Všimněme si vedle záporných a často už u nás komentovaných rysů i jednoho kladného důsledku velikého zpopularizování tohoto literárního žánru na Západě. Science fiction nabyla mnoha nových odstínů. Nejde v ní už zdaleka jenom o líčení budoucího vědeckého a technického pokroku, o rozvíjení toho proudu, který v minulém století uvedl v život Jules Verne. A dokonce nejde ani jenom o vize budoucích společenských poměrů. Byly objeveny nové oblasti pro básnickou imaginaci, pro odvěkou lidskou rozkoš z fabulování, pro to, čemu Stanisław Lem říká pohádka dvacátého století. Nové představy relativity času i prostoru, závrať z vesmírného nekonečna, divy kybernetiky — všechny tyhle rozmanité myšlenkové koncepce, jimiž se vážně zabývá moderní věda, vyvolávají v myslích nadaných autorů nejrůznější fabulační ozvěny. Klasické vědeckofantastické motivy vypadají ve srovnání s těmito hrami imaginace až zastarale primitivně. Původní myšlenka H. G. Wellse o cestování v čase (kterou mimochodem předešel už náš Jakub Arbes v Newtonově mozku), nabývá například v Bradburyho povídce Burácení hromu další podoby: nepatrná událost, zašlápnutí motýla při výpravě do pravěké minulosti způsobí po tisíciletích nesmírným řetězem příčin a následků odlišný vývoj civilizace. A Isaac Asimov, biochemik z bostonské university, jeden z nejzajímavějších současných autorů americké science fiction, rozvádí obdobnou představu v románu Konec věčnosti. Zvláštní elita Věčňanů tu může libovolně procházet jakousi šachtou v čase ze století do století, aby zásahy do reálné skutečnosti, které se později projeví dalekosáhlými důsledky, připravovala příštím pokolením co nejpříznivější životní podmínky. Mimovolně tím však lidstvo zbavuje i výzkumnického ducha, touhy po dobytí vesmíru — působí tedy velmi podobně jako Lemová „betrizace“ — a je nakonec smetena využitím principu „časové smyčky“, duchaplného výmyslu autorovy fantazie, který se vymyká stručnému popisu.
V science fiction pěstované donedávna v socialistických zemích, zvlášť v Sovětském svazu, převládala zatím literatura typu vernovského, s přízvukem na technický pokrok a dobrodružný děj, a prolínala se s typem wellsovským, který klade důraz na problémy společenské organizace budoucího světa. Byla chápána především jako literatura pro mládež, a proto také se dostávaly do popředí prvky didaktické. U nadaných autorů, jako je třeba Ivan Jefremov, jiskřila původním myšlením, vycházejícím z vědeckých dat, u autorů menšího kalibru však vyznívala nezřídka dost nudně. Považujeme-li za zvláštní případy díla vynikajících umělců, kteří využívali fantastických prvků spíše jako umělecké záminky k vyslovení určitých pravd o současném světě, jako je třeba Čapkova Válka s mloky nebo v jiné poloze dodnes obdivuhodný Dům o tisíci patrech Jana Weisse, zůstávala fantastika pokusů o socialistickou science fiction připoutána značně pevně k okruhu několika klasických témat, která hrozila stát se brzy schématy. Rozváděly se tu určité myšlenky, ale nevytvářely se tu rozletem básnické imaginace nově působící hodnoty estetické.
Stanisław Lem tenhle stav prolomil s rozhodujícím úspěchem. Zopakujme si o něm některá data. Narodil se roku 1921 ve Lvově, za války pracoval jako automechanik a elektrikář, po osvobození vystudoval v Krakově medicínu a jednu dobu byl asistentem psychologie. Psát začal verše, sám říká nedobré, a tak záhy povídkami přesedlal na prózu. Sám si ze své tvorby nejvíc cení románu Nepromarněný čas z válečného a poválečného Polska. Ale už další jeho nefantastická práce, filosofické Dialogy o kybernetice, ukazuje směrem k moderní science fiction, ke které s výjimkou filosofické detektivky Pátrání patří celé jeho ostatní dosavadní dílo. Po románu Astronauti z roku 1951, který vyšel v Polsku i v cizině v celkovém nákladu přes šest set tisíc výtisků a byl v NDR zfilmován pod názvem Mlčící hvězda, vydal Lem román K mrakům Magellanovým, dva svazky povídek, Sezam a Deníky Iona Tichého, jakési „kosmické grotesky“, které sám označuje za svůj největší literární vynález v tomto žánru, román Planeta Eden, povídky Invaze z Aldebaranu a román Solaris, Deník nalezený ve vaně, Kniha robotů, Vstup na oběžnou dráhu a román Návrat z hvězd.
