koupelny; otočil jsem kohoutkem a studenou vodou si omyl tvář, ruce i tělo.
Zvedl jsem hlavu a uviděl se v zrcadle; moje tvář se usmívala; když jsem ji
takto uviděl - usmívající se - přišel mi úsměv k smíchu a rozesmál jsem se.
Utřel jsem se pak ručníkem a usedl na okraj vany. Chtěl jsem tu alespoň pár
vteřin být sám, vychutnávat tu vzácnou slast náhlého osamění a radovat se
ze své radosti.
Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se
vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a
nezajímaly mne.
Pak jsem se vrátil zpátky do pokoje.
Helena už neležela na břichu, nýbrž na boku, a dívala se na mne. "Pojď za
mnou, miláčku," řekla.
Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně
přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že
se cítí automaticky oprávnění si tykat. Já, poněvadž jsem mylnou víru v
synchronní soulad duše a těla nikdy nesdílel, přijal jsem Helenino tykání v
rozpacích a s nechutí. Neuposlechl jsem jejího pozvání a šel jsem k židli, na
níž byly naházeny mé šaty, abych si oblékl košili.
,,Neoblékej se," zaprosila však Helena, natáhla ke nmě ruku a řekla znovu:
"Pojď za mnou."
Nepřál jsem si nic jiného, než aby chvíle, které právě teď nastaly, pokud
možno vůbec nebyly, a musely-li být, aby byly tedy aspoň co
nejnenápadnější, nejbezvýznamnější, aby nic nevážily, aby byly lehčí než
prach; nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy,
ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto
jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to
strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy
jsem měl nohu vlhkou; ale nebyla to vlhkost polibků: Helena zvedla hlavu a
já jsem viděl, že její tvář je plná slz. Otírala si je a říkala: "Miláčku, nezlob
se, že pláču, nezlob se, miláčku, že pláču," a přisunula se ještě blíž, objala
mé tělo a rozvzlykala se.
"Co je ti," řekl jsem.
Vrtěla hlavou a řekla: ,,Nic, nic, můj blázínku," a začala mne horečně líbat
po tváři a po celém těle. "Jsem zamilovaná," řekla potom, a když jsem na to
nic neřekl, pokračovala: "Budeš se mi smát, ale mně je to jedno, jsem
zamilovaná, jsem zamilovaná," a když jsem dále mlčel, řekla: "Jsem
šťastná," pak se zvedla a ukázala na stůl, kde stála nedopitá láhev vodky:
"Víš co, nalej mi!"
Nechtělo se mi nalévat Heleně ani sobě; hrozil jsem se, že alkohol dále
požívaný by hloubil nebezpečné pokračování tomuto odpoledni (které bylo
krásné, ale jen pod tou podmínkou, že již skončilo, že již bylo za mnou).
"Miláčku, prosím tě," ukazovala stále na stůl a doplnila omluvně: ,,Nezlob
se, jsem prostě šťastná, chci být šťastná ... "
"Na to snad nepotřebuješ vodku," řekl jsem.
"Nezlob se, mám na ni chuť."
Nedalo se nic dělat; nalil jsem jí pohárek vodky. "Ty už nebudeš?" zeptala
se; zavrtěl jsem hlavou. Vypila číšku a řekla: "Nech mi to tady." Postavil
jsem láhev i skleničku na zem ke gauči.
Probírala se velmi rychle z chvilkové únavy; stávala se z ní náhle holčička,
chtěla se radovat, být veselá a dávat najevo své štěstí. Cítila se zřejmě zcela
volná a samozřejmá ve své nahotě (měla na sobě jen náramkové hodinky, z
nichž se cinkavě houpal obrázek Kremlu na krátkém řetízku) a hledala
nejrůznější polohy, v jakých by jí bylo nejlépe: zkřížila nohy pod sebe a
seděla na Turka; pak zase nohy zpod sebe vytáhla a opřela se o loket; pak si
zase lehla na břicho a tlačila mi tvář do klína. V nejrůznějších obměnách mi
vyprávěla o tom, jak je šťastná; přitom se mě pokoušela líbat, což jsem
snášel se značným sebezapřením zvláště proto, že její ústa byla příliš vlhká a
že se nespokojovala jenom s mými rameny neho tvářemi, ale snažila se
dotknout i mých rtů (a já se štítím vlhkých polibků, pokud právě nejsem
zaslepen tělesnou touhou).
