Na řídicích stolcích se zvedaly a klesaly bílé klávesy kontaktů. Se šumotem sotva slyšitelným se zapínaly do práce tisíce nových okruhů. V širokých mezerách mezi rozvodnými deskami hořela rudá kontrolní světélka. Když se bělavé linie naposledy zatřepetaly na obrazovkách, bylo vše jasné. Nemohl to být Merkur, vulkanický svět z lávy a popela, bez atmosféry, hvězda nejbližší Slunci, která k němu stále obrací touž polokouli. Zbývala tedy hvězda zahalená oslnivě bílými mraky, které od nepaměti skrývají její povrch před lidskými zraky, jitřenka, Venuše.
PLANETA VENUŠE
Bylo po půlnoci. Již sedm hodin trvalo zasedání komise u stolů, na nichž se vršily stohy nákresů a svitků filmů. Členy astrofysikální sekce, vstupující do sálu, přijalo shromáždění náhlým utišením. Oči všech se upřely na Arseňjeva, Čandrasékhara a Lao Čua, ale s jejich tváří nebylo možno nic vyčíst. Ubírali se na svá místa; za nimi šlo několik spolupracovníků a asistentů. Když Arseňjev oznámil výsledky výpočtů, nastalo ticho.
„Tedy Venuše?“ zeptal se někdo v sále.
Arseňjev usedl, aniž odpověděl, a začal před sebou rozkládat papíry, které si přinesl.
„Je možnost omylu zcela vyloučena?“ otázal se týž hlas od stolu biologů.
Řekl to docent Sturdy, nevysoký muž s nezdravě brunátnou tváří a s hustými vlasy.
„Elektronový mozek se někdy mýlí,“ odpověděl Arseňjev. „Jeden omyl sice připadá na šest trilionů početních úkonů, počítejme však i s touto možností. Ještě dnes v noci provedeme výpočty znovu.“
„Tak jsem to nemyslil,“ ohradil se biolog. „Mně jde o theoretické předpoklady výpočtu. Není v nich nějaká chyba?“
Arseňjev uhladil oběma rukama papíry. Byla to jedna z nejcharakterističtějších osobností celé komise překladatelů. Byl světlovlasý, obrovského vzrůstu, s lehce shrbenými rameny a vypadal, jako by byl modelován podle nějakých dávno vymřelých, neobyčejně velikých a ušlechtilých bytostí. V třiceti letech dokončil své nejdůležitější dílo, v němž vyslovil novou theorii, vysvětlující řadu subatomových jevů. Nyní mu bylo třicet sedm let. Přestože seděl, přečníval své sousedy o hlavu. Hleděl na odpůrce několik okamžiků, jako by se připravoval na delší odpověď, a všichni se zachvěli, když svým hlubokým hlasem vyřkl jediné slůvko:
„Ne.“
Předseda, jímž byl toho dne německý biolog profesor Klüver z Lipska, navrhl, aby některý z astronomů pověděl nespecialistům o planetě Venuši vše, co může souviset s problémem, o němž se diskutuje. Návrh byl schválen. Po chvíli určila sekce astrofysiků planetologa doktora Behrense, který ihned povstal a zapnul mikrofon na svém stole. Byl to mladý muž chlapeckého vzhledu, štíhlý, skoro hubený, s poněkud trhavými pohyby. Zatím co vykládal, pohrával si s brýlemi, které si sundal, a rozhlížel se nejistýma očima, jak to dělá většina krátkozrakých lidí. Arseňjev zatím šeptem hovořil se svými druhy, a nakláněje svou mohutnou postavu přes opěradlo křesla, uděloval nějaké pokyny asistentům; ti si je zapisovali těsnopisem a po špičkách odcházeli. Přestože všichni naslouchali Behrensovi, bylo v sále pozorovat neklid. Hlavy se k sobě nakláněly, hned tu, hned tam se ozýval šepot. V sluchátkách bylo slyšet řeč mladého astronoma, která byla hned překládána do mnoha jazyků.
