ještě naposledy řeknu: podívejte se na dno své duše! Nejhlubší pohnutkou
vaší dobročinnosti není láska, ale nenávist! Nenávist k těm, kteří vám kdysi
ublížili, k těm, kdo zvedli v sále ruku proti vám! Vaše duše nezná Boha a
nezná proto ani odpuštění. Toužíte po odvetě. Ztotožňujete si ty, kteří kdysi
ublížili vám, s těmi, co ubližují jiným, a mstíte se jim. Ano, vy se mstíte! Jste
pln nenávisti, i když pomáháte lidem! Cítím to z vás. Cítím to z každého
vašeho slova. Ale co zplodí nenávist, než odvetnou zášť a řetěz dalších záští?
Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji, žijete v pekle a já vás lituji.
____________________________________________________
___________
(19)
Kdyby Ludvík slyšel moji samomluvu, mohl by si říci, že jsem nevděčný.
Vím, že mi velice pomohl. Tehdy v tom šestapadesátém roce, když jsme se
setkali ve vlaku, rmoutil se nad mým životem, litoval mých schopností a
začal okamžitě přemýšlet, jak pro mne najít zaměstnání, které by mne těšilo
a v němž bych se mohl lépe uplatnit. Překvapil mne tehdy, jak rychle a
účelně jednal. Promluvil ve svém rodišti se svým kamarádem. Chtěl, abych
tam učil na střední škole přírodopis. Bylo to odvážné. Protináboženská
propaganda byla tehdy v plném proudu a přijmout na střední školu věřícího
učitele bylo téměř nemožné. To ostatně uvážil i Ludvíkův kamarád a
vymyslel jiné řešení. A tak jsem se dostal na virologické oddělení zdejší
nemocnice, kde už osm let pěstuji na myších a králících viry a baktérie.
Je to tak. Nebýt Ludvíka, nebydlil bych tu, a ani Lucie by tu nebydlila.
Za několik let po mém odchodu ze statku se vdala. Nemohla zůstat na
statku, protože její muž hledal své působiště ve městě. Přemýšleli, kde
zakotvit. A tehdy dosáhla na svém muži, aby se přestěhoval sem, do města,
kde jsem žil.
Nedostal jsem v životě větší dar, větší odměnu. Má ovečka, má holubička,
dítě, které jsem uzdravil a nakojil svou vlastní duší, vrací se ke mně. Nechce
po mně nic. Má svého muže. Ale chce mi být nablízku. Potřebuje mne.
Potřebuje mne občas slyšet. Vidět mne při nedělní bohoslužbě. Potkat mne
na ulici. Byl jsem šťasten a cítil jsem v té chvíli, že už nejsem mlád, že jsem
starší, než tuším, a že Lucie byla možná moje jediné životní dílo.
Že je to málo, Ludvíku? Nikoli. Je to dosti a já jsem šťasten. Jsem št'asten,
šťasten, šťasten ...
____________________________________________________
___________
(20)
Ó jak sám sebe klamu! Jak se urputně snažím utvrdit v správnosti své
životní cesty! Jak se vychloubám mocí své víry před nevěřícím!
Ano, podařilo se mi Lucii přivést k víře v Boha. Podařilo se mi ji utišit a
vyléčit. Zbavil jsem ji hnusu z tělesné lásky. Nakonec jsem ustoupil z cesty.
Ano, ale co dobrého jsem jí tím přinesl?
Její manželství nedopadlo dohře. Její manžel je hrubec, je jí veřejně
nevěrný a proslýchá se, že ji týrá. Lucie mi to nikdy nepřiznala. Věděla, že by
mne to zarmucovalo. Udržovala svůj život přede mnou jako atrapu štěstí.
Ale žijeme v malém městě, kde se nic neutají.
Ó jak se dovedu klamat! Pochopil jsem politické intriky proti řediteli
státního statku jako šifrovaný pokyn Boží, abych odešel. Ale jak rozeznat
Boží hlas mezi tolika jinými hlasy? Co když hlas, který jsem tehdy slyšel, byl
jen hlas mé zbabělosti?