Potom mi také řekla, že nikdy nic podobného nezažila; řekl jsem jí (jen
tak), že přehání. Začala se dušovat, že v lásce nikdy nelže a že prý nemám
důvodů jí nevěřit. Rozváděla svou myšlenku dál a tvrdila, že to věděla, že to
věděla už při našem prvním setkání; že tělo má prý svůj bezpečný instinkt;
že jsem jí prý samozřejmě imponoval svým rozumem a elánem (ano,
elánem, nevím, jak ho ve mně objevila), ale že kromě toho věděla (i když
teprve ted' ztrácí ostych a může o tom mluvit), že i mezi našimi těly vznikla
okamžitě ta tajná dohoda, jakou lidské tělo podepíše snad jen jednou za
život. ,.A proto jsem tak šťastná, víš?" a svěsila nohy dolů z gauče, shýbla se
pro láhev a nalila si další číši. Vypila ji a řekla se smíchem: "Co mám dělat,
když ty už nechceš! Musím pít sama!"
Jakkoli jsem považoval příběh za ukončený, nemohu říci, že bych slyšel
Helenina slova nerad; utvrzovalamne ve zdaru mého díla i v mé
spokojenosti. A spíš jen proto, že jsem nevěděl co mluvit a nechtěl jsem
přitom vypadat příliš zamlkle, namítl jsem jí, že asi přehání, mluví-li o
zážitku, který se děje jen jednou za život; vždyť se svým manželem prožívala
přece velkou lásku, jak se mi sama svěřila.
Helena se po mých slovech docela vážně zamyslela (seděla na gauči s
mírně roztaženýma nohama opřenýma o zem, lokty se opírala o kolena a v
pravé ruce držela vypitý pohárek) a řekla tiše: ,.Ano."
Snad si myslela, že patetičnost zážitku, jenž jí byl před chvílí dopřán, ji
zavazuje i k patetické upřímnosti. Opakovala "ano" a pak řekla, že by to asi
bylo nesprávné a špatné, kdyby ve jménu toho dnešního zázraku (tak
nazývala naši fyzickou lásku) znevažovala něco, co bylo kdysi. Zase se napila
a rozpovídala se o tom, že právě ty nejsilnější zážitky jsou takové, že se
navzájem nedají srovnat; a že pro ženu je prý něco úplně jiného láska v
dvaceti a láska v třiceti; abych prý jí dobře rozuměl; nejenom psychicky, i
fyzicky.
A pak (trochu nelogicky a bez souvislosti) prohlásila, že prý jsem si stejně s
jejím manželem čímsi podoben! Ze prý ani neví čím; že sice vypadám docela
jinak, ale že ona se nemýlí, že má hezpečný instinkt, kterým vidí do člověka
hlouběji, za jeho vnější podobu.
"To bych opravdu rád věděl, čím já se podobám tvému manželovi," řekl
jsem.
Řekla mi, že se nemám zlobit, že jsem se jí přece já sám na něho ptal a
chtělo něm slyšet a že jenom proto se o tom osměluje mluvit. Ale chci-li
slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým
přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co
nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje;
věčné mládí; síla.
Chtějíc vysvětlit mou podobnost s Pavlem Zemánkem, používala Helena
slov značně matných, nicméně se nijak nedalo vyvrátil, že tu podobnost
viděla a cítila (a dokonce prožívala!) a že na ní urputně trvala. (Prý jsme si
tak podobni, že to snad ani nebyla nevěra, když se milovala se mnou.)
Nemohu říci, že by mne ta bylo urazilo nebo ranilo, ale ustrnul jsem prostě