Došel jsem k závěru, že Estraven, aby si zachránil kůži, a král, aby si zachránil tvář. Vysvětlení to bylo krásné. Ale lhal mi vlastně někdy Estraven? Přišel jsem na to, že nevím.
Míjel jsem Červený rohový dům. Branka do zahrady byla otevřená. Nahlédl jsem dovnitř na seremy, sklánějící bílé větve nad tmavým jezírkem, na chodníčky z bílých cihel, které v poklidném šedém světle odpoledne vypadaly opuštěně. Ve stínu kamenů u jezírka ještě ležela trocha sněhu. Myslel jsem na Estravena, jak tam na mě včera večer v té chumelenici čekal, a pocítil jsem opravdovou lítost nad člověkem, kterého jsem ve včerejším průvodu viděl, jak je zpocený a nádherný pod tíhou své panoplie a moci, nad člověkem na vrcholu kariéry, schopným a vznešeným, který je odrovnaný, skončil, tečka. Prchá k hranici, tři dny za ním jeho smrt, nikdo s ním nemluví. Trest smrti je v Karhide ojedinělý. Život na Zimní planetě je už tak dost tvrdý, lidé tedy většinou nechávají smrt na přírodě nebo na zlobě, ne na zákonu. Uvažoval jsem, jak asi, s takovým rozsudkem v patách, bude utíkat. Autem ne, ta jsou tady majetkem paláce; převeze ho nějaká loď nebo zeměloď? Jde pěšky po silnici a nese si, co je schopen unést? Karhiďané obvykle chodí pěšky; nemají totiž žádná tažná zvířata, žádné létací dopravní prostředky, počasí po většinu roku zpomaluje provoz motorových vozidel, a není to národ, který by měl naspěch. Představoval jsem si, jak se tento hrdý člověk namáhavě plahočí do exilu, krok za krokem, malá postava na dlouhé silnici mířící na západ k zálivu. Toto všechno mi procházelo hlavou, když jsem šel kolem branky Červeného rohového domu, ale hned jsem to z hlavy vypustil, zároveň se zmatenými spekulacemi ohledně Estravenových a králových činů a motivů. Skončil jsem s nimi. Zpackal jsem to. Co dál?
Měl bych jít do Orgoreynu, což je soused a soupeř Karhide. Ale když už bych tam byl, je docela možné, že bych měl problémy s návratem do Karhide, a tady jsem věci nedokončil. Musel jsem si připomenout, že splnění úkolu, který mi uložil Ekumen, mi může zabrat, a s největší pravděpodobnosti zabere, celý život. Žádný spěch. Není potřeba se hrnout do Orgoreynu, než se dozvím víc o Karhide, zejména o pevnostech. Dva roky jsem odpovídal na otázky, teď je budu klást. Ale ne v Erhenrangu. Konečně jsem pochopil, že to bylo od Estravena varování, a i když jsem mu nemusel věřit, nemohl jsem ho brát na lehkou váhu. Říkal mi vlastně, jakkoli nepřímo, že bych měl odejit z města a od dvora. Nevím, proč jsem si vzpomněl na zuby lorda Tiba… Král mi dal čestné občanství země; a já ho využiji. Jak se říká ve škole na Ekumenu, není-li z nějaké činnosti užitek, sbírej informace; není-li užitek z informací, spi. Ospalý jsem ještě nebyl. Vydám se na východ do pevností a budu nejspíš sbírat informace od věštců.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Devatenáctý den
Vvchodokarhidský příběh, jak ho v krbu Gorinhering vyprávěl Tobord Chorhawa a zaznamenal G. A„ 93/1492.
Lord Berosty rem ir Ipe přišel do pevnosti Thangering a nabídl čtyřicet berylů a půlroční úrodu ze svých sadů jako cenu za věštbu a byla to cena přijatelná. Snovači Odrenovi položil otázku, která zněla V který den zemřu?
Věštci se shromáždili a společně se odebrali do tmy. Na konci tmy Odřen vyslovil odpověď: Zemřete v Odstreth (19. den kteréhokoli měsíce).
„V kterém měsíci? Za kolik roků?" křičel Berosty, ale pouto bylo přerušeno a nedostalo se mu odpovědi. Vběhl do kruhu a popadl snovače Odrena pod krkem a škrtil ho a křičel, že jestli nedostane žádnou další odpověď, zlomí mu vaz. Ostatní ho odtáhli pryč a drželi ho, ačkoli to byl pořádný silák. Snažil se z jejich sevření vyprostit a vykřikovaclass="underline" „Odpovězte mi!"
Odřen řekclass="underline" „Odpověděli jsme vám a vy jste zaplatil. Běžte."