„Venuše,“ začal, „druhá planeta naší sluneční soustavy, má o 3 % menší průměr a o 23 % menší hmotu než Země. Je velmi nevděčným objektem pro pozorování, protože je na obloze stále v blízkosti Slunce. Její vzdálenost od nás kolísá mezi 250 miliony kilometrů při horní konjunkci se Sluncem a mezi 40 miliony kilometrů při dolní konjunkci.“
V tomto okamžiku se Behrens poněkud nejistě podíval na tlumočníky. Nevěděl, rozumějí-li astronomickým termínům, avšak šedovlasí vědci naslouchali tak soustředěně, že se polekal, aby je neurazil, a pokračovaclass="underline"
„Podle nejnovějších výzkumů se Venuše otáčí kolem své osy podstatně pomaleji než Země, to jest jednou za 18 dní zemských. V minulosti to nebylo možno potvrdit optickými metodami, protože povrch planety nikdy nevidíme. Zakrývá jej souvislý obal mračen. Před nedávném byly konány pokusy proniknout k povrchu planety pomocí teletaktorů. Vážení kolegové nepochybně vědí, že jde o nový typ radarového teleskopu, vysílajícího ultrakrátké vlny. Avšak ani tyto pokusy neměly úspěch a znovu potvrdily starší hypothesu Wildtovu, že mračna na Venuši nejsou ani z vodních par, ani z kapalné látky, nýbrž že jsou to větší pevná tělíska, krystalky, které velmi silně odrážejí světlo. A to je důvodem, proč Venuše tak oslnivě září a je po Slunci a Měsíci nejjasnějším nebeským tělesem na naší obloze. Atmosféra planety, která se výškou rovná pozemské, liší se od ní naprosto svým chemickým složením. Spektrální analysou bylo na Venuši zjištěno pouhých pět procent toho množství vodních par a kyslíku, jaké se vyskytuje na Zemi. Zato hlavní složku atmosféry tvoří kysličník uhličitý, kterého jsou u nás ve vzduchu obsaženy sotva tři setiny procenta. Ještě je třeba zmínit se o složení mračen, které bylo po dlouhá léta neřešitelnou záhadou. Naše dnešní vědomosti nám dovolují usuzovat, že mračna jsou utvořena z řasovitých krystalků formaldehydu, přesněji řečeno: ze sloučenin, které vznikají z formalinu působením ultrafialových paprsků. Protože se planeta otáčí velmi zvolna, vznikají mezi denní a noční polokoulí velké rozdíly teploty, dosahující až devadesáti stupňů. Způsobují neobyčejně prudké pohyby atmosférických mas, zvláště na terminátoru, to jest na čáře oddělující polokouli osvětlenou od neosvětlené. Můžeme se tedy domnívat, že na Venuši je příchod rána a večera po každé doprovázen orkány a bouřemi kolosální síly; vítr tam patrně dosahuje rychlosti až 250 kilometrů za hodinu; to je rychlost, s jakou se na Zemi setkáváme pouze v době nejprudších sněhových bouří v oblasti jižního pólu.
O tom, jak je utvářen povrch planety, nemohu bohužel říci kolegům nic konkrétního. Před časem publikovali velmi zajímavé práce Jellington a Schräger, kteří se domnívají, že kůra Venuše je patrně utvořena z látky, která je na Zemi pouze dílem lidských rukou, totiž z plastických hmot podobných galalitu a vinilitu. Sděluji to váženým kolegům jako svého druhu curiosum, protože neznáme žádná fakta, která by tuto hypothesu potvrzovala.“
Sotva se Behrens s neobratnou úklonou posadil, požádal o slovo docent Sturdy, který se předtím ptal Arseňjeva, není-li ve výpočtech chyba.
„Výklad profesora Behrense,“ pravil, „plně potvrdil mé výhrady. Je zřejmé, že uvedené fysikální podmínky, zvláště nedostatek kyslíku a vody, spolu s existencí mračen, která dělají z planety prostě obrovskou zásobnici formaldehydu, vylučují, aby na ní existovali živí tvorové. Doktore Behrensi, vy se ztotožňujete s mým názorem, není-liž pravda?“
Behrens opět sundal brýle, a zatím co je s přehnanou pečlivostí otíral, vyprávěl, že koncem XIX. století napsal jistý vynikající vědec logicky skvěle vykonstruovaný traktát, v němž dokázal, že člověk nikdy nepostaví letadlo těžší než vzduch. A kdyby se podařilo takový stroj postavit, nemohl by se odpoutat od země, a kdyby (což je naprosto vyloučeno) přes to přese všechno vzlétl, rozhodně by jej nebylo možno řídit. „Protože bych nechtěl být podobný onomu vědátorovi,“ skončil Behrens, „raději docentovi Sturdymu neodpovím.“
„Ale vždyť jedovatá atmosféra na Venuši vylučuje existenci života,“ vybuchl Sturdy. „Místo abychom se bavili vyprávěním anekdot, vraťme se raději k faktům. Faktem je, že před několika desítiletími dopadla na Zemi meziplanetární střela…“
„V níž, jak dovodil profesor Čandrasékhar, nebylo živých tvorů…“ přerušil Sturdyho jeho soused.