Již dávno jsem nechal dole pásmo mlh, ale tato chladná noc byla bez měsíce, a hvězdy poskytovaly málo světla. Tím více jsem užasl, když se kolem mne a nade mnou objevily bělavé podlouhlé útvary. Ležely ve tmě, ale nerozjasňovaly ji, jako by přes den nasákly světlem — teprve první sypké zachřestění pod nohama mi prozradilo, že jsem vkročil na sníh.
Pokrýval vrstvou nepříliš silnou téměř celý zbytek úbočí až pod vrchol. Jistě bych promrzl do kosti, protože jsem byl lehce oblečen, ale vítr nečekaně utichl, a tím zřetelněji se ve vzduchu nesl zvuk, s nímž jsem při každém kroku prorážel kůru starého sněhu, boře se až pod kolena.
V průsmyku samém sníh téměř nebyl. Do hola ometeny trčely z suti černými obrysy velké balvany. Zastavil jsem se a s bušícím srdcem se ohlédl za sebe, kde zůstalo město. Zakrýval je vysoký hřeben, a jedině ryšavá tma, rozředěná září světel, prozrazovala jeho polohu v údolí. Nade mnou se třepetaly jasné hvězdy. Udělal jsem ještě několik kroků a klesl jsem na sedlovitý balvan. Nakupilo se pod ním trochu navátého sněhu. Odtud jsem již neviděl ani zbytky záře města. Hory s vrcholky obílenými sněhem vstupovaly do tmy jako přízraky. Když jsem se pozorně zahleděl na východní okraj obzoru, zpozoroval jsem pruh první šedi, smývající hvězdy — počátek nového úsvitu. Rýsoval se proti němu srázný, v polovině prasklý hřeben. A naráz se v mé nehybnosti začalo něco dít — beztvaré temnoty okolo mne — nebo v mém nitru? — přemísťovaly se, opadávaly a přetvářely, a já pohlcen tímto proudem proměn, jako bych na okamžik ztratil zrak. A když jsem ho znovu nabyl, všechno jsem již viděl jinak. Nebe na východě se sotva šeřilo nad dolinou plnou stínů a ještě prohloubilo čerň skalního ramene. Avšak já bych byl dovedl poslepu ukázat na každý jeho výšvih, na každou strž. Věděl jsem, jaký obraz přede mnou odhalí dnešní den. Byl totiž vepsán ve mně, navždycky a ne nadarmo. To by bylo místo, jehož se nedotkly změny, po němž jsem toužil, které přetrvalo neporušeno, zatímco celý můj svět se rozpadl a zmizel v stopadesátileté propasti času…
V tomto údolí jsem přece prožil svá jinošská léta — ve starém srubu na protějším, travnatém úbočí Lovce Mračen. Z chalupy jistě nezůstal ani kámen z podezdívky, poslední břevna se dávno proměnila v práchnivinu, skalní hřeben stál však nezměněn, jako kdyby čekal na toto shledání. Snad to byla nejasná, neuvědomělá vzpomínka, která mne v noci přivedla právě do těchto míst?
Otřes poznání uvolnil jedinou ranou celou mou slabost, tak zoufale maskovanou, napřed zdánlivým klidem, pak úmyslnou tvrdošíjností výstupu. Sáhl jsem naslepo dolů a nestyděl jsem se, že se mi prsty chvějí. Kladl jsem si do úst hrudky sněhu a jejich chlad, jak tály na jazyku, nezaháněl mou žízeň, zato znásoboval mou střízlivost. Seděl jsem a polykal sníh. Ještě pořád jsem se neodvažoval věřit, ale nyní jsem už pouze čekal, až první paprsky slunce potvrdí mé tušení.
