„Hale, ty přece…“
Nedokončil. Cítil jsem, že ho týrám svou přítomností, ale stále jsem mu nemohl zapomenout ten neočekávaný útěk. A odejít jen tak, beze slova, to by bylo v této situaci ještě horší než nejistota, která mne sem přivedla… Nevěděl jsem, co říci. Všechno, co nás spojovalo, bylo — tabu. Podíval jsem se na něho právě v tom okamžiku, kdy on zrovna pohlédl na mne, každý z nás — dokonce i teď — spoléhal na pomoc druhého…
Vstal jsem z parapetu.
„Olafe… je už pozdě. Odcházím… nemysli si… že se na tebe zlobím, ani nápad… uvidíme se ostatně, třeba přijedeš k nám…“ říkal jsem namáhavě. Každé mé slovo znělo nepřirozeně, a on to cítil.
„A nechceš zůstat aspoň přes noc?“
„Nemohu, víš… slíbil jsem…“
Její jméno jsem nevyslovil. Olaf zamručeclass="underline"
„Jak chceš. Vyprovodím tě.“
Vyšli jsme společně z pokoje, pak po schodech dolů. Venku vládla naprostá tma. Olaf šel mlčky vedle mne. Vtom se zastavil. Také já jsem zůstal stát.
„Zůstaň,“ zašeptal, jako by se styděl. Viděl jsem pouze neurčitou skvrnu jeho tváře.
„Dobrá,“ přijal jsem nečekaně a vrátil se. Nenadál se toho. Ještě chvíli stál, pak mě uchopil za paži a zavedl do druhé, nižší budovy. V prázdném sále, osvětleném několika lampami, jsme snědli u bufetu večeři. Ani jsme si nesedli. Za celou tu dobu jsme nevyměnili snad ani deset slov. Pak jsme šli nahoru.
Pokoj, do něhož mě zavedl, bezmála přesně čtvercový, matově bíle vymalovaný, měl široké okno do parku, na protilehlou stranu, nad stromy totiž nebylo vidět ani stopu po městských světlech. V místnosti stála pouze čistě povlečená postel, dvě křesílka menší, třetí větší, s opěradlem opřeným o parapet okna. Za úzkou štěrbinkou dveří zářily kachlíky koupelny. Olaf stál u dveří, s rukama skleslýma, jako by čekal, až promluvím, ale protože jsem mlčel — přecházel jsem po pokoji a dotýkal se kusů nábytku, jako bych je přijímal do přechodného vlastnictví — zeptal se tiše:
„Mohu… pro tebe něco udělat?“
„Ano,“ řekl jsem, „můžeš mě nechat o samotě.“
Stál dále a nehýbal se z místa. Jeho tvář spálil ruměnec, po němž následovala bledost, pak se na ní objevil úsměv; pokoušel se jím zakrýt urážku, protože to vyznělo jako urážka. Po tom bezmocném žalostném úsměvu jako by ve mně něco prasklo. V křečovité snaze, abych strhl masku lhostejnosti, kterou jsem si nasadil, neboť na nic jiného jsem se nezmohl, přiskočil jsem k němu, právě když se otáčel, aby odešel, popadl jsem ho za ruku a rozdrtil ji, jako bych tím pevným stiskem prosil za odpuštění. A on, nedívaje se na mne, odpověděl stejným sevřením a odešel. V dlani mi ještě tál jeho tvrdý stisk, když za sebou zavíral dveře, tak pozorně a tiše, jako by v pokoji zanechal nemocného. Zůstal jsem sám, jak jsem si přál.
Budova byla plna absolutního ticha. Neslyšel jsem ani kroky vzdalujícího se Olafa. V okně se slabě odrážela má vlastní těžkopádná postava, z neznámého zdroje proudil ohřátý vzduch, skrze obrysy svého odrazu jsem mohl spatřit temnou hranici stromů pohrouženou již do naprosté tmy — ještě jednou jsem objal pohledem celý pokoj a usedl do toho většího křesla pod oknem.
