„Nu což. To znamená, že v nás proudí šlechtická krev. Mám za to, že jsem neudělal nic, co by mi mohl někdo vytknout.“ Jana si povzdechla.
„Nic ti nevyčítám. Ale mnoho věcí mne rmoutí. Co by tomu řekl náš otec, sir Thomas Halton, kdyby se dověděl, že jeho syn je cirkusák?“
Ariel vybuchl.
„Ale víš přece, Jano, jak se to všechno sběhlo. A konec konců nevidím na své práci nic ponižujícího. Je to práce poctivá a vydělám hodně peněz.“
„Cirkusáky samozřejmě nelze házet do jednoho pytle s bandity a penězokazy,“ pohoršené řekla Jana, „ale co se hodí luze, spodině společnosti, nesluší synu lorda.“ Jana nepustila Ariela k slovu a pokračovala.
„A co tvoje létání? Ted nelétáš, ale znám přece tajemství tvých úspěchů. Sama jsem viděla, jak jsi nám tehdy v Indii uletěl. Létající člověk, to je něco jako hmyz nebo pták. Je to proti všem božím a lidským zákonům. A pro nás, konec konců, se to nesluší, Aurelie!! Létající lord — to už je něco vůbec nemyslitelného! To je pohoršující!!! Prostě něco odporného! Ne, nemám výraz.“
„Vždyť přece lidé létají v letadlech!“ měl na krajíčku Ariel, jako kdysi odpověděl Lolitě. Ale Lolita ho měla za poloboha, kdežto pro Janu je to něco pohoršuj ícího, ponižuj ícího.
„Vím, co chceš říci, Aurelie,“ chvatně pokračovala Jana. „Samozřejmě, není to tvá vina, že z tebe udělali létající stvůru. Ale chyby, ať už naše nebo cizí, musíme napravovat. Naštěstí v Anglii nikdo nezná tvou historii. Všichni si myslí, že studuješ v Oxfordu, a všechno se ještě dá napravit. Ale musíš navždy, slyšíš, navždy, zapomenout na to své poletování, nelze-li tuto tvou vlastnost odstranit nějakou operací. Informovala jsem se u pana Pearse. Bohužel však ten šílený vědec, co z tebe udělal létajícího člověka. Jak se jmenuje?“
„Hyde.“
„Ano, tenhle Hyde už není. Něco se s ním stalo. Zdá se, že sám chtěl ze sebe udělat létajícího člověka, něco si namíchal, vyskočil ke stropu a rozbil si hlavu. Výron krve do mozku a smrt. Pro takového šílence smrt docela důstojná!“ V Janině hlase zazněla zloba. „Žádat o zákrok jiné vědce je nebezpečné, taková věc se neutají. A sotva kdo by si s tím věděl rady. Proto máš jediné východisko. Zapomenout tuhle svou. vadu a nikdy nelétat, i kdyby se ti před očima dítě topilo. A za druhé,“ pokračovala téměř jedním dechem, „musíš okamžitě přerušit smlouvu s cirkusem, zanechat tohohle cikánského života a odjet se mnou do Anglie.“
„Ale slíbil jsem.“
„Čest rodiny je nad všechny peníze. Mám za to, že ještě na to máme, abychom zaplatili nedodržení smlouvy.'
Ariel mlčel. Nesouhlasil s Janou. Takhle si věru nepředstavoval setkání se sestrou, takhle si Janu věru nepředstavoval.
„Myslím, že je nutno upozornit pana Chatfielda předem a svolit k několika vystoupením na rozloučenou.“ začal nejistě Ariel.
„Vyloučeno! To by byla veliká chyba. Dosud tě všichni mají za neznámého Inda. Ale už jen to, že jsem sem přijela, může vzbudit podezření, a lidé začnou slídit. Sám přece víš, jak se o tebe zajímají novináři, jak sledují každé tvé hnutí a snaží se něco nového vyslídit, jak o tobě. tak o tvé minulosti. A dovědí-li se pravdu, celý náš život zničí, tvůj i můj. Nesnesu tu potupu, kterou utrpí náš rod, a nezbude mi nic jiného, než j ít do kláštera. Musíme odjet ihned. Už jsem objednala lodní lístky. Zajeď si pro věci a přijeď sem! Těm tvým cirkusákům můžeme sdělit tvé rozhodnutí z cesty. A ostatní potom srovná pan Dotaller. To je obdivuhodně skvělý člověk!“
„Dnes mám volný večer, ale zítra vystupuji, a je vyprodáno. Na pokladně je oznámení, jako pokaždé,“ řekl pyšně Aureliu.
„Co na tom? Vrátí se lidem peníze, a hotovo! Copak nemůžeš třeba onemocnět? Už na těch tvých vystoupeních vydělali až až!“
Ariel už netoužil po ničem jiném, než aby rozmluva skončila.
„Dobrá, Jano, přijedu za tebou, jakmile se přichystám,“ řekl netrpělivě.