Měl jsem přece v Praze ženu a dítě. Nelpěl jsem na nich, ale neuměl jsem
se také s nimi rozejít. Bál jsem se neřešitelné situace. Bál jsem se Luciiny
lásky, nevěděl jsem, co si s ní počít. Děsil jsem se komplikací, do nichž by
mne uvedla.
Tvářil jsem se jako anděl, který jí přináší spasení, a ve skutečnosti jsem byl
jen jeden z dalších jejích prznitelů. Pomiloval jsem ji jednou jedenkrát a
odvrátil jsem se od ní. Tvářil jsem se, že jí přináším odpuštění, a zatím jen
ona mně měla co odpouštět. Byla zoufalá a plakala, když jsem odjížděl, a
přece za několik let sem za mnou přijela a ubytovala se tu. Mluvila se mnou.
Obracela se na mne jako na přítele. Odpustila mi. Ostatně je to zcela jasné.
Nestávalo se mi to často v životě, ale tato dívka mne milovala. Měl jsem její
život v rukou. Měl jsem v moci její štěstí. A utekl jsem. Nikdo se na ní nikdy
neprovinil tolik jak já.
A tu mne napadá, že používám domnělých Božích výzev jen jako záminek,
abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností. Bojím se žen. Bojím se
jejich tepla. Bojím se jejich nepřetržité přítomnosti. Děsil jsem se života s
Lucií, stejně jako se děsím, pomyslím-li, že bych se trvale přestěhoval do
učitelčina dvoupokojového bytu v sousedním městě.
A proč jsem vlastně před patnácti léty odešel dobrovolně z fakulty?
Nemiloval jsem svou ženu, která byla o šest let starší než já. Nesnášel jsem
už ani její hlas, ani její tvář a pravidelný tikot domácích hodin jsem nemohl
vystát. Nemohl jsem s ní žít, ale nemohl jsem jí také ublížit rozvodem,
protože byla dobrá a nikdy se na mně ničím neprovinila. A tak jsem
pojednou uslyšel spásný hlas vznešené výzvy. Slyšel jsem Ježíše, jak volal,
abych opustil své sítě.
Ó Bože, je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to
tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi
tou změtí nejasných hlasů!
____________________________________________________
___________
VII
_______________________________________________
___________
(1)
Když jsem se vrátil pozdě večer od Kostky k sobě do hotelu, byl jsem
rozhodnut, že hned ráno odjedu do Prahy, protože tu už nemám vůbec co
pohledávat: mé klamné poslání v rodném městě skončilo. Měl jsem však
naneštěstí v hlavě takový kolotoč, že jsem se do hloubi noci převaloval na
lůžku (vrzavém lůžku) a nemohl usnout; když jsem konečně usnul, spal
jsem jako na vodě, často jsem se probouzel, a teprve ráno jsem zapadl do
hlubšího spánku. Tak se stalo, že jsem se probudil pozdě, až k deváté
hodině, kdy už ranní autobusy i vlaky odjely a nejbližší spojení na Prahu se
naskýtalo až kolem druhé hodiny odpolední. Když jsem si to uvědomil,
přepadlo mne málem zoufalství: cítil jsem se tu jako trosečník a toužil jsem
najednou žíznivě po Praze, po své práci, po psacím stolku ve svém bytě, po
knihách. Ale nedalo se nic dělat; musil jsem skousnout zuby a sejít dolů do
restaurace, abych posnídal.
Vstoupil jsem tam opatrně, protože jsem se bál, abych se nesetkal s
Helenou. Ale nebyla tam (zřejmě už pobíhala v sousední vsi s
magnetofonem přes rameno a obtěžovala kolemjdoucí mikrofonem a
hloupými otázkami); zato byla restaurační místnost docela přeplněna jinými
lidmi, kteří hlučíce a kouříce seděli u svých piv, černých káv, režných a
koňaků. Běda, pochopil jsem, že ani tentokrát nedopřeje mi rodné město
slušnou snídani.
Vyšel jsem na ulici; modrá obloha, potrhané mráčky, počínající dusno,
prach lehounce se vznášející, ulice ústící do rovného širokého náměstí s
čnící věží (ano s tou, jež se podobala vojáku s helmicí), to všechno mne