Vzteky bez sebe se pak Berosty rem ir Ipe vrátil do Charuthe, třetího panství své rodiny, chudého místa v severním Osnorineru, který ještě víc ožebračil, když dával dohromady, čím zaplatit za věštbu. Zavřel se v opevněném místě, v nejvyšších místnostech krbové věže, a nevycházel ven, ať přišel přítel nebo nepřítel, doba setí nebo sklizně, kemmer nebo útok zvenku, celý měsíc a další a další a šest měsíců uběhlo a deset měsíců uběhlo a on pořád jako zajatec vězel ve svém pokoji a čekal. V Onnentherhad a Odstreth (18. a 19. den měsíce) nikdy nic nejedl, nepil, ani oka nezamhouřil.
Jeho kemmer láskou i přísahou byl Herbor z klanu Geganner. Tento Herbor přišel v měsíci Grende do pevnosti Thangering a oslovil snovače: „Prosím o věštbu."
„Čím můžete zaplatit?" zeptal se Odren, protože viděl, že ten člověk má na sobě chudé oblečeni a chatrné boty a má staré sáně a všechno na něm potřebovalo vyspravit.
„Dám svůj život," odpověděl Herbor.
„Vy nemáte nic jiného, můj pane?" otázal se Odren, jako by mluvil s nějakým významným šlechticem. „Nic, co byste mohl dát?"
„Nemám nic jiného," řekl Herbor. „Ale nevím, jestli můj život má pro vás tady nějakou cenu."
„Ne, pro nás je bezcenný," prohlásil Odren.
Nato Herbor padl na kolena, přemožen hanbou a láskou a žadoniclass="underline" „Zapřísahám vás, dejte mi odpověď. Není pro mě!"
„A pro koho?" zvídal snovač.
„Pro mého pána a kemmera Ashe Berostyho," odpověděl ten člověk a rozplakal se. „Od té doby, co byl tady a dostal odpověď, která není odpovědí, nezná lásku ani radost ani své panství. On na to umře."
„To ano; na co jiného člověk umírá než na svou smrt?" potvrdil jeho slova snovač Odren. Ale Herborův vřelý cit ho obměkčil a zeširoka se rozpovídaclass="underline" „Budu hledat odpověď na otázku, kterou mi kladete, Herbore, a nebudu za to nic žádat. Ale pomněte, vždycky je nějaká cena. Tazatel zaplatí, co zaplatit musí."
Poté si Herbor přiložil na znamení vděku Odrenovy ruce na svoje oči a věštění začalo. Věštci se shromáždili a odebrali se do tmy. Herbor šel s nimi a položil jim svou otázku, a sice Jak dlouho bude Ashe Berosty rem ir Ipe žit? Neboť Herbor se domníval, že se mu dostane výčtu dní a roků a tím že uklidní srdce svého milovaného, když bude znát přesnou odpověď. Věštci pak zašli dál do tmy a nakonec Odren v bolestech, jako by ho spalovaly plameny, zvolaclass="underline" Déle než Herbor z Geganneru!
Nebyla to právě ta odpověď, v jakou Herbor doufal, nicméně takovou odpověď dostal, a protože byl v jádru trpělivý, vydal se s ní zasněženými končinami Grende domů do Charuthe. Přišel do panství a k tomu opevněnému místu a vystoupil do věže a tam našel svého kemmera Berostyho. Seděl u ohniště s doutnajícím popelem, jako obyčejně uzavřený do sebe, ruce položené na červeném kamenném stole, hlavu propadlou mezi rameny.
„Ashi," promluvil Herbor, „byl jsem v pevnosti Thangering a dostal jsem od věštců odpověď. Ptal jsem se jich, jak dlouho budeš žít, a jejich odpověď zní, že Berosty bude žit déle než Herbor."
Berosty k němu zvedal hlavu, pomalu, jako by měl krční obřade zrezivělé, a naléhaclass="underline" „A zeptal ses jich, kdy tedy umřu?"
„Zeptal jsem se, jak dlouho budeš žit."
„Jak dlouho? Ty hlupáku! Tys měl možnost věštcům položit otázku a ty ses jich nezeptal, kdy je mi souzeno zemřít, v který den, v kterém měsíci, v kterém roce, kolik dní mi zbývá – ty se zeptáš jak dlouho? Ty jsi hlupák, ty jsi neskutečný hlupák, déle než ty, ano, déle než ty!" Berosty popadl desku z červeného kamene, jako by to byl plát plechu, a pustil ho Herborovi na hlavu. Herbor klesl k zemi, kámen ležel na něm. Berosty chvíli stál jako smyslů zbavený. Potom kámen zdvihl a viděl, že Herborovi rozdrtil lebku. Položil kámen zpátky na podstavec. Lehl si vedle mrtvého, objal ho, jako by právě kemmerovali a všechno bylo v nejlepším pořádku. Tak je našli obyvatelé Charuthe, když nakonec pronikli do věžní místnosti. Berosty byl od té doby pomatený, museli ho držet pod zámkem, protože se neustále sháněl po Herborovi, o němž byl přesvědčen, že je někde na panství. Takto žil jeden měsíc a potom se oběsil, v Odstreth, devatenáctý den měsíce Thernu.
KAPITOLA PÁTÁ
Umění předvídat