Možná, že jsem provedla ztřeštěnost, ale jestli jsem ji provedla. tak ať,
stálo to za ten okamžik sladké pýchy, stálo to za to, on okamžitě pětinásobně
zvlídněl, zřejmě byl rád, ale bál se, jestli to myslím opravdu vážně, nechal si
to ode mne opakovat, řekla jsem mu tvoje plné jméno, Ludvík Jahn, Ludvík
Jahn, a řekla jsem nakonec výslovně, neboj se, na mou čest, nepoložím už
ani stéblo do cesty našemu rozvodu, neboj se, nechci tě, ani kdybys ty mne
chtěl. Řekl na to, že jistě zůstaneme dobrými přáteli, usmála jsem se a řekla
jsem, že o tom nepochybuji.
____________________________________________________
___________
(5)
Před mnoha léty, kdy jsem ještě hrával na klarinet v kapele, lámali jsme si
hlavu, co vlastně Jízda králů znamená. Když prchal poražený uherský král
Matyáš z Čech do Uher, musela ho prý jeho jízda zde, v moravské krajině,
skrývat před českými pronásledovateli a živit jeho i sebe žebrotou. Říkalo se,
že Jízda králů je památka na tuto historickou událost, ale stačilo jen trochu
pátrat ve starých listinách, aby se zjistilo, že zvyk Jízdy králů je mnohem
starší než vzpomínaný příběh. Odkud se tedy vzal a co znamená? Pochází
snad až z pohanských dob a je památkou na obřady, při nichž byli chlapci
přijímáni za muže? A proč jsou vůbec král a jeho pážata v ženských šatech?
Je to obraz toho, jak kdysi nějaká vojenská družina (ať už Matyášova nebo
mnohem starší) převáděla svého vůdce v převlečeni krajinou nepřátel, ane-
bo je to pozůstatek staré pohanské pověry, podle níž převlek ochraňuje před
zlými duchy'? A proč nesmí král po celou dobu promluvit jediné slovo? A
proč se obřad jmenuje Jízda králů, když je v ní král jen jeden? Co to všechno
znamená? Kdo ví. Je mnoho hypotéz a žádná není doložená. Jízda králů je
tajemný obřad; nikdo neví, co vlastně znamená, co chce říci, ale tak jako
egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst (a vnímají je
pouze jako fantastické kresby), je i Jízda králů snad proto tak krásná, že
obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta,
barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar.
A tak počáteční nedůvěra, s níž jsem pozoroval zmateně se rozjíždějící
Jízdu králů, k mému údivu ze mne opadala a já jsem byl pojednou zcela
zahleděn na barevný jízdní houf pomalu se šinoucí domek od domku;
ostatně i amplióny, které ještě před chvílí pouštěly do okolí pronikavý
zpěvaččin hlas, ted' zmlkly a bylo slyšet (pominul-li jsem občasný rachot
vozidel, který jsem si již dávno zvykl odčítat od svých sluchových dojmů) jen
zvláštní hudbu vyvolávání.
Chtělo se mi zůstat stát, zavřít oči a jenom poslouchat: uvědomoval jsem
si, že právě tady, uprostřed slovácké vesnice, slyším verše, verše v
prapůvodním smyslu toho slova, jak je nikdy neuslyším z rádia, z televizoru
ani z jeviště, verše jako slavnostní rytmické volání, jako útvar na pomezí řečí
a zpěvu, verše sugestivně uchvacující patosem samého metra, jak patrně
uchvacovaly, když se ozývaly z jeviště antických amfiteátrů. Byla to
nádherná a mnohohlasá hudba: každý z vyvolávačů volal své verše mono-
tónně na jednom tóně, ale každý na jiném, takže se hlasy spojovaly
bezděčně v akord; přitom chlapci nevolali zároveň, každý z nich začal své
vyvolávání jindy, každý u jiného domku, takže se hlasy ozývaly z různých
stran a v nestejnou chvíli, připomínajíce tak několikahlasý kánon; jeden
hlas nž končil, druhý byl uprostřed a do něho už na jiné tónové výšce zahájil
své volání další hlas.
