ovanulo smutkem pustoty. Z dálky sem doléhal přiopilý křik táhlé slovácké
písně (v níž se mi zdál být zaklet stesk, step a dlouhé jízdy naverbovaných
hulánů) a v mysli se mi vynořila Lucie, ten příběh dávno minulý, který se v
této chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce, kterým prošlo (jako
by prošlo stepí) tolik žen, aniž tam po sobě cokoli zanechaly, tak jako
vznášející se prach nezanechává žádné stopy na tomto plochém, širokém
náměstí, usedne mezi dlažební kostky a zase se zvedne a poryvem větru se
plouží dál.
Kráčel jsem po těch poprášených dlažebních kostkách a cítil tíživou
lehkost prázdnoty, která ležela na mém životě: Lucie, bohyně páry, vzala mi
kdysi samu sebe, včera mi převrátila v nic mou přesně promyšlenou mstu a
vzápětí mi proměnila i vzpomínku na sebe v cosi zoufale směšného, v jakýsi
groteskní omyl, protože to, co mi vyprávěl Kostka, svědčilo o tom, že jsem
vzpomínal po všechna ta léta na někoho jiného než na ni, protože jsem
vlastně nikdy nevěděl, kdo Lucie je.
Vždycky jsem si s oblibou říkal, že Lucie je pro mne čímsi abstraktním,
legendou a mýtem, ale ted' jsem chápal, že v těchto poetizujících termínech
se skrývala pravda zcela nepoetická: že jsem ji neznal; že jsem ji neznal
takovou, jaká skutečně byla, jaká byla sama v sobě a pro sebe. Nevnímal
jsem na ní (v slepém egocentrismu) nic než ty stránky její bytosti, které se
bezprostředně obracely ke mně (k mé opuštěnosti, k mé nesvobodě, k mé
touze po něze a laskavosti); nebyla pro mne ničím víc než funkcí mé vlastní
životní situace; všechno, čím tuto konkrétní životní situaci přesahovala,
všechno, čím byla jen sama sebou, mi unikalo. Ale byla-li pro mne opravdu
jen funkcí situace, bylo zcela logické, že ve chvíli, kdy se situace změnila
(kdy nastala jiná situace, kdy já sám jsem zestárl a změnil se), zmizela i
moje Lucie, protože dále už byla jen tím, co mi na ní uniklo, co se mne
netýkalo, čím mne přesahovala. A proto bylo také zcela logické, že jsem ji po
patnácti letech vůbec nepoznal. Byla už dávno pro mne (a já jsem ji
neuvažoval jinak než jako ,,bytost pro mne") jiným a neznámým člověkem.
Patnáct let šla za mnou depeše o mé porážce a dostihla mne. Podivín
Kostka (kterého jsem vždycky bral jen zpola vážně) znamenal pro ni víc, víc
pro ni udělal, víc ji znal a lépe (nechci říci více, protože síla mé lásky byla
maximální) ji milovaclass="underline" svěřila se mu se vším - mně s ničím; učinil ji šťastnou
-já nešt'astnou; poznal její tělo - já nikdy. A přece k tomu, abych byl tehdy
dosáhl těla, po němž jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté:
abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se
obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím
byla sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil tak sobě i jí. Zalila
mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku,
pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou,
aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho
druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem
shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svon vlastní cenu. Ano, já jsem
celých těch patnáct let vzpomínal na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi
uchovávalo můj tehdejší obraz!
Vybavil se mi chladný pokoj s jedinou postelí, do něhož svítila zvenčí
lucerna přes špinavé sklo, vybavilo se mi divoké Luciino odpírání. Bylo to
všechno jak špatný vtip: já ji pokládal za pannu a ona se mi bránila právě
proto, že panna nebyla a bála se asi okamžiku, kdy poznám pravdu. Anebo
měla její obrana ještě jiné vysvětlení (které koresponduje s tím, jak chápal
Lucii Kostka): drastické první sexuální zážitky zošklivily Lucii milostný akt a
zbavily ho pro ni významů, které mu přikládá většina lidí; vyprázdnily ho
zcela od něhy a milostného citu; pro toto děvčátko- kurvičku bylo tělo čímsi
ošklivým a láska čímsi netělesným; duše vstoupila s tělem do tiché a
umíněné války.
Tento výklad (tak melodramatický a přece tak pravděpodobný)
promlouval ke mně znovu o té truchlivé roztržce (sám jsem ji tak dobře znal
v mnoha různých podobách) mezi duší a tělem a vyvolal mi (protože smutné
se tu ustavičně překřikovalo se směšným) příběh, jemuž jsem se kdysi velice
smáclass="underline" jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám
sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tento-
krát konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku
(odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci
až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla
mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se
mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po
svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit,
protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec.
Z dálky se ozýval stále přiopilý křik táhlé slovácké písně a mísil se s
groteskní pachutí vzpomenutého příběhu, s prašnou prázdnotou města i s
mým smutkem, do něhož se nyní ještě navíc ozval z mých vnitřností hlad.
Ostatně byl jsem pár kroků od mléčného baru; zacloumal jsem dveřmi, ale
byly zamčené. Nějaký občan šel kolem a řekl mi: "Jo, dneska je celej mléčnej
bar na slavnosti." "Na Jízdě králů?" "Jo, mají tam svůj stánek."
Zaklel jsem, ale musil jsem se smířit; dal jsem se směrem ozývající se
písně. K folkloristické slavnosti, které jsem se zuřivě vyhýbal, vedl mne můj
kručící žaludek.
____________________________________________________
___________
(2)
Únava. Od samého rána únava. Jako bych snad celou noc pro. flámoval.
Ale já celou noc spal. Jenomže můj spánek, to už je jen odstředěné mléko
spánku. Přemáhal jsem u snídaně zívání. Pak se k nám pomalu začali trousit
lidé. Vladimírovi kamarádi a různí okouněči. Chasník z družstva přivedl na
náš dvůr koně pro Vladimíra. A mezi těmi všemi se najednou objevil
Kalášek, kulturní referent okresního národního výboru. Už dva roky s ním
vedu válku. Byl v černých šatech, tvářil se slavnostně a vedle sebe měl
elegantní paní. Redaktorka pražského rozhlasu. Prý s nimi musím jít. Paní
si chce natočit rozhovory pro pořad o Jízdě králů.
Dejte mi svátek! Nebudu dělat šaška. Redaktorka se rozplývala nadšením,
že mne osobně poznává, a ovšem i Kalášek se přidal. Že prý je to moje
politická povinnost, abych šel. Tatrman. Odolal bych jim. Rekl jsem, že můj
syn bude dnes králem a že chci být při tom, jak se připravuje. Ale Vlasta mi
vpadla do zad. Prý je to její věc, připravit syna. Já prý ať jdu a mluvím do
rozhlasu.
A tak jsem nakonec poslušně šel. Redaktorka byla nakvartýrována v
místnosti národního výboru. Měla tam magnetofon a mladého kluka, který
ho obsluhoval. Mohla si jazyk umluvit a pořád se smála. Pak si dala
mikrofon před ústa a položila první otázku Kaláškovi.