„Ze všech těchhle pokusů,“ pokračoval Hyde, „jste si vy, samozřejmě, sám už vyvodil všeobecný závěr, že využít levitace lze tím šíře,čím vyvinutější jsou vyšší nervová střediska živočicha. Úplně zvládnout levitaci může jen člověk.“
“O pokusu s žábou jste řekl, že je předposlední, ale poslední jste nepředvedl,“ řekl Fox. Snadno si domyslíte, že poslední pokus bude s člověkem,“ odpověděl Hyde. Bude. čili takový pokus jste ještě neprovedl?“ Vidíte, že půda pro takový pokus je zcela připravena,“ namítl Hyde. „Jen si vzpomeňte na pokus se psem, viděl jste přece, že jeho nervovou soustavu levitace nikterak neporušila, přestože v jeho organismu musely nastat velmi pronikavé změny jak v krevním oběhu, tak v práci nervové soustavy a podobně. Teď jenom čekám.“ V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupil Bcharava-Pears.
„Vítejte, pane Pearsi! Velectihodný učiteli! Bcharavo-profesore!“ s úšklebkem řekl Hyde.
„Copak jste nám přinesl nového?“
„Pan Brownlow mne posílá. “
„Brownlow už se mnou mluvil. Koho určil?“
„Ariela. Aurelia Haltona.“
„Budiž. Prvním létajícím člověkem bude tedy Ariel,“ řekl lhostejně Hyde.
„Ruku osudu v tom spatřuji,“ zazpíval Pears a obrátil oči v sloup. „Víte, že v Dandaratu už je takový obyčej, dávat chovancům nová jména. Aureliovi jsme dali jméno Ariel, obojí podobně zní. A Ariel je družice planety Uranu. K tomu airy anglicky znamená vzdušný. A Uran je božstvo, zosobňující nebesa.“
„Ušetřte nás, pane Pearsi! Tak jste se vžil do své role světce, nebo ještě lépe sanasiho, jak se tomu tady v Indii říká, že zapomínáte, komu tady kážete své moudrosti!“
„Zvyk je druhá přirozenost,“ zasmál se Pears a už úplně jiným tónem pokračovaclass="underline" „Na jednu věc jsem se vás chtěl zeptat, pane Hyde. Není ten pokus životu nebezpečný?“
“Myslím, že ne,“ odsekl Hyde. „Ale když už je vám Arielův život drahý, nechte provést první pokus na sobě. Mně je docela jedno, kým to načnu. Létající ředitel školy! To by byla díra do světa!“ Pears dělal, že tento zlý žert přeslechl a honem se ještě zeptaclass="underline"
„A co rozumové schopnosti, ty nemůže pokus ohrozit?“
„Proč by ne?“
„Nu, nelze nic dělat. Pro věc tak důležitou už musíme něco riskovat,“ hlučně si povzdechl Pears.
„Vůbec nesnáším tyhle jezuitské povídačky. Vidím vám přece až na dno té vaší černé duše. Ze všeho nejvíc byste si přál, aby Ariel zůstal naživu, ale přišel o rozum, ale to zase ne tolik, aby ho nebylo možno využít pro vaše theosofické a — cha-cha-cha — okultistické podvody. Že je to tak, vy liško podšitá?“
Pears by se byl hnedle rozzlobil, ale uvědomil si, že je Hyde člověk, kterého potřebuje, ovládl se a suše odpověděclass="underline"
„Jsme povinni poslouchat příkazů vyššího předurčení. Jsem velmi rád, že jste mi vysvětlil, jak mám postupovat. Ariel přijde k vám dnes večer. Ale opatrně s ním, pane Hyde. Připravte ho na to, čím se stane. Nečekané nabytí schopnosti létat, to není maličkost. Aby si hned napoprvé nerozbil hlavu.“
Kapitola čtvrtá
Přátelé
Šarad se vrátil z nemocnice do Arielova pokojíku. Zakrátko se mezi nimi vyvinul vztah pro chovance Dandaratu velmi výjimečný.