Jízda králů šla dlouho hlavní ulicí (ustavičně plašena automobilovou
frekvencí) a pak se u jednoho nároží rozdělila: pravé křídlo postupovalo dál,
levé zabočilo do uličky vpravo; tam byl hned na kraji malý žlutý domek s
plůtkem a předzahrádkou hustě naplněnou barevnými květinami. Vyvolávač
se pouštěl do rozmarných improvizací: volal, že u tohoto domku stojí pěkná
pumpa a ta paní, co v tom domku bydlí, má syna lumpa; zeleně natřená
pumpa stála opravdu před domem a tlustá čtyřicátnice, zřejmě potěšena
titulem, který dostal její syn, se smála a podávala výběrčímu na koni, jenž
volaclass="underline" "Na krále, matičko, na krále !", papírovou bankovku. Výběrčí si ji dal
do košíku, který měl upevněný u sedla, ale hned tu byl druhý vyvolávač a
volal na čtyřicátníci, že prý je pěkná mladice, ale ještě pěknější je její slivo-
vice, a udělal z dlaně kornout a zakláněje hlavu přiložil si ho k ústům.
Všichni dokola se smáli a čtyřicátnice v spokojených rozpacích odběhla do
domku; slivovici tam měla zřejmě připravenu, protože se vrátila za malou
chvilku s láhví a kalíškem, do něhož nalévala a podávala jezdcům.
Zatímco královo vojsko popíjelo a žertovalo, stál opodál král s dvěma
pážaty nepohnutě a vážně, tak jako je snad skutečně údělem králů zahalit se
do vážnosti a stát osamoceně a nezúčastněně uprostřed hlučících voj sk.
Koně obou pážat stáli těsně po obou stranách koně králova, takže se holínky
všech tří jezdců téměř dotýkaly (koně měli na hrudi veliká perníková srdce
plná ozdob ze zrcátek a barevných polev, na čele měli papírové růže a žíně
jejich hřívy byly promíšeny pentlemi z barevného krepového papíru).
Všichni tři mlčící jezdci byli v ženských šatech; měli široké sukně, nabírané
škrobené rukávy a na hlavě bohatě zdobené čepce; jen král měl místo čepce
zářivou stříbrnou čelenku a z té visely dolů tři dlouhé a široké stuhy, po
stranách modré, uprostřed červené, které zcela zakrývaly jeho tvář a
dodávaly mu tajemný a patetický vzhled.
Byl jsem u vytržení nad touto strnulou trojicí; seděl jsem sice před dvaceti
léty na zdobeném koni právě tak jako oni, ale protože jsem tehdy viděl Jízdu
králů zevnitř, neviděl jsem vlastně nic. Teprve teď ji skutečně vidím a
nemohu odtrhnout oči: král sedí (pár metrů ode mne) vztyčen a podobá se
střežené soše zahalené clo praporu; a možná, projelo mi najednou hlavou,
možná že to vůbec není král, možná že to je královna; možná že to je
královna Lucie, která se mi přišla zjevit ve své pravé podobě, protože její
pravá podoba je právě zakrytá podoba.
A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou
přemýšlivost s blouznivostí, je podivín, takže všechno, co vyprávěl, je sice
možné, leč nejisté; znal ovšem Lucii a snad o ní mnoho věděl, ale to
podstatné přece jen nevěděclass="underline" vojáka, který se o ni pokoušel ve vypůjčeném
hornickém bytě, Lucie opravdu milovala; sotva jsem mohl brát vážně, že
Lucie trhala květiny pro své vágní nábožné touhy, když pamatuji, že je
trhala pro mne; a jestli to Kostkovi zatajila a spolu s tím celý něžný půlrok
naší lásky, pak si uchovala i vůči němu nedotknutelné tajemství, a ani on ji
neznal; a pak je ovšem nejisté, zda se vůbec do tohoto města odstěhovala
kvůli němu; možná se sem dostala náhodou, ale je též docela možné, že sem
šla kvůli mně, vždyť věděla, že jsem tu míval domov! Cítil jsem, že zpráva o