„Nejpozději do půlnoci,“ odpověděla Jana a podívala se na hodinky. Pak dodala: „Parník odjíždí zítra v osm. Máme ještě chvíli čas. Ráda bych tě ještě teď informovala dopodrobna o našich příbuzných a o okruhu známých, kteří budou brzy i tvými známými. A o Londýně.“ Už bylo pozdě večer, když se Ariel vracel domů. Přemýšlel o sestřině ultimátu.
Kapitola dvaačtyřicátá
Matčino trápení
U dveří svého pokoje spatřil Ariel mladou, přepychově oblečenou ženu. Oči měla zarudlé od pláče, tvář strhanou.
„Pane Binoji!“ zaštkala.
„Už hodiny tu na vás čekám. Byla jsem v cirkuse na odpoledním představení, chtěla jsem s vámi promluvit, ale odjel jste s nějakou dámou. Poprosila jsem v kanceláři o vaši adresu a přijela sem k vám. A tady čekám. Můj bože! Kdybyste věděl, co tu zakouším!. Hodina za hodinou, a každá minuta je drahá.“
„To tu celé ty hodiny stojíte u dveří?“ zeptal se soucitně Ariel. Ariel míval spousty návštěv, věčně naň dotírali všelijací fanoušci a ctitelky. Ale tato žena se jim vůbec nepodobá. Ne, nelze pochybovat. Nějaké strašné trápení ji sem přivedlo. Ale čím on by j í mohl pomoci?
Ariel chvatně otevřel dveře a pozval elegantní dámu dál. Vešla, a jak byla, v přepychovém plášti, mu padla k nohám.
„Jen vy jediný můžete pomoci utrápené matce! Na kolenou vás prosím.“
„Prosím vás, paní, vstaňte. Proboha!. Posaďte se, a klid. Oč jde?“
„Nevstanu, dokud mi neslíbíte, že pomůžete. Můj bože, jaké trápení.“ Znovu se rozeštkala.„Samozřejmě, je-li to v mých silách. Přestože spěchám, mám málo času.“
„O mnoho času vás neoloupím.“
Arielovi se nakonec podařilo dámu přimět, aby vstala a posadila se do křesla. Vyndala z kabelky kraječkou olemovaný, navoněný kapesník, zakryla si oči, rozvzlykala se a začala vyprávět. Pan Binoj je cizinec a asi nezná příšerný mravní rozvrat Ameriky a obludné město New York. Ani bohatý člověk zde nemůže klidně spát. Slyšel pan Binoj někdy o gangsterech? Zná pan Binoj jméno Al Capone? Neslyšel? A takových, jako je Al Capone, těch tu je! Největší američtí gangsteři jsou úžasní boháči. Mají své vily, auta, jachty, a obrovský běžný účet v bance. Policii mají podplacenou a policejní úřady nad nimi drží ochrannou ruku. Gangsteři beztrestně řádí, vylupují banky a za bílého dne na ulici přepadaj í milionáře. Unést milionáře je docela běžná věc, a co je na tom nejstrašnější, mají spadeno na jejich děti. Za dítě žádají výkupné, a když výkupné dostanou, stejně dítě zavraždí. Návštěva si srdceryvně povzdechla.
„Promiňte, že se o tom všem tak šířím,“ pokračovala za chvíli, „ale musím, nelze jinak, abyste mne pochopil a abyste pochopil, že nevím, co si počít. “ Znovu si zakryla oči navoněným kapesníkem.
„Mé jméno je Warrenderová. Já a můj muž jsme jedni z nejbohatších lidí ve Spojených státech. Ale náš největší poklad je náš jediný synek Sam. Teprve tři roky jsou mu. A. uloupili nám ho!. Strašná smrt mu hrozí.“
Paní Warrenderová zavzlykala. Ariela hluboce dojala tato matčina tragédie. „Uklidněte se, paní! Napijte se vody!. Ale čím vám mohu pomoci?.“ Polkla několik doušků a zuby jí cvakaly o okraj sklenky.
„Díky. Hned všechno vysvětlím. Bandité už nám poslali několik dopisů a žádají pět miliónů dolarů. Muž je chtěl okamžitě zaplatit, ale můj bratr ho přemluvil, aby počkal. Jakmile bandité dostanou peníze, mohou Sama. mé robátko. ihned zavraždit.“ Zena se křečovitě zatřásla. „Mark, můj bratr, chtěl získat čas. Doufal, že najde prostředky, jak dítě zachránit. Policii, tu si bandité samozřejmě koupili: ›Děláme všechno, co je v našich silách, ale dosud jsme nenašli ani stopu po zločincích, co vaše dítě unesli.‹ odpověděl nám náčelník. Proto jsme, abych pravdu řekla, vlastně Mark, protože já s mužem jsme ze zármutku úplně ztratili hlavu, proto se Mark obrátil na soukromou detektivní kancelář — těch peněz, co to stojí — a ti už leccos vypátrali. Ba velmi mnoho. Zjistili například, kde mé dítě je. Policie po něm pátrala, nebo dělala, že pátrá, v podzemí města, na periferii, i v horách, a on, robátko mé nešťastné, je tu v samém středu města, ve třiadevadesátém poschodí jednoho z největších mrakodrapu. Kdo by to byl jen tušil?. A teď to hlavní.“