Ten večer, sedmdesátý pátý v pořadí, padesátý první na plošině, v Harhahad Anner, jsme sestoupili z Gobrinského ledu na zamrzlé moře v Guthenském zálivu. Zase jsme ušli velkou vzdálenost a šli dlouho, až do tmy. Vzduch byl studený, ale jasný a bylo bezvětří, a hladký ledový povrch (a žádné sáně, které bychom museli táhnout) přímo vyzýval naše lyže. Byla to zvláštní představa, když jsme ten večer postavili stan a uléhali, že už pod námi není půl druhého kilometru ledu, nýbrž jen nějaký ten metr a pak už slaná voda. Ale neztráceli jsme moc času přemýšlením. Pojedli jsme a spali.
Zase jasný den, i když strašně zima, při rozbřesku -40°; za svítání jsme na jihu viděli pobřežní čáru, na některých místech vyboulenou vyplazenými jazyky ledovců, která se dále na jihu ztrácela téměř jako přímka. Nejdříve jsme zamířili k pobřeží. Pomáhal nám severní vítr, dokud jsme nedojeli k místu, kde údolí vyúsťovalo mezi dvěma vysokými oranžovými kopci; z té rokle se přihnala kvílející vichřice a oba nás srazila k zemi. Prchali jsme na východ po rovné mořské pláni, kde jsme aspoň mohli stát na nohou a pokračovat v cestě. „Gobrinský led nás vyvrhl ze svého chřtánu," napadlo mě.
Příští den se přímo před námi pobřeží očividně stáčelo k východu. Napravo od nás byl Orgoreyn, ale ta modrá křivka před námi byla Karhide.
Ten den jsme vypotřebovali poslední zbytky orshe a posledních pár gramů kadikových klíčků; zbylo nám půl kila gichy-michy a sedmnáct deka cukru na jednoho.
Zjišťuji, že nejsem dost dobře schopen popsat poslední dny náš cesty, protože si je opravdu nepamatuji. Hlad může vnímavost zbystřit, ale ne v kombinaci s naprostou vyčerpaností; myslím si, že jsem měl úplně otupělé všechny smysly. Vzpomínám si na křeči z hladu, ale nevzpomínám si, že by mě trápily. Celou tu dobu jsem měl nejasný pocit – pokud vůbec něčeho – tak uvolnění, pocit, že jsem překonal jakousi mez, pocit radosti; a také příšerné ospalosti Dvanáctého, v Posthe Anner, jsme dorazili k pevnině, vyškrábali si po zmrzlém břehu a ponořili se do zasněžené skalnaté pustina Guthenského pobřeží.
Byli jsme v Karhide. Dosáhli jsme svého cíle. Náš úspěch vyzní val tak trochu naprázdno, protože naše zavazadla byla prázdná Příchod na pevninu jsme bohatě oslavili horkou vodou. Příští ráno jsme vstali a vydali se hledat nějakou silnici, nějaké známky civilizace. Jsou to pusté končiny a my jsme neměli žádnou mapu. I kdy by tam nějaké silnice byly, byly metr a půl až tři metry hluboko pod sněhem, a mohlo se stát, že jsme jich několik přešli bez povšimnutí Nikde ani stopa po nějakém zásahu lidské ruky. Ten den a potom ještě den následující jsme se pohybovali směrem na jih a na západ a večer dalšího dne, to už bylo hodně šero a drobně sněžilo, jsme ni jednom úbočí v dálce zahlédli světlo. Chvíli jsme oba ani nedutali Stáli jsme a zírali. Estravenovi přeskakoval hlas, když se ptaclass="underline" „Je to světlo?"
Bylo už dávno po setmění, když jsme se dobelhali do karhidský vesnice, sestávající z jedné ulice mezi tmavými domy s vysokým střechami; sníh v té ulici byl udusaný a nahrnutý k zimním vchodům. Zastavili jsme u vývařovny. Skulinkami v úzkých okenicích vystřelovaly ven šípy a paprsky žlutého světla, které jsme na dálku viděli v zimní krajině. Otevřeli jsme dveře a vstoupili.
Byl Odsordny Anner, osmdesátý první den naší cesty; oproti Estravenovu plánu to dělalo jedenáct dní navíc. Naše zásoby potravin odhadl přesně: maximálně na sedmdesát osm dní. Ušli jsme tisíc tři sta čtyřicet kilometrů, což byla vzdálenost vyčtená ze sáňometru plus odhad za posledních několik dni. Mnohé z těch kilometrů přišly vniveč, protože jsme se všelijak vraceli, a kdybychom skutečně měli překonat tisíc tři sta kilometrů, nikdy bychom to nebyli zvládli; když se nám dostala do rukou dobrá mapa, spočítali jsme si, že vzdálenost mezi Pulefenskou farmou a touto vesnicí je necelých tisíc sto sedmdesát kilometrů. Všechny ty kilometry a dny nás vedly pustinou, kde nebylo po civilizaci ani vidu ani slechu:
skály, led, obloha a ticho; jinak jedenaosmdesát dni nic, kromě nás dvou.
