„Ano.“
„Nuže… Arder. Když jsem tam na něho pohlédl — měl slzy v očích. Tom Arder! Ostatně vůbec se nestyděl, tehdy ani potom. Když jsme o tom hovořili později, a hovořili jsme nejednou, vraceli jsme se k tomu… ostatní se začínali zlobit. Mysleli si, že to děláme schválně, že to hrajeme, nebo co, protože jsme se stávali nějak dokonalými. Směšné, ne? K věci. Pohlédli jsme na sebe a napadlo nás oba totéž. Přestože Ennesson byl již mrtev. A nevěděli jsme, jestli to gravigonio opravíme, jak bylo třeba. Jinak bychom nebyli nalezli Prométhea. Řekli jsme si, že to stálo za to. Jen proto, abychom tam stáli a dívali se na ten radostný majestát.“
„Stáli jste nahoře?“
„Nevím. Eri — tam byla nějaká jiná perspektiva. Dívali jsme se jako shora, ale žádný svah to nebyl. Počkej. Viděla jsi velký kaňon Colorada?“
„Viděla.“
„Představ si, že se ten kaňon zvětší tisíckrát nebo miliónkrát. Ze je celý z červeného a růžového zlata, skoro úplně průzračný, že vidíš skrz naskrz, přes všechny sloje, prohlubně, geologické vrstvy jeho útvarů. Že to všechno je beztížné, plyne to a jako by se to na tebe bez tváře usmívalo. Ne. To není ono. Děvče, my jsme se s Arderem velice snažili nějak to těm ostatním vylíčit, ale nic z toho nebylo, ten kamínek je odtamtud. Naštěstí ho Arder vzal. Vždycky ho nosil. Na Kerenei ho měl také. Měl jej v tubě od vitamínových pastilek. Když začal větrat, balil jej do vaty. Potom, když jsem se vrátil sám, našel jsem ho, ležel pod kójí v jeho kabině. Jistě mu vypadl. Mám dojem, že si Olaf myslil, že to bylo kvůli tomu, ale neodvažoval se mi to říci, protože to bylo příliš hloupé. Co mohl mít takový kamínek společného s nějakým drátkem, pro který Arderovi přestalo fungovat rádio.“
IX
Zatím Olaf nedával o sobě vědět. Můj neklid se změnil ve výčitky svědomí. Obával jsem se, aby neprovedl nějaké bláznovství. Byl přece i nadále sám. A k tomu všemu ještě více než zpočátku já. Nepřál jsem si, aby byla Eri zapletena do nějakých nepředvídaných událostí, v důsledku mého pátrání podnikaného na vlastní vrub; proto jsem se rozhodl, že si prvně zajedu za Thurberem. Nevěděl jsem jistě, jestli ho požádám o radu — chtěl jsem ho pouze navštívit. Adresu jsem měl od Olafa. Thurber bydlil v universitním středisku Malleolanu. Zpravil jsem ho telegramem o svém příjezdu a rozloučil jsem se s Eri. Poprvé. V posledních dnech byla zamlklá a neklidná. Připisoval jsem to starostem o Olafa. Slíbil jsem jí, že se vrátím co možná nejdřív, snad již za dva dny, a po rozmluvě s Thurberem že nepodniknu žádné další kroky, aniž se s ni dohodnu.
Eri mě vyprovodila do Houlu, kde jsem nastoupil do přímého ulderu. Pláže na pobřeží Pacifiku již osiřely před nastávajícími podzimními bouřemi. Z okolních letovisk zmizely zástupy pestře oděných mladých lidí, a tak mě nepřekvapilo, že jsem byl téměř jediným pasažérem stříbrné střely. Let v oblacích, jenž dělal krajinu neskutečnou, trval slabou hodinku a skončil za soumraku. Město se vynořilo z houstnoucího šera jako mnohobarevný oheň. Nejvyšší stavby — kalichové paláce — planuly v mlze jako křehké, nehybné plameny. Jejich obrysy spojené navzájem vzdušnými mosty nejvyššího dopravního podlaží zářily v bílých oparech jako křídla gigantických motýlů; další, nižší podlaží ulic se podobala hadovitě se vinoucím a navzájem se podplouvajícím barevným řekám. Snad to působily mlžné závoje, snad to byl efekt průhledného staviva, pravda je, že z výšky vypadalo vnitřní město jako sedlina drahocenné skloviny o soustředných vrstvách, jako skleněný ostrov, obsypaný klenoty a zbudovaný v oceánu, jehož zrcadlová hladina odrážela spodní podlaží města, stále slaběji a slaběji prosvítající až k tomu poslednímu, sotva již viditelnému patru, jako kdyby z podzemního města vystupovala jeho rubínově zářící kostra. Nechtělo se prostě věřit, že ta féerie vzájemně se prostupujících ohňů a barev je jen sídlištěm několika miliónů lidí.
Universitní čtvrť ležela za městem. Až tam, v rozlehlém parku na betonové ploše přistál můj ulder. O blízkosti velkoměsta svědčila pouze bledě stříbrná záře zastírající oblohu nad černou stěnou stromů. Dlouhou alejí jsem došel k hlavní budově, tmavé, jako vymřelé.
