Nechali jsme si chabový ohřívač, jedinou cennou věc. Sloužila nám, tak či onak, až do konce cesty. Den poté, co jsme přijeli k Thessicherovi na farmu, jsem ohřívač vzal a na lyžích odjel do města. Estraven se mnou pochopitelně nejel, ale vysvětlil mi, co mám podniknout, a všechno to šlo jako po másle. Ohřívač jsem prodal v městském obchodě, vzal jsem slušnou sumu, kterou jsem za něj dostal, a jel do kopce do malé řemeslnické školy, kde sídlila i rozhlasová stanice, a koupil jsem si deset minut ‚soukromého vysílání soukromému příjemci‘. Všechny stanice si pro tato krátkovlnná vysílání rezervují určitou denní kvótu; vzhledem k tomu, že toho většinou využívají obchodnici ve styku se svými zámořskými zástupci nebo zákazníky v Souostroví, Sithu či Perunteru, je cena dost vysoká, ale ne přehnaná. V každém případě nižší než cena zánovního chabového vařiče. Mých deset minut mělo nadejít na počátku Třetí hodiny, pozdě odpoledne. Nechtěl jsem cestovat na lyžích sem a tam mezi Sassinothem a Thessicherovou farmou, a tak jsem se potuloval městem a v jedné vývařovně jsem si koupil velký, dobrý, levný oběd. Karhidská kuchyně byla nepochybně lepší než orgotská. Při jídle se mi vybavila Estravenova zmínka o kuchyni, když jsem se ho kdysi zeptal, jestli nenávidí Orgoreyn; vybavil se mi jeho hlas, jak včera večer vlídně přiznávaclass="underline" „Raději bych byl v Karhide…" A zapřemýšlel jsem, ne poprvé, co to je vlastně vlastenectví, v čem vlastně spočívá láska k vlasti, jak vzniká ta dojemná oddanost, která rozechvěla přítelův hlas: a jak se taková opravdová láska může velmi často změnit v hloupý a hnusný fanatismus. Kde je chyba?
Po obědě jsem se procházel městem. Ruch v Sassinothu, obchody a trhy a ulice, navzdory sněhovým metelicím a teplotě -17° rušné, mi připadal jako hra, neskutečná, ohromujíci. Ještě jsem se pořádně nevzpamatoval ze samoty na ledu. Mezi neznámými jsem se cítil svázaný a nepřetržitě mi chyběl Estraven po boku.
Smrákalo se, když jsem po udusaném sněhu stoupal nahoru ulicí vedoucí k té škole. Přijali mě a předvedli mi, jak s veřejným vysilačem zacházet. Ve stanovenou dobu jsem vyslal probouzecí signál k přenosné družici, která byla na stacionární dráze asi 480 kilometrů nad jižní Karhide. Byla tam jako pojistka pro podobné situace, v jaké jsem se teď octl, že jsem totiž neměl svůj ansibl, abych mohl požádat Ollul, aby dali lodi signál, a neměl jsem ani čas, ani vybavení na to, abych se spojil přímo s lodí na oběžné dráze kolem slunce. Sassinothský vysílač byl víc než dostačující, ale poněvadž družice nebyla uzpůsobena k tomu, aby odpovídala, ale jen k tomu, aby vysílala směrem k lodi, nemohl jsem udělat nic víc než vyslat signál a tím to skončilo. Nemohl jsem vědět, jestli byl vzkaz přijat a předán dál na loď. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal dobře, že jsem ho odvysílal. Dospěl jsem ale do stadia, kdy jsem tyto nejistoty přijímal s lehkým srdcem.
Začalo hustě sněžit a mně nezbylo než zůstat na noc ve městě, protože jsem neznal silnice natolik dobře, abych se po nich mohl pustit potmě a v chumelenici. Nějaké peníze mi ještě zbyly, a tak jsem se doptal na hostinec, ve kterém však trvali na tom, abych se ubytoval ve škole; povečeřel jsem se spoustou veselých studentů a spal jsem v jednom studentském pokoji. Usínal jsem s příjemným pocitem bezpečí, znovu přesvědčen o mimořádné a neutuchající laskavosti Karhiďanů ve vztahu k hostovi. Přistál jsem ve správné zemi a teď jsem se do ní vrátil. S tím jsem usínal; ale probudil jsem se velice brzy a ještě před snídaní jsem se vydal na Thessicherovu farmu, protože jsem měl za sebou neklidnou noc. Neustále jsem se budil a měl jsem divoké sny.
Malé a studené slunce, které právě vycházelo na jasné obloze, vrhalo za každou prasklinou, za každým hrbolkem ve sněhu stíny směrem na západ. Silnice byla celá tmavě a jasně pruhovaná. Na sněhových pláních nikde ani živáčka; ale v dálce na silnici jsem viděl malou postavu, pohybující se směrem ke mně klouzavými, rozevlátými pohyby lyžaře. Dlouho předtím, než jsem mu uviděl do tváře, jsem věděl, že je to Estraven.
„Thereme, co se děje?"