Protože mnoho fantastických prácí Lemových vyšlo česky, můžeme si udělat obraz o autorově vývoji a zařadit si do něho i knihu, kterou právě držíme v ruce.
Z Lemových knih především vyplývá, že jsou dílem socialistického humanisty, člověka zaujatého výhledy komunistického lidstva. Zrušení třídních protikladů se všemi hrůzami, které z nich dosud pramení, od vykořisťování až po zničující války, uvolní ohromné síly tvořivé lidské energie. Lem si přitom od své prvotiny uvědomuje, jakou roli v tom sehraje rozvoj nejnovějších vědeckých oborů, které už dnes přispěly k tomu, že současná vědeckotechnická revoluce změnila za desetiletí tvář světa převratněji než dřívější vědecký a technický pokrok mnoha staletí. Teď nám to připadá sotva uvěřitelné, ale není tomu tak dávno, co někteří dogmatikové v našem táboře označovali například kybernetiku za buržoazní pavědu. A jako jsme šťastni, že vědci, kteří připravovali triumfy sovětské kosmonautiky, smýšleli jinak, můžeme být rádi, že jinak smýšlel i autor, který třeba už v názvu svých Astronautů pomáhal popularizovat pojem, jenž v době vzniku knihy nebyl zdaleka tak běžný jako dnes.
Za druhé je z Lemový tvorby zřejmé, že ačkoli podstatou svého myšlení a vidění stojí na jiném stanovisku než většina současných autorů science fiction západní, hlavně americké, Lem jejich práci dobře zná. Napsal o ní dokonce studii, ke které přečetl sedmnáct tisíc stránek textů, a ostře v ní kritizuje nechuť, strach i neschopnost mnohých západních autorů domyslit společenské problémy budoucnosti, nemluvě ani o vychloubačně nadřazeném tónu nebo o nenávistném protipokrokovém běsnění leckterých dalších. Zároveň si však Lem některých rysů západní science fiction váží a v nejedné práci se jí zjevně přibližuje právě tím volným rozletem imaginace, o němž byla výše řeč.
Ve vývoji od Astronautů k Návratu z hvězd je patrný určitý přesun těžiště. První román o výpravě na Venuši, jejíž civilizace byla kdysi zničena atomovou válkou, při vší vynalézavosti zdůrazňoval spíš fantazii technickou a v podání myšlenky nebyl prost didaktického tónu, kterým se obracel spíš k dorůstající mládeži než k dospělým lidem. V následujícím románu K mrakům Magellanovým se prolíná motiv dálné kosmické výpravy s daleko ucelenějším už obrazem budoucí komunistické společnosti, roste důraz na lidská dramata průzkumníků vesmíru. V Návratu z hvězd ten přízvuk ještě zesiluje. A nejde tu už jenom o srážku člověka s neznámými silami a nebezpečím, ve kterém je třeba osvědčit zvláštní hodnoty morální, statečnost, odhodlanost a vytrvalost. To všechno má sice v nejnovějším Lemově románu svou důležitost, hlavní dramatické napětí však vzniká mezi navrátilci z kosmické výpravy a světem podstatně jiným, než jaký opustili. A pod tím tkví základní protiklad toho budoucího světa, protiklad, který autor nejstručněji charakterizuje větou, že v lidském počínání není nikdy dobro bez zla.
Nejde tedy už o představu víceméně přímočarého vývoje ke společnosti čím dál lepší, čím dál dokonalejší, vývoje, jenž překonává pouze pozůstatky starých lidských slabostí a řeší pouze problémy vyplývající z dobývání nových oblastí přírody. Jde o hlubší představu vývoje, který směřuje vpřed toliko řešením nových a nových rozporů, jež v jeho průběhu vyvstávají — jako je zde základní rozpor „betrizované“ společnosti, která zároveň s mnoha špatnými stránkami ztrácí i žíznivou objevitelskou touhu.
Tenhle problém vývoje, jenž si sám vytváří vlastní nové rozpory a konflikty, zaujal Lema víc než rozvádění některých vědeckotechnických nebo i sociologických detailů. Nevykládá nám, jak mohla Breggova výprava za 10 let biologického času v raketě a za 127 let času pozemského urazit dráhu dvaceti světelných let kosmem. Nebo klidně ponechává společnosti, která dokázala tento div a Bregga do kosmu vyslala, některé rysy naší současnosti včetně maličkostí tak banálních, jako je placení zpropitného.