Sotva jsem otevřel vysoké skleněné dveře, rozsvítila se světla. Octl jsem se v klenuté hale se stěnami zdobenými bledě modrou intarzií. Soustava zvukotěsně izolovaných koridorů mě přivedla do dlouhé chodby, prosté a přísné. Otevřel jsem jedny, druhé dveře, ale všechny místnosti byly prázdné a snad odedávna opuštěné. Nahoru jsem šel po obyčejných schodech. Jistě byl někde výtah, ale nechtěl jsem jej hledat; ostatně takové schody, to byla tak trochu vzácnost, a ze všech, které jsem zatím viděl, tyto — první — nebyly pohyblivé. Nahoře se oběma směry táhly stejné chodby, stejně liduprázdné pokoje. Na dveřích jednoho jsem objevil velký kus papíru s výrazně napsanými slovy:
TADY JE TO, BREGGU
Zaklepal jsem a vzápětí se ozval Thurberův hlas.
Vstoupil jsem. Ve světle nízko stažené lampy seděl shrbený na pozadí noci, jež se rozkládala za oknem přes celou stěnu. Psací stůl, u něhož pracoval, byl pokryt knihami a papíry, opravdovými knihami, a vedle, na druhém, menším stolku, ležely celé hrsti krystalického „zrní“ a různé přístroje. Před sebou měl hromadu archů papíru a dělal si na okrajích poznámky perem — namáčeným do inkoustu!
„Posaď se,“ řekl, aniž zvedl hlavu, „už končím.“
Sedl jsem si do nízkého křesílka vedle stolu, ale okamžitě jsem je odsunul stranou. Světlo měnilo Thurberovu tvář v jednolitou skvrnu a já chtěl na něho dobře vidět.
Pracoval podle svého zvyku pomalu. Sklonem hlavy a svraštěním obočí se chránil před světlem lampy. Byl to jeden z nejskromnějších pokojů, jaké jsem doposud viděl. S matovými zdmi, šedými dveřmi, bez jediné ozdoby, bez stopy toho odpudivého zlata. Po obou stranách dveří vystupovaly obdélníkové, nyní slepé obrazovky, zeď vedle okna zabíraly kovové skřínky. O jednu stál opřen vysoký svitek map nebo technických nákresů — to bylo vlastně vše. Přenesl jsem pohled na Thurbera. Holohlavý, robustní, těžký muž. Psal. Čas od času otřel hřbetem ruky slzu z očí. Vždycky mu slzely a Gimma (rád vyzrazoval tajemství ostatních, hlavně taková, která se někdo zvlášť snažil ukrýt) mi kdysi řekl, že se Thurber bojí o svůj zrak. Tehdy jsem pochopil, proč vždycky první uléhá, když jsme měnili zrychlení, a proč v pozdějších letech dovolil, aby ho zastupovali jiní v práci, kterou dříve vykonával vždycky sám.
Shrnul oběma rukama papíry, sklepal je o stůl, aby srovnal okraje, vložil je do desek, desky zavřel. Teprve pak, když spustil do klína ruce s tlustými prsty, které jako by se jen s námahou ohýbaly, řekclass="underline" „Vítám tě, Hale. Jak se ti daří?“
„Nemohu si stěžovat. Jsi …sám?“
„To znamená: je-li zde Gimma? Ne. Není, odjel včera do Evropy.“
„Pracuješ?“
„Ano.“
Nastalo krátké ticho. Nevěděl jsem, jak přijme to, co mu chci říci — předně bych se byl rád dověděl, jak se dívá na problémy světa, který jsme zastali. Nečekal jsem samozřejmě žádné výlevy, znal jsem ho. Vždycky si většinu soudů nechával pro sebe. „Jsi zde již dlouho?“
„Breggu,“ řekl, stále stejně nehybný, „pochybuji, že by tě tohle zajímalo. Kličkuješ.“
„Dost možná,“ řekl jsem. „Znamená to, že mám mluvit?“
Octl jsem se zase v tom duševním rozpoložení — bylo to něco mezi podrážděností a ostychem — jaké se mne v jeho přítomnosti často zmocňovalo, a ostatních patrně také. Nikdy jsem nevěděl, kdy žertuje nebo se posmívá, a kdy mluví vážně. Při celém svém klidu, při plné pozornosti, jakou věnoval svému partnerovi, on sám vždycky zůstával nepostižitelný.
„Ne,“ řekl, „později snad. Odkud jsi přijel?“
„Z Houlu.“
„Přímo odtamtud?“
„Ano… a proč se ptáš?“
„To je dobře.“ Jako by neslyšel má poslední slova. Snad pět minut mě upřeně pozoroval, jako by se chtěl ujistit o mé přítomnosti, neboť jeho pohled nevyjadřoval nic, ale již jsem věděl, že se něco stalo. Jen jsem neměl jistotu, zdali mi to řekne. Nedovedl jsem odhadnout, jak se zachová. Přemýšlel jsem, jak začít, zatímco on mě pozoroval o to zkoumavěji, docela jako bych se před ním objevil v neznámé podobě.