„Musím se dostat k hranici," řekl a ani se nezastavil, když jsme se míjeli. Sotva dechu popadal. Já jsem se otočil a oba jsme jeli na západ, já jsem měl co dělat, abych mu stačil. Tam, kde se silnice stáčela do Sassinothu, z ní sjel a rozjel se přes neoplocená pole. Zamrzlou řeku Ey jsme překročili asi kilometr severně od města. Břehy byly příkré a na konci výstupu jsme museli oba zastavit a odpočívat. Na takový závod jsme neměli správnou formu.
„Co se stalo? Thessicher -?"
„Ano. Slyšel jsem ho vysílat zprávu. Když se rozednívalo."
Estraven hluboce oddychoval, zvedal se mu hrudník, stejně jako když ležel na ledě vedle modré propasti. „Tibe určitě vypsal na moji hlavu odměnu."
„Zatracený zrádce nevděčný!" koktal jsem, nemyslel jsem tím však Tiba, ale Thessichera, který zradil přítele.
„Je zrádce," dával mi za pravdu Estraven, „ale žádal jsem po něm přespříliš, vystavil jsem tu přízemni dušičku moc velkému tlaku. Poslouchej, Genry. Vrať se do Sassinothu."
„Aspoň tě, Thereme, vyprovodím přes hranici."
„Mohou tam být orgotské stráže."
„Tak zůstanu na této straně. Proboha – "
Usmál se. Pořád ještě těžce oddychoval, ale vstal a dal se na pochod a já jsem šel za ním.
Proplétali jsme se na lyžích malým lesíkem mezi stromy obalenými námrazou, jeli jsme přes návrší a pole znesvářeného údolí. Nebylo se kam schovat, nebylo kam utéct. Sluncem ozářená obloha, bílý svět a v něm dva stíny na útěku. Hranice se v nerovném terénu ztrácela, uviděli jsme ji, až když jsme byli méně než dvě stě metrů od ni: to jsme ji najednou měli před sebou jako na dlani, vyznačenou plotem, jen několik metrů sloupů vyčnívajících nad sníh, s vršky těch sloupů natřenými na červeno. Na orgotské straně nebylo vidět žádné hlídky. Na naší straně byly stopy lyží a směrem na jih několik pohybujících se postav.
„Na naší straně jsou hlídky. Budeš muset, Thereme, počkat do tmy."
„Tibovi inspektoři," vyjekl s hořkostí v hlase a prudce vybočil ze stopy. Vrhli jsme se zpátky přes malou vyvýšeninu, kterou jsme před chvíli překonali, a na nejbližším možném místě jsme se ukryli. Celý dlouhý den jsme zůstali v dolíku mezi hustě rostoucími hemmeny, jejichž načervenalé větve splývaly pod tíhou sněhu všude kolem nás k zemi. Prodebatovali jsme různé možnosti, třeba přesunout se podél hranice na sever nebo na jih, abychom se dostali z tohoto obzvláště nepříjemného úseku, nebo snažit se dostat do kopců východně od Sassinothu, dokonce vrátit se zpátky na sever do té pustiny, ale každý z těchto plánů jsme museli zamítnout. Estravenova přítomnost byla prozrazena, takže jsme už nemohli cestovat po Karhide volně jako dosud. A nemohli jsme cestovat ani tajně: neměli jsme stan ani jídlo, ani moc sil. Zbývalo jediné – zdolat hranici přímo, jediným možným způsobem.
Zavrtali jsme se do tmavé díry ve sněhu pod tmavými stromy. Leželi jsme těsně u sebe, aby nám bylo teplo. Kolem poledne Estraven na chvíli zdříml, mně hlad a zima usnout nedaly. Nehnutě, jakoby přikován, jsem ležel vedle svého přítele a snažil se rozpomenout na slova, která mi kdysi recitovaclass="underline" Dva jsou jeden, život a smrt, pospolu… Připadal jsem si tak trochu jako uvnitř stanu tam na ledu, jenže teď bez střechy nad hlavou, bez jídla, bez odpočinku: jen naše vzájemné pouto nám zůstalo, jinak nic, a i tomu má být brzy konec.
Obloha se během odpoledne zatáhla a teplota začala klesat. I v našem úkrytu v závětří se tak ochladilo, že se tam nedalo jen nehybně sedět. Museli jsme se trochu rozhýbat, a přesto mě k večeru přepadla stejná zimnice, jakou jsem zažil ve vězeňském voze, který nás vezl Orgoreynem. A tma ne a ne se snést, trvalo jí to věčnost. V modrém šeru večera jsme vylezli z úkrytu a plížili se přes kopec a krčili se za stromy a keři, dokud jsme před sebou nerozeznali linii hraničního plotu, několik neurčitých teček na bledém sněhu. Žádná světla, žádný pohyb, žádný zvuk. Daleko na jihozápadě žlutě světélkovalo nějaké městečko, nějaká komensálni vesnička Orgoreynu, kam by se mohl uchýlit Estraven se svými nepřijatelnými doklady o totožnosti a být si jistý alespoň noclehem na jednu noc v komensálni vesnici nebo třeba v nejbližší komensální dobrovolné farmě. Zničehonic – až na poslední chvíli, předtím vůbec – jsem pochopil, co mi při mém sobectví a Estravenově nemluvnosti vůbec nepřišlo na mysl – kam míří a co má za lubem. Zavolal jsem: „Thereme – počkej – "