sebekritiku všech svých členů a vypracovaly pak z ní na každého hodnotící
posudek. Měl jsem tehdy jako každý komunista mnoho funkcí (pracoval
jsem na významném místě ve Svazu vysokoškolského studentstva), a
protože jsem přitom nebyl ani špatný student, nemohlo pro mne takové
hodnocení dopadnout nijak špatně. Ale přece za věty uznání, v nichž se
vypisovala má aktivita, můj dobrý poměr k státu, práci a znalost marxismu,
přidávala se většinou i věta, že mám na sobě "pozůstatky individualismu".
Taková výhrada nemusila být nebezpečná, protože bylo dobrým zvykem
psát i do nejlepšího kádrového posudku nějakou kritickou poznámku,
někomu vytknout "malý zájem o revoluční teorii", jinému "chladný poměr k
lidem", jinému malou "bdělost a ostražitost", někomu třeba "špatný poměr k ženám", ovšem ve chvíli, kdy již nebyla sama o sobě, kdy se k ní přidala
další výhrada anebo kdy se člověk dostal do nějakého konfliktu nebo se stal
obětí podezření či útoku, mohly se takové "pozůstatky individualismu"
anebo "špatný poměr k ženám" stát seménkem zkázy. A v tom byla zvláštní
fatálnost, že takové semeno nosil si s sebou ve své kádrové kartě každý, ano,
každý z nás.
Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z
individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem
individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se
tak chováš." ,.Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš."
"No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."
Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné
proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim na konec, protože jsem si
neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni
ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch doby, kdežto já,
jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a
záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem
byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být.
Ale kdo jsem tedy tehdy opravdu byl? Chci na tu otázku odpovědět zcela
poctivě: Byl jsem ten, kdo má několik tváří.
A tváří přibývalo. Asi měsíc před prázdninami jsem se začal sbližovat s
Markétou (chodila do prvního, já do druhého ročníku) a snažil jsem se jí
imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí
mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší
(duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech
věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě
jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že
žertování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem žertoval
vždycky rád, žertoval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a
únavně .
Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat:
Byl jsem ten, kdo má několik tváří.
Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a
popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě
duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval
jsem bezradný a školácky rozechvěný.
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a
tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem
sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi
mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se
za nimi nemotorně a slepecky.
Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém
údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její
zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně
jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah
skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře
přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách
na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé
zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která
se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.
Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad
Markétou vytahovaclass="underline" snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat
všem jejím názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při
své bystrosti (a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí
zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat
za věc a viděla jen věc samu, chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že
nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout
všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické
praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně
nechápavou, jako když stála před
anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své
nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a
rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického
školení.
To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech
zamýšlel jsem být s Markétkou sám v Praze a dovést náš vztah (který dosud
pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům;
neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl
strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u
matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta
nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala,
že se na to těší.
Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis,
který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila;
všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně,
které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti
připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.
Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i
v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem
nesouhlasiclass="underline" aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak
jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem:
Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!
Ludvík
____________________________________________________
___________
(3)
Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem
s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin
posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s
vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek.
Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a