Dlouho předtím než vyšlo, z výše, od hvězd zvolna hasnoucích, slétl pták, složil křídla, zmenšil se, přistál a usedl na šikmém skalisku. Pomalu se blížil ke mně. Ani jsem se nehýbal strachem, že ho vyplaším. Obešel mě a vzdálil se, a když jsem si pomyslil, že mě nezpozoroval, vrátil se z druhé strany, vyhýbaje se obloukem balvanu, na němž jsem seděl. Nějakou dobu jsme se tak na sebe dívali, až jsem konečně tichounce promluviclass="underline"
„Kde ses tu vzal?“
Když jsem viděl, že se mě nebojí, jedl jsem sníh dál. Nakláněl hlavičku, upřeně mě pozoroval černými perličkami očí; najednou, jako by se na mne dosyta vynadíval, rozepjal křídla a ulétl. A já, opřen o drsnou stěnu balvanu, schoulený, s rukama ozáblýma od sněhu, očekával jsem úsvit. A celá noc se vracela v prudkých, nedokončených zkratkách: Thurber, jeho slova, mlčení mezi mnou a Olafem, podívaná na město, kalichové paláce, jejich plamenná křídla, barvy převládající v některých podlažích, má trochu snová rozmluva s ptákem v průsmyku, i to, jak lačně jsem jedl sníh — ale všechny tyto obrazy, jak to často bývá ve snu, byly a zároveň nebyly skutečné. Byly připomínkou i útěkem před tím, čeho jsem se neodvážil dotknout, neboť po celou tu dobu jsem se pokoušel najít v sobě souhlas s tím, s čím jsem se nemohl smířit. To však bylo předtím, právě jako sen. Nyní, již střízlivý a bdělý, očekával jsem příchod dne. Ve vzduchu téměř stříbřitém od šera, tváří v tvář zvolna se vynořujícím přísným skalním stěnám, úžlabinám, suťoviskům, které vystupovaly z noci, jako mlčelivý důkaz pravdivosti návratu, poprvé sám, avšak nikoli cizí na Zemi, již poddán jí a jejím zákonům, mohl jsem — aniž jsem se bouřil nebo litoval — myslit na ty, kdo poletí pro zlaté rouno hvězd.
Ledovce na vrcholku zaplály zlatem a bělostí. Štít, mohutný a odvěký, tyčil se nad údolím zaplaveným fialovými stíny. A já, aniž jsem zavřel oči plné slz, jež lámaly jeho světlo, pozvolna jsem vstal a začal sestupovat po kamenitém svahu k jihu, kde byl můj domov.
Zakopané — Krakov 1960
Doslov
Pojem science fiction není dnes už třeba nijak zvlášť vysvětlovat. Je snad možno podotknout, že se vyslovuje sájens fikšn, že první slovo znamená v angličtině vědu a druhé označuje jakékoli literární dílo, které nemá ráz věcně dokumentární, nýbrž je spisovatelovým výmyslem. Jinak je každému zřejmé, že obě slova dohromady označují vědeckofantastické vyprávění, román či povídku, nejčastěji takové, které přejímá budoucnost.
Angličtina tak obohatila češtinu o výraz, jenž se zanedlouho objeví ve slovnících. My ovšem můžeme zalistovat v současném slovníku anglickém a přesvědčit se, že obohacování je vzájemné. Pod heslem robot — což je zajisté jeden z klíčových výrazů moderní vědy i fantastiky — se tu dočteme, že je odvozeno z českých slov robotník a robota, a na prvním místě z několika definic jeho významu stojí: mechanická, člověku podobná bytost ze hry Karla Čapka R.U.R…
Už z téhle narážky na jméno slavného českého spisovatele je patrno, že literární žánr současné science fiction není tak docela anglosaskou záležitostí, jak by se mohlo zdát z toho, že právě anglické označení se mezinárodně ujalo. Je však pravda, že zejména ve Spojených státech došla science fiction za několik posledních desetiletí nejmasovějšího rozšíření. Na hrstku vynikajících autorů v tomhle oboru tu ovšem připadají stovky pisálků i tuny podprůměrných výplodů, včetně těch nejrozšířenějších obrázkových seriálů, ve kterých američtí supermani drtí v kosmickém prostoru rasově méněcenné Asiaty, komunisty a jiné povstalce proti dolarovému pánbíčkovi. Tahleta pramálo vědecká fikce americké nadřazenosti dostala jaksepatří studenou sprchu, když se v reálném životě ujali prvenství sovětské sputniky, luniky i sovětští živí kosmonauti.
Ponechme však stranou podliterární brak, který v americké produkci převládá a diskredituje dobré jméno science fiction. Přejděme i tu okolnost, že dokonce serióznější američtí autoři — až na vzácné výjimky — mají při všem bohatství fantazie velice málo představivosti, pokud jde o uspořádání společenských vztahů v příštím světě. Promítají do hvězdných prostorů a vzdálených tisíciletí obraz své současnosti, určované soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, dolarovou koupí a prodejem, konkurenčním bojem nevybíravých byznysmenů i válečnými přípravami. Jen v nejlepších případech to činí s přízvukem kritickým, ironickým nebo varovným jako třeba náš známý Ray Bradbury.