Podle školního řádu musel starší žák vést mladšího, musel být jeho prvním a bezprostředním vychovatelem a „vykladačem věrouky“, jakému se v Indii říká guru. Nějak se s mladším sblížit, mít s ním nějaké důvěrnosti nebo se s ním spřátelit měl starší přísně zakázáno. Mladší musel staršího ve všem slepě poslouchat, to byl základ výchovy. Avšak Ariel si uchoval v srdci jistou samostatnost, kterou skrýval pod maskou absolutní poslušnosti. Pud sebezáchovy ho nutil k pokrytectví, k předstírání. A v tomto směru dosáhl Ariel skutečné dokonalosti. Podle toho pak také vedl Šarada. Chlapec pudově pochopil, co se od něho žádá. Tvářil se zkroušeně, když ho Ariel v něčí přítomnosti krutě káral pro přestupky, kterých se nedopustil. Když však bývali spolu o samotě, šeptal Ariel do ucha svému svěřenci taková napomenutí, nad jakými by učitelé a vychovatelé jistojistě trnuli hrůzou. A často se v takových okamžicích Ariel nechával strhnout k výroku: „Z duše je všechny nenávidím!“ A Šarad dobře věděl, koho tím Ariel myslí. Stejně jako on nenáviděl Pearse a všechny ostatní své trýznitele a mučitele, ale všechny tyto pocity v něm přehlušoval smrtelný strach. Chlapec se třásl a ohlížel, bál se o sebe a o Ariela, kdykoliv mu svěřoval své nejtajnější myšlenky a pocity, jednou zvečera Ariel tichounce rozprávěl s Šaradem. Na chodbě zašelestily plíživé kroky Bcharavy. Ariel měl mimořádně vycvičený sluch, v mžiku byl od Šarada a začal ho hlasitě kárat. Šarad se zatvářil provinile. Bcharava vešel do pokojíku a jako vždycky se pátravě podíval z jednoho chovance na druhého. Tentokrát pronesl k Arielovi tuto řeč:
„Synu můj! Nelitujíce sil ani námahy, pečovali jsme o tebe, starali jsme se o tebe a vychovávali tě. Nastala doba sklizně. Už jsi jinoch. Tvé vzdělání je ukončeno. Je čas, aby ses dal do práce a prokázal službu těm, kdo tě živili a vychovávali, aby ses jim odvděčil za jejich péci, krev a krmi. Dandarat ti prokazuje obrovskou čest tím, že tě určil k vznešené službě a já pevně doufám, že v ničem nezklameš naši důvěru.“
Při tomto krasořečném kázání hleděl Ariel Bcharavovi zpříma do očí jako člověk, který věru nemá, co by skrýval. Pochopil, že se rozhoduje o jeho osudu, že v jeho životě nastává přelom. Ale v jeho tváři se nepohnul ani jediný sval, ani stín vzrušení se v ní neprojevil. Také Šarad pochopil, že mu nastalo loučení s jediným člověkem, který mu zde pomáhal snášet život. Chlapec se však ještě nedovedl ovládat jako Ariel, a proto sklopil zrak, ba dokonce zatajil dech, aby na sebe neupozornil strašného Bcharavu.
Ariel „padl do prachu“ před Bcharavou, tj. shýbl se, dotkl se rukou jeho šlépějí a touž rukou si sáhl na čelo. Pak řekclass="underline"
„Mé myšlenky, tužby a činy, celý můj život náleží vám.“
Bcharava skončil obhlídku a byl spokojen. Poprvé za celá ta léta, co byl Ariel ve škole, snížil se k citovému projevu — dotkl se Ariela pod bradou konečky prstů a políbil si je.
„Následuj mne, Arieli! Tvůj první krok bude již prvním krokem na nové pouti životem!“ Ariel šel za ním jako dobře vycvičený pes.
Šarád osaměl. Zakryl si tvář dlaněmi a neudržel se. Zaplakal. Jaká však byla jeho radost, když o půlnoci náhle pocítil známý dotek ruky a uslyšel Arielův šepot:
„Jsi to ty, bratře?“ zašeptal. „Ano, já, Šarade, neboj se.“
„Co s tebou bylo? Bratře?“
„Ticho. Bcharava. Víš, on není žádný Ind, Angličan je to,Pears se jmenuje. Odvedl mne k Hydovi. To je vědec. Také sáhib. Hyde uviděl Bcharavu a řekclass="underline" ,To jste vy, pane Pearsi? A to je Ariel?'
Bcharavu to dopálilo. mrkl na Hyda. Ten se hned opravil a řekclass="underline" Dobrý večer, Bcharavo-učiteli!' Ale já poznal, že Bcharava není Ind. Stejně jsem si to ale myslel už dávno. Tady u nás se všude jen lže a lže!“ A co dělal ten Ha.?“ vskočil Arielovi do řeči Šarad.,Hyde? Ten si mne jenom prohlédl, jako nějaký lékař, a pak Bcharavovi řekclass="underline" ,Hodí se. Prima. Za pár dní, holečku. ' Ale Pears hned zase začal mrkat a Hyde mi poručiclass="underline" ,Přijď zítra časně ráno před snídaní, jasno? Před snídaní! Nic nejez, ale dobře se umyj. Vykoupej se, a dobře, aby to nebyla jen ta vaše obyčejná ceremonie.' To je všechno.“
„A kde jsi se tak dlouho zdržel?“
„Kázání, Bcharava.,Poslouchat, poslouchat, jen poslouchat!'“ A Ariel se tichounce rozesmál. Tu noc toho oba kamarádi mnoho nenaspali. Šarad truchlil nad nastávajícím loučením s přítelem a Ariel přemýšlel, co asi s ním bude.