nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení; přistoupil jsem k židli,
na níž byly mé šaty, a začal jsem se zvolna oblékat.
"Miláčku, já jsem se tě něčím dotkla?" vycítila Helena mou nelibost, vstala
z gauče a šla ke mně; začala mne hladit po tváři a prosila mne, abych se na
ni nehněval. Bránila mi, abych se oblékal. (Z nějakých tajemných důvodů jí
připadalo, že moje kalhoty a košile jsou její nepřátelé.) Začala mne
přesvědčovat o tom, že mne má opravdu ráda, že neužívá toho slova
nadarmo; že bude mít snad příležitost mi to dokázat; že to věděla hned na
začátku, když jsem se jí na manžela ptal, že to není rozumné o něm mluvit;
že nechce, aby mezi nás vstupoval nějaký jiný muž, nějaký cizí muž; ano,
cizí, protože její manžel je pro ni už dávno cizím člověkem. ,,Můj blázínku,
vždyť já s ním už tři roky nežiji. Nerozvádíme se jenom kvůli dětem. On má
svůj život, já mám svůj život. Jsme dneska opravdu dva cizí lidé. On už je
jenom moje minulost, moje hrozně stará minulost."
"To je pravda?" zeptal jsem se.
"Ano, to je pravda," řekla.
"Nelži tak hloupě," řekl jsem.
"Nelžu, žijeme v jednom bytě, ale nežijeme jako muž s ženou; už mnoho
let spolu nežijeme jako muž s ženou."
Dívala se na mne prosebná tvář ubohé zamilované ženy. Ujišťovala mne
ještě několikrát po sobě, že mluví pravdu, že mne neklame: že nemusím na
jejího muže žárlit; že její muž je pouhá minulost; že dnes nebyla vlastně
nevěrná, protože neměla komu být nevěrná; a nemusím se prý bát: naše
milování bylo nejenom krásné, ale i čisté.
Najednou jsem v jasnozřivém úleku chápal, že vlastně nemám důvodu jí
nevěřit. Když to poznala, ulevilo se jí a hned mne několikrát prosila, abych
řekl nahlas, že jí věřím; pak si nalila pohárek vodky a chtěla, abychom si
přiťukli (odmítl jsem to); políbila mne; naskočila mně husí kůže, ale neuměl
jsem odvrátit tvář; přitahovaly mne její pitomě modré oči a její (pohyblivé a
stále se vrtící) nahé tělo.
Jenomže to nahé tělo jsem ted' viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené;
obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky
věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována
celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly.
Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k
manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná
nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou
nepěkností.
Helena netušila již nic o tom, jakou ji vidím, stávala se čím dá] opilejší a
čím dál spokojenější; byla šťastna, že věřím ujištěním o její lásce, a nevěděla
honem, jak dát pocitům štěstí průchod: zničehonic jí napadlo otevřít rádio
(dřepla si před ně zády ke mně a kroutila chvíli knoflíkem); na jedné stanici
se ozval džez; Helena vstala a zazářily jí oči; napodobila nemotorně vlnivé
pohyby twistu (díval jsem se zděšeně na její prsa, která přitom lítala ze
strany na stranu). "Je to tak správné?" smála se. "Víš, že jsem tyhle tance nikdy netančila?" Velice hlasitě se smála a šla mě obejmout; prosila mne,
abych tančil s ní; hněvala se na mne, že jsem odmítal; říkala, že tyhle tance
neumí tančit, ale že je chce tančit a že ji to musím naučit; že vůbec chce,
abych ji mnoho věcí naučil, že se mnou chce být znovu mladá. Prosila, abych
ji ujistil, že je ještě mladá; (udělal jsem to). Uvědomila si, že jsem oblečený a
že je nahá; začala se tomu smát; zdálo se jí to nepředstavitelně neobvyklé;
ptala se, jestli tu má ten pán nějaké veliké zrcadlo, aby nás tak mohla vidět.
Zrcadlo tu nebylo, byla tu jen zasklená knihovna; snažila se nás uvidět v
jejím skle, ale obraz byl příliš nezřeteluý; přistoupila pak ke knihovně a
rozesmála se, když přečetla na hřbetech knih nápisy: Bible, Kalvín: Insti-
tuce, Listy proti Jezuitům, Hus; vytáhla pak bibli, postavila se do slavnostní
pózy, otevřela namátkou knihu a začala z ní číst kazatelským hlasem.
Zeptala se mne, byla-li by dobrým knězem. Řekl jsem jí, že jí velice sluší,
když předčítá z bible, ale že se už musí oblékat, protože pan Kostka za chvíli
přijde. "Kolik je hodin?" zeptala se. "Půl sedmé," řekl jsem. Chytila mne za zápěstí levé ruky, kde nosím hodinky, a zakřičela: "Ty lháři! Je teprve tři
čtvrtě na šest! Chceš se mne zbavit!"
Toužil jsem, aby byla pryč; aby se její tělo (tak zoufale hmotné)
odhmotnilo, aby roztálo, proměnilo se v potůček a odteklo, nebo aby se
proměnilo v páru a uniklo oknem - ale tělo bylo tu, tělo, jež jsem nikomu
neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné
manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne, a ted' se z
toho drze raduje, poskakuje a vyvádí.
Nijak se mi nepodařilo zkrátit své podivné utrpení. Teprve před půl
sedmou se začala oblékat. Uviděla přitom na své paži červenou čmouhu od
mé rány; pohladila si ji; řekla, že bude mít na mne památku do té doby, než
prý mne zase uvidí; pak se rychle opravila: uvidí mne přece zajisté ještě
mnohem dřív, než ta památka na jejím těle zmizí; stála proti mně (jednu
punčochu měla oblečenou, druhou držela v ruce) a chtěla po mně, abych jí
slíbil, že se opravdu uvidíme ještě předtím; přikývl jsem; bylo jí to málo,
chtěla, abych jí slíbil, že se do té doby ještě mnohokrát uvidíme.
Oblékala se dlouho. Odešla několik minut před sedmou.
____________________________________________________
___________
(5)
Otevřel jsem okno, protože jsem toužil po větru, který by rychle odvál
každou památku na toto marné odpoledne, každý zbytek pachů i pocitů. Pak
jsem uklidil rychle láhev, srovnal podušky na gauči, a když se mi zdálo, že
jsou všechny stopy uklizeny, zabořil jsem se do křesla u okna a těšil se
(skoro úpěnlivě) na Kostku: na jeho mužský hlas (velice jsem toužil po
hlubokém mužském hlase), na jeho dlouhý, hubený zjev s plochou hrudí, na
jeho klidné vyprávění, podivínské i moudré, i na to, že mi něco řekne o
Lucii, která byla na rozdíl od Heleny tak sladce nehmotná, abstraktní, tak
zcela již vzdálená konfliktům, napětím i dramatům; a přece ne tak zcela bez
vlivu na můj život: blesklo mi hlavou, že ho snad ovlivňuje tak, jako se
astrologové domnívají, že ovlivňují lidský život pohyby hvězd; jak jsem tu
tak seděl zabořen do křesla (pod otevřeným oknem, jímž jsem vyháněl
Helenin pach), napadlo mne, že asi znám vyluštění svého pověrečného ré-
busu a že vím, proč se Lucie mihla přes scénu těchto dvou dnů: jen proto,
aby proměnila v nic mou mstu, aby proměnila v páru všechno, za čím jsem
sem jel; neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela
nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní
marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou.
____________________________________________________
___________
VI
_________________________________________
_________
(1)
Už jsme se mnoho let neviděli a vlastně jsme se v životě viděli jen