Vešli jsme do velké, vytopené, jasně osvětlené místnosti plné jídla a vůní jídel a lidí a hlasů lidí. Chytl jsem Estravena za rameno. Obrátily se k nám neznámé tváře, neznámé oči. Zapomněl jsem už, že je na světě někdo, kdo nevypadá jako Estraven. Vyděsilo mě to.
Ve skutečnosti to byla poměrně malá místnost a ten dav neznámých, to bylo vlastně sedm nebo osm lidí a ti všichni byli na chvíli vyvedeni z rovnováhy právě tak jako já. Do panství Kurkurast nikdo nikdy nepřichází uprostřed zimy a ze severu a v noci. Civěli, oči jim lezly z důlků a všechny hlasy ustaly.
Estraven promluvil, ale jeho šepot byl sotva slyšet. „Prosíme ve vašem panství o pohostinnost."
Hluk, šum, zmatek, znepokojení, přivítání.
„Přišli jsme přes Gobrinský led."
Silnější hluk, další hlasy, dotazy; obklopili nás.
„Mohli byste se postarat o mého přítele?"
Myslel jsem si, že jsem to řekl já, ale byl to Estraven. Někdo mě pomáhal usadit. Přinesli nám jídlo; postarali se o nás, poskytli nám přístřeší, přivítali nás doma.
Duše nevzdělané, hašteřivé, vášnivé, nevědomé – venkované z chudé země -, jejichž štědrost učinila důstojnou tečku za naší obtížnou cestou. Dávali plnými hrstmi. Žádné počítání, žádné troškaření. A tak Estraven přijímal, co nám dávali, jako lord mezi-lordy nebo žebrák mezi žebráky, člověk mezi svými.
Pro ty vesnické rybáře, kteří žijí na samém okraji okraje, na té nejzazší mezi obyvatelnosti, na kontinentě taktak obyvatelném, je čestnost tak důležitá jako potrava. Musí spolu hrát otevřenou hru; není s čím podvádět. To Estraven věděl, a když se po pár dnech osmělili zeptat, diskrétně a nepřímo, s patřičnými ohledy k shifgrethoru, proč jsme se rozhodli prožít zimu jako tuláci na Gobrinském ledu, ihned odpověděclass="underline" „Já bych si mlčení nevybral, ale vyhovuje mi víc než lhaní."
„Je známo, že váženi lidé bývají vypovězení, a přesto se jejich stín nezmenši," prohlásil kuchař z vývařovny, který se co do váženosti řadil hned za vesnického náčelníka a jehož podnik sloužil v zimě pro celé panství jako obývací pokoj.
„Někdo může být vypovězen z Karhide, někdo z Orgoreynu," řekl Estraven.
„To je pravda; někdo svým klanem, někdo králem z Erhenrangu."
„Král nikomu stín nezkrátí, i kdyby se snažil," poznamenal Estraven a kuchař byl očividně spokojen. Kdyby Estravena vyhnal jeho vlastni klan, byl by podezřelý, ale na králových opatřeních nezáleželo. Co se mě týká, byl jsem zjevně cizinec, a tudíž ten, který byl vyhoštěn z Orgoreynu, a to mi bylo, pokud vůbec něco, ke cti.
Nikdy jsme našim hostitelům v Kurkurastu neprozradili naše jména. Estraven se velmi zdráhal použít falešná jména a naše skutečná jsme přiznat nemohli. Mluvit s Estravenem byl totiž přece jenom vážný přestupek, nemluvě ani o poskytnutí jídla, šatstva a střechy nad hlavou, což všechno pro nás oni udělali. I ta nejvzdálenější vesnice na guthenském pobřeží má rozhlas, a nemohli by se tedy vymlouvat, že o nařízeni o exilu nevěděli; jen to, že opravdu neznali skutečnou totožnost svého hosta, by pro ně mohlo být polehčující okolností. Estraven si uvědomoval, že je vystavujeme nebezpečí, a leželo mu to na srdci dříve, než jsem já na to vůbec pomyslel. Třetího večera přišel za mnou do pokoje, abychom si promluvili, co dál.
Karhidská vesnice se podobá starým hradům na Zemi. v tom, že jsou v ní jen ojedinělá nebo vůbec žádná samostatná soukromá obydlí. Přesto mohl mít každý z pěti set vesničanů v těch vysokých starých, bez ladu a skladu stavěných budovách krbu, obchodu, podpanství (v Kurkurastu neměli žádného lorda) a shromaždiště soukromí, ne-li přímo samotu, v místnostech po stranách starobylých chodeb, jejichž zdi byly až metr široké. Měli jsme každý pokoj pro sebe, v horním patře krbu. Seděl jsem právě ve svém pokoji u ohně, malého, sálajícího, silně provoněného ohně, v němž hořela rašelina z Shensheyských močálů, když vešel Estraven. Řekclass="underline"