes hlavu
svetřík a odhodila ho k sukni.
,,Nedívejte se," řekla. "Chci vás vidět," řekl jsem.
,,Nechci, abyste mne viděl při svlékání."
Přistoupil jsem k ní. Chytil jsem ji z obou stran pod pažemi a tak jak jsem
jí sjížděl rukama dolů k bokům, cítil jsem pod hedvábím kombiné, poněkud
zvlhlého potem, její měkké silné tělo. Nakláněla hlavu a rty se jí pootvíraly
mnohaletým návykem (zlozvykem) polibku. Ale já jsem ji nechtěl líbat, chtěl
jsem se na ni spíš dlouho, co nejdéle dívat.
"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem znovu a sám jsem poodstoupil
a svlékl si sako.
"Je tu moc světlo," řekla.
"To je dobře," řekl jsem a pověsil sako na opěradlo židle. Přetáhla přes
hlavu kombiné a odhodila je k svetříku a k sukni; odepjala punčochy a
stáhla je jednu po druhé s nohou; punčochy neodhazovala; udělala dva
kroky k židli a opatrně je na ni položila; pak vypjala hruď a dala ruce za
záda, trvalo to několik vteřin a pak se dozadu vypjatá ramena (jako při
výponu) zase uvolnila a klesla dopředu a s nimi klesala i podprsenka,
klouzala s prsů, jež byly v této chvíli oba poněkud stísněny rameny a pažemi
a tiskly se tedy k sobě, velké, plné, bledé a ovšem poněkud těžké a skleslé.
"Svlékněte se, Heleno," opakoval jsem ještě naposledy. Helena se mi
podívala do očí a pak si stahovala černé lastexové kalhotky, které svou
pružnou látkou pevně svíraly její boky; odhodila je za punčochami a
svetříkem. Byla nahá.
Neprodlévám u všech jednotlivých detailů té scény z nějaké zvláštní záliby
v ženském obnažování, nýbrž proto, že každý z těch detailů jsem pozorně
zaznamenávaclass="underline" nešlo mi přece o to dojít rychlé rozkoše s jednou z žen (tedy s
jakoukoli ženou), šlo o to, zmocnit se zcela určitého cizího intimního světa a
musel jsem ten cizí svět pojmout během jediného odpoledne, jediného
milostného aktu, v němž jsem neměl být pouze tím, kdo se oddává milování,
ale zároveň i tím, kdo loupí i hlídá prchavou kořist a musí být proto v
absolutním střehu.
Zmocňoval jsem se Heleny až do této chvíle jen pohledy. Stál jsem i nyní
stále kus od ní, kdežto ona naopak toužila po rychlém příchodu teplých
doteků, které by přikryly tělo vystavené chladnosti pohledu. Cítil jsem
málem na dálku těch několika kroků vlhkost jejích úst i smyslnou
netrpělivost jejího jazyka. Ještě vteřinu, dvě a přistoupil jsem k ní. Objali
jsme se, stojíce vprostřed pokoje mezi dvěma židlemi plnými našich šatů.
"Ludvíku, Ludvíku, Ludvíku ... " šeptala. Vedl jsem ji ke gauči. Položil.
,,Pojď, pojď," říkala. "Pojď ke mně, pojď ke mně."
Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá,
když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným
tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu
najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak
umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro
zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak je
umí znevážit tím, že je zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky
(unavené již vrtochem vlastního těla) docela jinam: k šachové partii,
vzpomínce na oběd a k rozečtené knize ...
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí
duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní
duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk
opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit .
Ale co tedy dělala má duše ve chvílích, jež trávilo mé tělo fyzickou láskou s
Helenou?
Má duše viděla ženské tělo. Byla lhostejná k tomu tělu. Věděla, že to tělo
má pro ni smysl jen jako tělo, které právě takto vídává a miluje někdo třetí,
někdo kdo tu není, a právě proto se pokoušela dívat se na to tělo očima toho
třetího, nepřítomného; právě proto se snažila stát se jeho médiem; bylo tu
vidět nahé tělo ženy, bylo vidět ohnutou nohu, záhyb na břiše a prso, ale
všechno to dostávalo význam teprve ve chvílích, kdy se mé oči proměnily v
oči toho třetího nepřítomného; do tohoto cizího pohledu vstupovala pak
náhle má duše a stávala se jím; nezmocňovala se jen ohnuté nohy, záhybu
na břiše a prsu, zmocňovala se jich tak, jak je viděl ten třetí nepřítomný.
A nejenom že se má duše stávala médiem toho třetího nepřítomného, ale
poroučela i mému tělu, aby se stalo médiem jeho těla, a poodstupovala
potom a dívala se na ten svíjivý zápas dvou těl, dvou manželských těl, aby
pak náhle dala mému tělu příkaz být zase sebou samým a vstoupit do této
manželské soulože a rozrušit ji brutálně.
Na Helenině šíji zmodrala žíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu
na bok a její zuby se zakously do polštáře.
Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše
mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit
polohy jejího těla, aby nezůstal skryt a utajen jediný pohled, jímž se na ni
díval ten třetí nepřítomný; ne, nedopřát jí oddechu a opakovat znova a
znova tu křeč, v které je skutečná a přesná, autentická, v které nic
nepředstírá, v které je vryta do paměti tomu třetímu, tomu, který tu není,
jako cejch, jako pečeť, jako šifra, jako znak. Uloupit tedy tuto tajnou šifru!
tuto královskou pečeť! Vyloupit třináctou konmatu Pavla Zemánka; všechno
proslídit a všechno zpřeházet; zanechat mu v ní spoušť!
Díval jsem se do Heleniny tváře, začervenalé a zohavené grimasou; položil
jsem na tu tvář dlaň; položil jsem ji na ni jako na předmět, který můžeme
obracet, převracet, drtit či mačkat, a cítil jsem, že ta tvář přijímá mou dlaň
právě tak: jako věc, jež chce být převracena a drcena; obrátil jsem jí hlavu na
bok; pak zase na druhou stranu; několikrát jsem jí hlavu takto obrátil a pak
se náhle to obracení proměnilo v první políček; a druhý; a třetí. Helena
začala vzlykat a křičet, ale nebyl to křik bolesti, nýbrž křik vzrušení, její
brada se mi zvedala vstříc a já jsem ji bil a bil a bil; a potom jsem viděl, jak
nejenom její brada, ale i její prsa se mi zvedají vstříc a bil jsem ji
(nadzvedávaje se nad ní), přes paži a přes boky a přes prsa ...
Všechno končí; i toto krásné pustošení nakonec skončilo. Ležela na břichu
křížem přes gauč, unavená, vyčerpaná. Na jejích zádech bylo vidět hnědé
kulaté mateřské znamení a níž, na její zadnicí, červené čmouhy od ran.
Vstal jsem a potácivě přešel místnost; otevřel jsem dveře a vešel do