Podzimní noc se teprve snášela. Na spaní jsem neměl ani pomyšlení. Stoupl jsem si k oknu. Tma rozkládající se za ním byla jistě plna chladu a šelestu bezlistých větviček troucích se o sebe — náhle se mi zachtělo octnout se tam, bloudit ve tmě, v jejím chaosu nikým neplánovaném. Bez rozmyšlení jsem opustil pokoj. Chodba byla prázdná. Ke schodům jsem šel po špičkách, opatrnost nepochybně zbytečná, Olaf si dávno šel lehnout a Thurber, pracoval-li, pak v jiném poschodí, ve vzdáleném křídle budovy. Seběhl jsem dolů, již nikoli tiše, po špičkách, vyklouzl ven a rázně vykročil. Směr jsem si neurčoval, šel jsem pouze tak, abych pokud možno nechal stranou světla velkoměsta. Stromořadí mě rychle přivedla za hranici parku, vroubenou živým plotem, octl jsem se na silnici a nějakou dobu jsem po ní šel. Pak jsem se najednou zastavil. Nechtělo se mi jít po silnici. Vedla k nějaké osadě, mezi lidi a já chtěl zůstat sám. Vzpomněl jsem si, co mi ještě v Klavestře Olaf říkal o Malleolanu, o tom novém městě, které vzniklo v horách po našem odletu. Několik kilometrů, které jsem ušel, to skutečně byla samá serpentina a zatáčka sledující vrstevnice svahů, ale ve tmě jsem se nemohl spoléhat na zrak. Silnice, jako teď všechny, byla neosvětlená, neboť sama vozovka slabě fosforeskovala, ale příliš matně, než aby osvětlila vegetaci vyrůstající třeba jen několik kroků od jejího okraje. Sešel jsem tedy z ní a tápaje, dostal jsem se do křovin nevelkého lesíka, který mě příkrým výstupem zavedl na větší nezalesněné návrší — poznal jsem to podle větru, který se tu volně proháněl. Několikráte se mi daleko dole, jako bledý hádek, mihl kousek silnice, kterou jsem opustil, pak zmizelo i to poslední světlo. Zastavil jsem se podruhé, snažil jsem se orientovat, nejen bezmocnýma očima, ale celým tělem, tváří vystavenou větru, v krajině neznámé jako na cizí planetě. Měl jsem v úmyslu dorazit nejkratší cestou na jeden z vrcholků vroubících kotlinu, kde leželo město, ale jak jsem měl najít správný směr? Znenadání, když už mi celý podnik připadal beznadějný, zaslechl jsem shora, z pravé strany daleký, táhlý šumot podobný trochu hukotu vln, ale přesto jiný — zvuk větru, jenž dul do lesa položeného značně výše, než místo, kde jsem stál. Bez váhání jsem se pustil tím směrem. Svah porostlý starou uschlou trávou mě přivedl k prvním stromům. Vyhýbal jsem se jejich přízrakům, tápaje nataženýma rukama, abych si chránil tvář před bodavými větvemi. Zakrátko již úbočí nestoupalo tak srázně, stromy se rozestoupily; opět jsem musel hledat směr cesty. Zaposlouchán do tmy čekal jsem trpělivě na další mocnější náraz větru. Najednou prostor promluvil. Z dalekých výšek plynula dolů táhlá svištivá píseň. Ano, tuto noc byl vítr mým spojencem. Vykročil jsem cestou necestou, bez ohledu, že nyní ztrácím výšku, poněvadž jsem dosti prudce sestupoval do černé rozsedliny Její dno se však příkře zvedalo. Neúnavně jsem šplhal vzhůru, přitom mi cestu označovala bystřina, která kdesi bublala. Nezahlédl jsem ji ani jednou, prýštila možná pod vrstvami balvanů. Zvuk padající vody postupně slábl, jak jsem získával výšku, až utichl docela a mne ještě jednou obklopil les, vysokokmenný, jistě borový, skoro bez podrostu. Půdu pokrývala jako poduška měkká vrstva starého jehličí, místy kluzká mechem.
Putoval jsem nazdařbůh snad tři hodiny. Kořeny, o něž jsem klopýtal, se ovíjely stále častěji kolem bludných balvanů, které vyčnívaly z měkké prsti. Trochu jsem se bál, zdali nebude vrchol porostlý lesem, v jehož bludišti skončí má sotva započatá túra v horách, ale měl jsem štěstí — přes holé sedélko jsem se dostal na kamenné pole, stoupající vzhůru stále ostřeji. Konečně jsem se mohl zastavit, ale jen na okamžik, protože se mi kamení začalo s rachotem valit zpod nohou. Přeskakoval jsem z nohy na nohu, padal a znovu vstával, až jsem se dostal na postranní římsu té zavírající se úžlabiny a šplhal, nyní už rychleji, nahoru. Zastavoval jsem se a občas jsem se pokoušel rozhlédnout se po okolí, ale panující šero mi to zcela znemožňovalo. Neviděl jsem ani město, ani jeho záři, také po světélkující cestě, z níž jsem odbočil, nezůstalo ani stopy. Žleb mě dovedl na polanu, zarostlou suchou trávou. Že jsem vysoko, prozradilo mi hvězdné nebe, čím dál mohutnější. Zřejmě vzdálenější horské hřebeny, které je zacláněly, začaly se srovnávat s tím, po němž jsem já vystupoval. Po několika stech krocích jsem vešel mezi první trsy kosodřeviny.
Kdyby mě v těch tmách byl někdo nečekaně zastavil s otázkou, proč a kam jdu, nedovedl bych odpovědět; naštěstí tam nikdo nebyl a opuštěnost této noční vycházky jsem podvědomě pociťoval jako částečné ulehčení. Spád úbočí byl příkrý, chůze čím dál obtížnější, ale já jsem pokračoval ve výstupu. Snažil jsem se jedině, abych neodbočil, docela jako bych měl vytčený cíl. Srdce mi tlouklo mohutněji, dech svištěl v plicích a já se dral vzhůru jako beze smyslů, s instinktivním pocitem, že právě tu vyčerpávající námahu nezbytné potřebuji. Rozhrnoval jsem před sebou pokřivené větve kleče, občas jsem uvázl v jejím houští, silou jsem se vyprošťoval a šel dále, jehličnaté štětky mi ometaly tvář, hruď, zachytávaly se za oblek, prsty se mi již lepily od pryskyřice. Na volné prostranství přilétl znenadání vítr, zaútočil na mne ze tmy, nezadržitelně svištěl někde ve výšce, kde jsem tušil průsmyk. Zatím mě pohltily další houštiny kleče. Ležely v ní jakési ostrůvky neviditelně ohřátého vzduchu, nehybného, prosyceného její silnou vůní. Na cestě mi vyrůstaly nepatrné překážky, bludné balvany, políčka kamení sesouvajícího se pod nohou. Musel jsem jít již několik dobrých hodin a pořád jsem ještě v sobě cítil dostatečnou zásobu sil, aby mě přivedla k zoufalství. Úžlabina vedoucí k neznámému průsmyku, nebo snad na vrcholek, se tak zúžila, že se mi proti nebi ukazovaly najednou oba její břehy, vysoko zvednuté a zhasínající tmavými okraji hvězdy.